Poslední dědic ✓

9.

Každý den jsem se víc a víc těšila na setkání s Ethanem. O to horším zklamáním pro mě bylo, že dneska bylo naposled a pozítří jsme měli prezentovat náš úkol před třídou. Dokončovala jsem poslední barevné úpravy plakátu a Ethan zuřivě psal něco do laptopu. Zvedla jsem k němu oči a prohlédla si ho. Když se soustředil, byl ještě hezčí než normálně. I on zvedl oči a naše pohledy se setkaly. Pokusila jsem se o mírný úsměv a on mi ho vrátil. Pak se zase soustředil na práci. O dvacet minut později jsem byla hotová.

„Tak, já mám hotovo." Oznámila jsem.

„Vážně? Tak super, můžeš klidně jít, jestli chceš." Řekl a netušil, jak mě ta slova zasáhla Takže mě tu u sebe nechce. Vlastně je mu příjemné, že už můžu jít. Zřejmě postřehl mé značné zklamání a když jsem si balila batoh, zadržel mou ruku svou. Z toho doteku mě zamrazilo v zádech. Jeho teplá dlaň spočívala na mém předloktí a vypalovala do mé kůže svůj otisk. A ve mně se všechno mlelo. Všechny pocity, strachy, myšlenky. Všechno. Reálně jsem nebyla schopná myslet. V mé hlavě se usadila opice s činely, do kterých bezhlavě mlátila. Měla jsem vymleto jak nějaká puberťačka. Z jednoho dotyku. Uvědomila jsem si, že na mě mluví.

„Promiň, co?" Zeptala jsem se jako retard. Bravo. Teď si musí myslet, že jsem opožděná.

„Říkal jsem, že bych to bez tebe nezvládl. Jsem rád, že nás McKenzie dal jako dvojici dohromady. Pomohla jsi mi, ale vím, že určitě chceš stihnout své přátele. Takže opravdu můžeš klidně jít, já všechno sbalím a přinesu na naši prezentaci." Usmál se. Ano, myslel to mile, ale stejně jsem tak nějak chtěla zůstat s ním. To ale nebylo určitě fér vůči Hannah. Vymanila jsem se z jeho sevření a popadla své věci.

Se sotva slyšitelným ahoj a sklopenou hlavou jsem rychle pelášila pryč. Určitě jsem musela být rudá jako rajče. Hannah ani Kylea jsem nenašla, takže po zbývající čas, který jsem měla do odpolední výuky, jsem se schovávala v naší chodbě v suterénu. Seděla jsem na chladné zemi a okusovala bagel se slaninou, který mi ráno přinesla Hannah. Budu se jí muset nějak odvděčit. Jenže pak jsem si uvědomila, že nemám vůbec nic, co bych jí mohla dát na oplátku a ona se o mě přitom stará jako o vlastní sestru. Dala mi svůj starý mobil, nosí mi jídlo a podporuje mě. Měla jsem pocit, že si jí a její přátelství ne zcela zasloužím. Vytáhla jsem telefon a napsala krátkou esemesku:

Hanno chci ti rict dekuji za vsechno co pro me delas. Kenna.

Odpoveď na sebe nenechala dlouho čekat.

Co blaznis?

Neblaznim. Jen mam pocit ze ti neprojevuji dostatecnou vdecnost.

Nedelam to pro vdecnost ale pro tebe. Netrap se tim. J

Cvokařka měla pocit, že trpím sebedestruktivním chováním. Víceméně mi několikrát naznačila, že za svůj stav si můžu já sama. Jasně, tohle chcete poslouchat od někoho, kdo vám údajně má pomoci.

„Měla bys přemýšlet nad tím, jak tvé činy ovlivní tvé zdraví drahoušku." Měla jsem chuť tu čarodějnici Berdfordovou praštit do nosu. Nevím, kde se ve mně bral ten náhlý vzdor, ale líbil se mi. Vždy jsem byla ten typ mouchy snězte si mě, ale najednou jsem měla potřebu být sama sebou a bránit se. Pravděpodobně za to mohlo vysazení léků a chvíle s Hannah. Dodávala mi sílu a klid.

„Prosím?" Zeptala jsem se Katherine a vztek ve mně bublal. Ona to ale zřejmě nepostřehla, protože nesouhlasně mlaskla a pak zúžila své oči.

„Prý se poslední dobou nechováš zrovna vzorně." Řekla mi káravě. Vážně mě bude kárat? Kdo si myslí, že je? Moje matka?

„Nejste moje matka, abyste mne poučovala." Odpověděla jsem vzdorovitě a založila si ruce pod prsa do obraného gesta.