Poslední dědic ✓

27.

Kruh pod nátlakem Daisy usoudil, že je nanejvýš vhodné, abych se vrátila do školy. I když údajně někteří prskali, že žádné vzdělání nepotřebuji, abych naplnila své poslání. To, co je mé poslání, jsem radši nezjišťovala. Procházet po dvou týdnech školou pro mě bylo jako deja vu toho, když jsem se vracela po nemoci. Cítila jsem se pořád stejně hloupě a nepatřičně. Skenovala jsem prostory chodby a hledala známou tvář mé kamarádky Hannah, jenže nikde nebyla k vidění. Vyndala jsem telefon, který mi věnovala a vytočila její číslo. Dlouho to zvonilo, ale na druhém konci nikdo neodpovídal, až nakonec hovor spadl do hlasové schránky. Kde sakra vězí? Zoufale jsem si povzdechla a vydala se ke své skříňce, abych z ní vzala učebnice na biologii.

„Ahoj." Ozvalo se vedle mne a já zvedla oči, i když to nebylo třeba. Přesně jsem věděla, kdo vedle mě stojí.

„Wille." Oslovila jsem ho snad poprvé tak, jak si přál. Do očí jsem se mu však podívat nedokázala. Byla mezi námi hluboká propast naší minulosti a on to zřejmě věděl, protože si nervózně odkašlal. Podívala jsem se na něj a opravdu byl jakýsi nervózní. Nechápala jsem proč. Vždycky byl přece tak suverénní.

„Konečně ses vrátila. Už jsme se báli, že tě zamkli pod zámek." Zřejmě to měl být žert, ale vyznělo to spíše jako reálná obava. Vážně se báli, že mě Kruh někam zavřel a už mě nikdy nepustí ven.

„To si zatím nedovolili." Usmála jsem se povzbudivě, ale jeho to nerozveselilo.

„Neber to na lehkou váhu Kenno, nevíš, čeho jsou schopní."

„Nech mě hádat, ty jo."

„Vyrůstal jsem v tom." Zašklebil se. Očividně na to nebyl moc pyšný.

„Vy jste po mně chtěli, ať projdu Zasvěcením." Odpověděla jsem podrážděně.

„To sice ano, ale asi jsme ti dostatečně nevysvětlili rizika."

„Panebože, je to jen spolek čarodějů, ne OSN." Protočila jsem oči vzhůru. William se na mě zamračil, jako bych řekla nejvíc heretickou myšlenku na světě.

„Nepodceňuj je. Právě, že jsou to čarodějové a čarodějnice. Můžou zařídit, abys zmizela z povrchu zemského. Z Kruhu se vystoupit nedá."

„Jak jako nedá?" Vyjekla jsem skoro. To mi jako až teď řekne, že nemůžu odejít? Co to má zase znamenat? Neměli mne na to upozornit před tím, než jsem prošla zasvěcením?

„Dalo by se to přirovnat k odpadnutí od víry. Mají právo tě dostihnout a potrestat." Promluvil po chvíli potichu.

„Pořád žijeme v právním státě, ne? Nemůžou si dělat, co chtějí. Mám svá práva." Oponovala jsem mu.

„Tohle nemá s právem nic společné. Žijí ve stínu práva, pro ně neplatí stejné zákony."

„Zákony platí pro všechny stejně."

„Achjo," povzdychl si a svěsil hlavu. „Tak jinak. Kruh se řídí jinými zákony. Odpadlictví znamená smrt. Jediná možnost je utéct pryč. A to někam, kde tě nikdy nenajdou."

„A neměl mi tohle říct někdo dřív?" Zopakovala jsem hloupě.

„Možná měl, ale právem by ses až příliš bála. Musíš pochopit, že Zasvěcení bylo nezbytně nutné. Už jsme ti vysvětlovali proč."

„Usměrnění moci, nebezpečí, bla bla bla. To mě teď absolutně nezajímá! Lhali jste mi, už zase!" Prskala jsem vztekle a musela ovládat svůj hlas, abych na něj nekřičela. Zároveň jsem se snažila krotit své emoce. Nerada bych něco podpálila nebo odhodila.