Poslední dědic ✓

43.

Nejprve jsem to viděla a až pak zaslechla. Ve strnulém tichu, ve kterém byl slyšet jen oheň pod mými nohami a praskání dřeva, se nedalo zaslechnout letící šíp. Ale to, když se zaseknul přímo do srdce jednomu z Lorcánů bylo očím zcela zřetelné. Postava se skácela na zem a zbylé tři popadly do rukou své pochodně, jako by z nich snad chtěli učinit zbraň proti přesné mušce střelce. Jenže další šíp už neletěl. Lorcáni zmateně kroužili kolem hranice a snažily se v temnotě nalézt útočníka. 

Neměla jsem čas na tyhle hry! Právě mi začaly plameny olizovat boty. Zakřičela jsem bolestí, protože oheň dospěl k mým nohám a ničil gumové podrážky mých bot zcela nelítostně. A v tu chvíli přesně se provazy, které mne obepínaly a vázaly ke kůlu sesunuly k zemi. Ani jsem si nevšimla, že někdo vyskočil na hranici.

„Seskoč." Řekl velmi známý hlas, který jsem ale nedokázala v ten moment zařadit, jelikož jsem byla příliš paralyzovaná, a pak seskočil stejně rychle. Nemuseli mi zrovna dvakrát říkat, abych skočila. Svalila jsem se na zem jako pytel brambor, jelikož jsem se snažila dopadnout na kolena, a nikoliv na chodidla. Ale spíš jsem se rozplácla. 

Posadila jsem se na zadek a zkontrolovala kolena, měla jsem trochu špinavé kalhoty školní uniformy, ale nevypadalo to, že bych je měla krvavá. Chodidla na tom byla hůř. Podrážky bot byly skoro rozškvařené, takže jsem je kvapně sundala, než se mi přilepí k noze. Jenže guma už byla přicucnutá k ponožce, takže jsem zůstala bosa. Podívala jsem se na spodek svých nohou a málem vyjekla hrůzou. Kromě pat jsem měla popáleniny na prakticky zbytku nohy a nejhorší to bylo na prstech. Bolest byla paralyzující. Zvedla jsem hlavu, abych se rozhlédla. Plameny na hranici už šlehaly do obrovské výšky. 

Kdyby mě můj zachránce neodřízl, dosahoval by mi oheň teď k pasu. Naklonila jsem se do strany, abych viděla, co se stalo s Lorcány. Přesunula jsem se ke svému batohu a naskládala do něj zpět všechny své věci. Zkontrolovala jsem, jestli je telefon rozbitý, ale vypadal v pořádku. Několik metrů před hranicí se oháněla známá postava s mečem. Byl to Kyle! Na svou výšku se hbitě otáčel na všechny strany a vykrýval výpady dvou postav v bílém, které na něj útočily svými meči. To jako vážně? Lorcáni měli své vlastní meče? Tak to mi taky mohly setnout hlavu a bylo by to daleko rychlejší. Na zemi ležela dvě další bezvládná těla. 

Jednoho trefil Kyle šípem a druhý měl zkrvavěné roucho v oblasti břicha, zřejmě bodná rána. Zatrnulo mi, že jeden z těch mrtvých je Ethan, ale když jsem se pohledem vrátila ke Kyleovi, zjistila jsem, že ten, kdo na něj velmi agresivně útočí byl právě Ethan. Bůh ví proč se mi ulevilo a nejraději bych si za to nafackovala. Pořád mi na něm záleželo. Pomalu jsem se přesunula na všechny čtyři a po kolenou se plazila ke Kyleovi a zbylým Lorcánům. Hlavně, ať Kylea nezabijí! Jenže on to měl očividně perfektně pod kontrolou.

 Dokázal se jednomu vyhýbat a druhému odrážet rány mečem s takovou lehkostí, jako by celý život nedělal nic jiného. Připomínalo mi to složitý tanec, kdy Lorcáni naprosto instinktivně útočili bez rozmyslu, jelikož byli v přesile, ale Kyle vypadal, že si potyčku užívá. Jeden zaútočil zprava, Kyle se kolem něj obtočil do leva a zepředu vykryl Ethanův útok vedený horem na hlavu. Ten druhý Lorcán pak udělal osudovou chybu, ve které si dostatečně nekryl při úhybném manévru záda a Kyle mu meč zasunul do těle v oblasti ledvin, jako by prorážel obyčejný papír. Lorcán se sesunul k zemi.

 Ležel na zádech a naříkal, Kyle pozvedl meč a vší silou mu ho zarazil do srdce. Akorát včas dokázal meč zase vytáhnout, jelikož zepředu opět útočil Ethan. Jenže Kyle připomínal šmouhu, která se pohybuje až nadlidskou rychlostí. Než stihl Ethan udělat výpad, zvládl Kyle dvakrát zasáhnout soupeře. Teď to byl férový boj. Jeden na jednoho.