„Jak bylo ve škole?" Tak přesně tuhle otázku jsem čekala. Katherine Berdfordová byla už předvídatelná. Chodila jsem k ní na terapie od svých sedmi let, když se Georgiana rozhodla, že mé úzkostné stavy, deprese a záchvaty paniky nejsou normální. Berdfordová, která chtěla, ať ji oslovuju Katherine, se pro mne za těch deset let stala otevřenou knihou. Byla to vysoká hubená blondýnka, která žila se svou senilní matkou a v životě jí jedinou radostí byli pacienti a to, že jim mohla pomáhat. Dnes na sobě měla barevnou tuniku s dlouhým rukávem a k tomu stejně barevně šílené volné kalhoty. Blonďaté vlasy jí z neúhledného drdolu trčely do všech stran. Tmavě modré oči byly až příliš laskavé a dost kontrastovaly ostrému nosu a přísným ústům, staženým do tenké čárky.
„Jo, asi dobrý." Přece jí nebudu vykládat, že mě školní hvězda šikanuje, že nemám kamarády a že jsem zřejmě totálně zkazila test z biologie, takže mne asi nepustí do dalšího ročníku.
„Máš ve škole nějaké kamarády?" A zase ta předvídatelnost! Měla jsem chuť se nad tím pousmát. Na každém sezení jsem s Katherine hrála v duchu svou osobní hru. Předem jsem hádala, na jakou otázku se mne zeptá. Téměř pokaždé jsem se trefila.
„Ne." Odpověděla jsem po pravdě.
„Léky a odvary bereš pravidelně?"
„Jo."
„Pověz mi, kdy naposledy jsi měla záchvat nebo úzkost?" Hm, dneska ve škole?
„Nevím, už je to nějakou dobu." Za těch deset let jsem se ve lhaní zlepšila. Dřív by na to nepřišla. Poslední roky jsem jí však lhala úplně běžně a nikdy se nic nestalo. A proč jí lžu? Budu říkat pravdu a ona mi nasadí další prášky na uklidnění. Už takhle jsem jako chodící lékárna.
„To je dobře, ne? Máš z toho dobrý pocit?" Dobře, tak tuhle otázku jsem nečekala.
„Já nevím. Asi?" Zavrtěla jsem se na nepohodlném křesle v její ordinaci. Porozhlédla jsem se kolem. Všechno tu bylo příliš čisté a sterilní. Minimum nábytku v bílé barvě – jeden stůl, skříň a knihovna, dvě nepohodlná šedivá křesla, konferenční stolek, a to bylo vše. Vybavení vůbec nesedělo k jejímu vzhledu.
„Měla bys být ráda, nemyslíš?" Upřela na mě svůj pohled, který se setkal s mým. Říkala jsem si, na co tak asi Katherine myslí? Myslí na to, že jsem blázen? Nebo myslí na to, že se zlepšuju?
„Asi jsem ráda. Nevím." Moje klasická odpověď. Je lepší nevědět. Teda alespoň někdy.
„Chci, abys mi popsala své dnešní pocity." Pořád stejná písnička dokola.
„Cítím se uvolněně." To byla další lež. Nikdy jsem nebyla tak ztuhlá, jako dnes. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem po měsíci byla ve škole, nebo už mě unavoval ten stereotyp v její ordinaci. Jednu věc jsem věděla bezpečně, slečně Katherine Berfordové nevěřím ani nos mezi očima. Mám totiž nepotvrzený pocit, že každé naše sezení barvitě vypráví Georgianě. A i když mi pak nic neřekne a nijak se k terapiím nevyjadřuje, stejně to na ní nějak poznám.
„To je dobré znamení. Možná bychom mohly zkusit vysadit nějaké prášky, co ty na to?" Zeptala se a já podezřívavě zvedla obočí.
„Samozřejmě ne nějaké stěžejní, jen ty podpůrné." A bylo to tady. Víceméně mi řekla, že i když se zlepšuju, neuzdravím se, a tudíž budu polykat prášky do konce života. Perfektní představa, když k tomu připočítám život s Georgianou. Čím dál tím palčivěji jsem si uvědomovala, že mou jedinou nadějí je příští rok odmaturovat a v osmnácti odejít. Protože, jestli nejsem blázen do teď, tak celý život v tomhle zapadákově, na terapiích a s mou tetou by ze mě udělalo magora určitě.
„Jak vycházíš se svou tetou?" Položila další otázku po krátké pauze.
„Tak nějak normálně?" Nechápala jsem, kam tou otázkou míří. Nikdy dřív se mne na ní neptala. Dnešní sezení začíná být čím dál tím divnější.
„Mluvíš s ní o tom, co přes den cítíš nebo zažiješ?"
„Ne." Proč bych měla?
„A nechceš s tím začít? Mít se komu vypovídat by ti mohlo pomoci." Navrhla Katherine.
„Nevím. Nejsem sdílný typ a teta Georgiana má svých starostí dost."
„No, rozhodně bys o tom měla přemýšlet, co ty na to?" Pokusila se o úsměv, ale vyšel z toho spíš sarkastický úšklebek.
„Dobře."
„Tak pro dnešek končíme." Zaklapla své desky a zvedla se z křesla. Konečně věta, která mne zachránila. Podala jsem jí ruku, rozloučila se a vyšla na chodbu, kde na mne na gauči čekala Georgiana. Byla zabraná do svého telefonu a při pohledu na ní jsem se málem zasmála. Její příliš dlouhé gelové nehty měly očividně problém při psaní na telefonu. Zvedla ke mně hlavu a ve tváři se zračilo rozladění. Skvělý, lepší den už to být nemůže. Prudce se zvedla, telefon hodila do kabelky a beze slova odcházela pryč. Já jsem ji jako poslušný beránek následovala. V čekárně na Katherine už nikdo nebyl. Vlastně tam nikdy nikdo nebyl, alespoň ne, když jsem k ní chodila já. A nikdy mi to nepřišlo divné, až do dneška. Naposledy jsem se přes rameno ohlédla k čekárně a zmocnil se mě nepříjemný pocit. Potřásla jsem hlavou a pospíchala za tetou G.
Venku svítilo slunce a na anglický květen bylo nezvyklé teplo. Nasedla jsem do auta na místě spolujezdce a vyrazily jsme společně domů. Ani já ani ona jsme během cesty nepromluvily. I když byla moje teta, nenašla jsem si k ní za ta léta vřelý vztah a ona o něj očividně nestála. Byla uzavřená a držela si ode mne vždycky odstup. Neptala se mne na to, co jsem zažila a rozhodně nechtěla znát mé pocity. Georgiana se mi také nesvěřovala a naše konverzace se celých téměř dvanáct let omezovala pouze na to, jestli jsem si vzala své prášky. Zbytek byly příkazy a zákazy. Často odcházela z domu, hlavně na večer. Já musela zůstat doma potichu a se zhasnutými světly. I kdyby někdo zvonil, nesměla jsem otevírat. Nesměla jsem si po škole chodit hrát na hřiště. Nesměla jsem se účastnit sportovních a jiných soutěží ve škole. Nesměla jsem chodit do kina, kaváren a vlastně kamkoliv kromě školy. Nesměla jsem nosit oblečení, které by předem neschválila. Nesměla jsem si obarvit a ostříhat vlasy, nesměla jsem se líčit. A takových zákazů bylo kvanta už od mých šesti let. Člověk by se neměl divit, že když v tomhle vyrůstá, že není úplně psychicky v pořádku.
Do naší školy začali dva měsíce před koncem školního roku chodit dva noví sourozenci. Údajně se jednalo o bratra a sestru. On byl starší, jmenoval se Kyle a chodil do ročníku jako já a ona byla o rok mladší, jménem Hannah. Teda alespoň tak to někomu vyprávěla na dívčích toaletách Stephanie Adamsová, Vivianina nejlepší kamarádka. Když zmíněné dívky odešly a já konečně mohla vystrčit nos z kabinky, ulevilo se mi, že si mne nevšimly. Podívala jsem se na sebe do velkého zrcadla u umyvadel. Vypadala jsem jako duch. Porcelánově bledá kůže, propadlé tváře a výrazné lícní kosti. Moje zelené oči neměly žádnou jiskru a popraskané plné rty tomu taky moc nepřidávaly. Dlouhé blond vlasy byly stejně bez života jako já sama. Na sobě jsem měla ušmudlanou školní uniformu, která na mně visela a nepříjemný materiál tomu taky moc nepomáhal. Stáhla jsem si vlasy do nízkého culíku, uhladila si sukni a vydala se do třídy. Když jsem prudce otevřela dveře od toalet, někoho na druhé straně srazily. V duchu jsem zaklela, když se ozvala rána, pak salva nadávek a nakonec smích. Srdce mi začalo splašeně bušit a ucítila jsem studený pot na zádech. Hlava se mi začala točit. Chvíli jsem přemýšlela, že rychle zalezu zase zpět, ale pak jsem se překonala a vyšla. Přede mnou stál Jake Donovan, jeden z party populárních kluků, držel se za hlavu a jeho obličej prozrazoval, že je vztaky bez sebe. Kolem něj stáli ještě Ethan s Luisem a Thomasem, ale pozorovala nás celá chodba, která najednou ztichla. Naštěstí William byl bůhví kde.
„Ty cvoku, můžeš dávat pozor?" Řval na mě Jake naštvaně. Upřímně, jsem se mu nedivila, ale jeho vztek mne v tu chvíli nezajímal. Ačkoliv na mě valil jednu nadávku za druhou a chvíli to vypadalo, že mi jednu vrazí, já ho nedokázala vnímat. V zádech jsem cíila mráz, v uších mi hučelo a cítila jsem, jak se mi z obličeje ztrácí barva. Ruce jsem měla ledové, srdce mi bušilo jako o závod a já musela několikrát prudce zamrkat. Jake pořád něco křičel, ale já ho nevnímala. Jeho kamarádi mu něco říkali a pak na mě ukazovali, ale já to nebyla schopná postřehnout. Poslední, co si pamatuju bylo to, že ke mně jeden z nich natáhl ruce. A pak jsem omdlela.
Probrala jsem se na ošetřovně a v hlavě mi dunělo. Právě jsem omdlela před polovinou školy. Skvělý Kenno. Jestli do teď jsi byla divná, tak teď to bude ještě horší. Posadila jsem se na lehátku, ale hlava se mi znovu zamotala.
„A už jsi vzhůru." Otočila jsem se za hlasem a spatřila naší školní sestru. Usmívala se a přitom koukala do nějaké karty.
„Kenno, drahoušku, cítíš se lépe?" Zeptala se mile.
„Ani moc ne."
„No to se nedivím, jíš ty vůbec něco?"
„Snažím se." Odpověděla jsem po pravdě. Ve škole jsem na obědy nechodila a doma jsem mohla jíst pouze věci schválené tetou G.
„Tady čtu, že bereš hodně léků. To tvému organismu moc nepomáhá." Prohodila smutně. Počkat, co?
„Promiňte, ale co? Já myslela, že ty prášky mi mají pomoci."
„No to ano, ale většina jsou silná antidepresiva, což má vedlejší účinky jako únava, nízký tlak, nechutenství, špatné vlasy, nehty, pleť..."
Na to jsem neměla, co odpovědět. To, co mi mělo pomoci mi ubližovalo. Cítila jsem se najednou strašně sama, bezmocná a nešťastná. Ani jsem si to neuvědomila, ale po tvářích mi začaly téct slzy. Sestra mi podala kapesník a konejšivě se na mě dívala, ale nic neřekla.
„Mám zavolat tvé tetě?"
„Ne!" Vykřikla jsem zděšeně. „Prosím, jen to ne!"
„Dobře, ale měla bys na sebe dávat pozor a zajít si k pořádnému lékaři. Tyhle všechny léky ti mohou zničit organismus, ano?"
„Dobře, děkuju." Fňukla jsem smutně.
„Víš, co? Můžeš tu ještě chvíli zůstat a poležet si, ano? Ale na příští hodinu už půjdeš." Usmála se na mě a já se jí ten úsměv pokusila vrátit. Pohladila mne po rameni a pak odešla do vedlejší místnosti. Uložila jsem se zpět na lehátko a hlavou mi vířily zběsilé myšlenky. Opravdu mne ty prášky zabíjí? A ví to Georgiana?