151 days before suicide, Atlanta
Pokud jsem se v posledních dnech zvládl líbat se třemi lidmi a nedostat mononukleózu, byla veliká pravděpodobnost, že zvládnu všechno.
Aspoň tak se jevily vyhlídky hned poté, co jsem mezi prvními opustil rezidenci Raumsauových a tím pro mě jedinečný předvalentýnský večírek skončil. Bez odpovědi jsem unikl zvídavému Jeffovi, Debby a jejím vyčítavým pohledům a Katie, která se v podnapilém stavu ochomýtala v blízkosti ohně.
A v podstatě by se dalo říct, že to byla ta nejlehčí část následujícího dne. Jedna z nástrah a složitostí byla cesta domů, která se zprvu zdála být zvladatelná. Nicméně po prvních dvou čtvrtích jsem na vlastní kůži poznal, že varovná slova rodičů týkající se materiálové výbavy našeho oblečení, jsou více než užitečná. Ačkoliv jsem dle fyzikálních zákonů čekal, že po půl hodině chůze se moje tělo začne zahřívat, nějak jsem nepočítal s tím, že v lehké bundě při únorovém víkendu prostě nepochodím. Tudíž to, že jsem klepal kosu byla jedna z příčin, proč jsem se tak těšil domů.
Další z nich byla prostá představa toho, že až překročím práh, přivítám Palačinku tichým pozdravem a za mnou se zaklapnou dveře, všechny problémy z toho venkovního světa zmizí. Domov je přeci jenom místem, které považujeme za vlastní útočiště a častokrát z něho nevycházíme v případech, kdy nechceme čelit nástrahám reálného bytí. Občas stačí, když si lehnete do postele, zavřete oči a schováte se do vlastní bubliny, cítíte se totiž mnohem bezpečněji, než kdyby před vaším domem stála celá garda SWAT jednotky. Mně se tenhle pocit bezmezného bezpečí líbil moc. Člověk by řekl až příliš, neboť jsem si ho chtěl ještě pár dní užít.
Z vlastních důvodů jsem odmítal v neděli ráno absolvovat návštěvu kostela. To se samozřejmě ukázalo být problémem enormních rozměrů. Především z matčina pohledu, která vyzařovala odhodláním, že mě do těch společenských kalhot a košile navlékne sama. Nicméně mi jako již poněkolikáté za poslední dny stačilo využít hereckého umění a všechno svést na noční chladné počasí a bolesti v krku. Nebýt táty, zřejmě ani to by nebylo nápomocné, abych se vyhnul přednášce reverenda Millse. Vůči němu jsem totiž cítil zvláštní povinnost. Z morálního hlediska mi přišlo nepřijatelné někomu tak církevnímu lézt na oči, den poté, co jsem políbil kluka. Navíc... I to byla jedna z příčin, proč jsem chtěl zůstat doma. Nějak jsem se nesrovnával s představou, že kdybych venku potkal Ria, a on si všechno pamatoval, musel bych se mu dívat do očí. Což bylo poměrně obtížné, když jsem se ráno s těží dokázal podívat do těch svých.
Proto se mi nezamlouval ani fakt, že bych se musel v pondělí procházet po stejných chodbách, čelit Jeffovi, který kdovíjak přišel na mé tajemství, Katie a ostatním, kteří věřili tomu, že jsme zase spolu a Debby, která nebyla nejvhodnějším adeptem na to, aby věděla, co se sobotní noci událo. A tak jsem se rozhodl, že si tohle neplánované volno ještě alespoň o den prodloužím. Sice se mi nechtělo lhát rodičům o mm zdravotním stavu, jednak proto, že jsem měl pocit, že tím porušuji jedno z přikázání, jednak proto, že pokaždé, když o něčem takovém lžete, je vysoká pravděpodobnost toho, že nemocní budete. Avšak chybět den nemohlo být něco tak strašného.
Vlastně mi bylo fuk, jestli mě ten den po víkendu někdo hledal. I když to bych tak docela lhal. Někde ve skrytu duše jsem si přál, abych věděl o tom, zda Jeff cokoliv ve škole řekl, nebo dokonce Rio. A kdoví, možná jsem si i přál, aby si všechno z té soboty pamatoval. V mé hlavě se opět začaly seskupovat protichůdné myšlenky, které přibývaly, stupeň jejich závažnosti rostl a já měl pocit, že z toho návalu informací mi prasknou lebeční švy. Nakonec jsem se odpoledne sebral, oznámil, že si jedu do centra pro léky na bolest v krku, sedl do auta a skutečně vyrazil vstříc centru Atlanty. Nikoliv do lékárny, k doktorce Tautermanové.
Celé to shledání bylo zvláštní. Podle výrazu v její tváři jsem nedokázal přesně určit, zda je ráda, že mě vidí, nebo jestli si mě vůbec pamatuje. Nakonec mě přeci jenom přijala do ordinace s vlídným úsměvem a doporučila mi, ať se posadím na tu známou pohovku, která stála jen o kousek dál naproti jejímu pracovnímu stolu. Znovu ještě chvíli trvalo, než začala mluvit, úvod jsem totiž chtěl nechat jí, protože cosi ťukala do klávesnice a soustředěně přitom hleděla na monitor. Mezitím jsem si prohlédl všechny motivační plakáty, které visely na stěnách.
,,Abych k tobě byla upřímná, Micu," řekla, sepjala ruce a zpříma se na mě podívala, ,,vůbec jsem nečekala, že kluk jako ty... Za mnou znovu přijde." Od doktorky to nebyl úplně nejlepší úvod, čehož si zřejmě ona sama byla vědoma hned poté, co jsem se zašklebil. ,,Tím neříkám, že tu nejsi vítaný. Každý tady je vítaný, to přeci víš. Jen narážím na to, že se musí jednat o něco velikého, když jsi přišel takhle sám. Neohlášeně."
,,Pardon, to.. To se musím objednávat?"
,,Možná by bylo dobré, kdybys mi alespoň dopředu zavolal, až budeš příště na cestě. Momentálně je štěstí, že jsem tady neměla žádného pacienta, nicméně.. příště už to tak být nemusí." Pokrčila bezostyšně rameny a pak ke mně pokynula hlavou. ,,Jak ses za poslední měsíc měl, Micu?"
,,Vlastně docela dobře," odpověděl jsem. Doktorka se zamračila. Zřejmě i ona pocítila, že znovu nemluvím pravdu. A to v sobě ani nemusí mít zabudovaný detektor lži.
,,Vzpomínáš o čem jsme mluvili posledně? Potřebuji, abys ke mně byl upřímný. Chápu, že ti může přijít, že myšlenky teenagera dospělí nedokáží pochopit, ale přesně proto se na to specializuji. Já ti dokážu porozumět... Takže... Jak to jde s tvým spánkem, zlepšilo se to?" Dlouze jsem vydechl. V jednu chvíli jsem uvažoval o zopakování stejné lži jako na začátku, ale doktorka vycítila i nevyřčená slova. ,,Micu.. Nikdo se nedozví, co tady bylo řečeno. Je to jenom mezi námi." Připomněla tiše.
,,Nejdřív jsem si myslel, že se to zlepšilo.. Vlastně. Jo, bylo to na nějaký čas lepší.." odmlčel jsem se, což vyvolalo patřičné obavy na terapeutčině straně.
,,..Ale?.."
,,Mám pocit, že mám hlavu plnou myšlenek a.. Zase se to vrátí do starých kolejí."
,,Takže máš strach.." usoudila nakonec a zády se opřela o opěrku otočné židle, přičemž ruce si zkřížila na hrudi. ,,Z čeho?"
,,No to já ani nedokážu přesně určit.." Mezi mnou a doktorkou Tautermanovou nastalo ticho. Významně pozvedla obočí, nicméně nebylo zde příliš prostoru na to, aby vydedukovala, z čeho pramení moje obavy. Proto se zeptala:
,,Stalo se v poslední době něco, čeho by ses měl oprávněně bát?" Zhluboka jsem se nadechl, nedokázal jsem totiž unést to, jak se srdce uvnitř mé hrudi rozbušilo. Začal jsem mít vlhké ruce, protože se mi potily, a tak jsem je schoval do kapes od mikiny. Každopádně jsem to jenom zhoršil.
,,No já..." očima jsem těkal po místnosti, ze které nebylo úniku, ,,jsem v poslední době udělal několik hloupostí. A taky.. Mě políbil kamarád, tak jsem chtěl vědět, jestli je normální, že jsem ho chtěl políbit znovu?" To bylo poprvé, kdy jsem něco takového vyslovil nahlas. Před někým cizím. Nicméně to bylo z odborných účelů, aby mě doktorka pomohla analyzovat moji osobnost. I tak jsem ale měl pocit, že když jí to řeknu, vyhostí mě ze sedačky a už nikdy nebude chtít, abych znovu přišel. V hlavě jsem začínal tvořit paranoidní scénáře o tom, jak se o mém příběhu dozví další. Taky jsem chtěl utéct, rvát si vlasy, protože jsem si pořádně nepromyslel, co tady říkám. Ve skutečnosti jsme jenom seděli naproti sobě a jeden druhému hleděli do tváře.
Doktorka s hlubokým nádechem svěsila ramena a jako již poněkolikáté pozvedla obočí. ,,Co myslíš tím normální, Micu?" Pokrčil jsem rameny. ,,Chápu, že v tvém věku je velmi složité sebepřijetí. Bojíš se, že, jak sám říkáš, znovu políbit stejné pohlaví je něco... Ponižujícího. Měl bys však vědět, že jsou to pocity jako každé jiné, které z tebe nedělají někoho odlišného.."
,,Takže to neznamená, že jsem.." zase se mi začaly potit ruce, moje srdce už mi skoro vyskočilo z hrudi ven, ,,gay?" Doktorka Tautermanová se při mém označení trochu zamračila.
,,Skutečně mě zaráží, že k tomu pojmu přistupuješ jako k něčemu, co je pro tebe naprosto nepředstavitelné. Ale musím tě ujistit, že.. V tomhle období je normální, když člověk experimentuje. Tím pádem si nemusíš hned připisovat nálepku, které se tak bojíš, přestože není proč."
,,Spíš se bojím, že mi tu nálepku přišijí ostatní.." odvětil jsem tiše s úšklebkem.
Můj rozhovor s doktorkou ještě chvilku pokračoval, a to po příjemnější linii. Měl jsem pocit, že tomu naťuklému tématu se záměně vyhýbáme obloukem, neboť v terapeutce bylo zakořeněno přesvědčení, že o tom nejsem připraven příliš mluvit. To byla pravda. O něčem takovém s lidmi normálně nemluvíte. V normálním světě to funguje tak, že si jednoho dne přivede osobu, do níž jste zamilovaní a nikomu nesejde na tom, jakého je pohlaví. Atlanta je ale světem úplně jiným, kde musíte vysvětlovat i to, proč jste heterosexuál. Proto mě pořád zneklidňovala myšlenka, že jednoho dne se budu muset vrátit do školy a mluvit s Jeffem. Jenom jsem doufal, že svoje teorie nešíří dál.
Když jsem však vyšel před budovu, kde byla ordinace Sheily Tautermanové, čekalo mě nemilé překvapení, jemuž jsem se po celou dobu cíleně stranil.
O mé auto, které stálo jen nedaleko od dveří budovy, se opíral Jeff, který cosi zaujatě ťukal do telefonu. Tím mi dal příležitost, abych se nepozorovaně vypařil z jeho zorného pole a počkal v ústranní, než odejde. Pomalu jsem se otočil bokem, odhodlaný vykročit do ulic, když v tom mě zastavil jeho hlas volající mé jméno. Měl jsem v plánu pokračovat v chůzi a dělat, že jsem někdo úplně jiný, ale Jeff se nedal odradit a zavolal znovu. Tentokrát svoji neodbytnost vystupňoval tím, že mě doběhl a položil mi svoji dlaň na rameno. Prudce jsem se otočil.
,,Sleduješ mě?" zeptal jsem se, když jsem se otočil a setřásl jeho ruku z mého ramene. Jeff přitom zandal telefon do zadní kapsy od kalhot a prohlédl si mě téměř vyčítavým pohledem.
,,Neodpovídáš na zprávy a dneska jsi nebyl ve škole. Když jsem za tebou jel, akorát jsem tě viděl odjíždět.."
,,..Takže mě sleduješ?" zopakoval jsem svoji otázku. Jeff neodpověděl, občas je totiž mlčení tou nejlepší indicií k tomu, abychom se dozvěděli pravdu. Zavrtěl jsem hlavou a mlčky ho obešel směrem k autu. Ještě pořád jsem si chtěl hrát na hluchého, když na mne znovu zavolal. Jenže to nepomohlo, protože bych potřeboval být minimálně neviditelným. Ve chvíli, kdy jsem sedl za volant, se vedle mě otevřely spolujezdcovy dveře a na sedačku po mé pravici dosedl snědý kluk. Zabránil mi v odjezdu a vyřkl ta dvě slova, která nechce slyšet nikdo z nás:
,,Promluvme si." Bezduše jsem hleděl na volant, kde jsem měl ruce přesně tak, jak radí všichni učitelé autoškoly. Na zpětném zrcátku se ještě pohupoval vonící stromeček do auta, ale tomu jsem věnoval pozornost jenom částečnou. Jeff tedy nespadal vůbec mezi objekty zájmu. Obzvlášť, když jsem věděl, proč je tady. Takové snahy se nevydal ani při zjištění, že spí s Katie. Celá ta věc s Riem ho musela skutečně zajímat. ,,Takže.. Co děláš tady?" zeptal se nejdřív na ulehčení atmosféry. Sám pro sebe jsem se zamračil.
,,Snad jsi sem nejel proto, aby ses mě zeptal na tohle, ne?" Jeff přikývl. Ale tak nenápadně, jako kdyby se obával, že ho za to přiznání zlynčuji. Ale pořád jsem se na něj nedokázal podívat. Paradoxem bylo, že jsem ho ani nedokázal vyhnat z auta. ,,Jak ses to dozvěděl?" vydechl jsem nakonec. Zase mezi námi nastalo ticho, které nejprve přerušil hlubokým nádechem. Všiml jsem si, jak si rukou vjel do vlasů a poškrábal se na temeni hlavy. Často to dělal v krizových situacích, když přemýšlel. Tentokrát mu odpověď dávala hodně zabrat, o čemž vypovídalo i to, že mu trvala několik minut.
,,Takže je to pravda?" optal se mě nejistě. Teď celou tu věc s odpovídáním nechal na mě. Předávali jsme si mezi sebou slova jako tenisté míček, akorát mnohem pomaleji. Ani jeden z nás vlastně nevěděl, jak se k takové situaci stavět.
,,Pravda je, že Ria, Rio.. Kdokoliv. Není holka. Záleží, na co se ptáš ty." Ušklíbl jsem se a ruce spustil do klína.
,,Jestli teda... S Riem chodíš."
,,Ne," odpověděl jsem okamžitě se zavrtěním hlavy a při samotné myšlence trochu pozvedl koutky.
,,Ale... Líbí se ti, žejo?" naznačil ještě opatrněji než předchozí otázky, kdy v podstatě i na tuto bylo těžké odpovědět. A tak jsem zůstal mlčet, z čehož si Jeff přebral své. ,,Chci, abys věděl, že jsem to nikomu ve škole neřekl. A ani říkat nebudu, zvlášť ne klukům v týmu.."
,,Co jako?" skočil jsem mu do řeči s nakrčeným čelem.
,,Že se ti líbí kluci," zamračil jsem se a protože už jsem se na Jeffa díval, viděl to, ,,že jsi přešel na druhou stranu, že kopeš teď za jinej tým, já nevím, jak tomu mám teď říkat." Chrlil ze sebe nervózně.
,,Jeffe.." přerušil jsem ho. ,,Já za žádnej tým nekopu, dobře?"
,,Jo, to se ale říká, když jsi.."
,,Ale já nejsem, chápeš?" Znovu jsem mu skočil do řeči. Více roztržitě. Jeff mlčel. ,,Takže.. Jak jsi k tý svojí teorii vlastně došel?"
,,Tak nějak od začátku, když jsi nám řekl, že jdeš ven s nějakou Riou, jsem si myslel, že to není pravda. Protože by to znamenalo, že sis s ní skutečně psal v době, kdy jste s Katie byli spolu a my se ještě bavili. A to jsem si myslel, že bys mi to řekl. No a pak jsi pořád koukal na ty nýmandy, teda promiň, každopádně stačil udělat takovej průzkum a zjistit si, že jeden z tý redakce se shodou okolností jmenuje Rio. A pak se to vezlo..." A tím jsem si ověřil, že když Jeff chce, je schopen dosáhnout čehokoliv. Studijních výsledků se to však netýkalo, protože o ty zřejmě nestál.
,,Hm," zamručel jsem nazpátek a hledal skulinky, kterými bych se vymluvil z jeho konspirací. Nicméně jsem ani ty skulinky hledat nechtěl. To bylo záhadou i mně samotnému.
,,Takže jak dlouho už to.. Máš?"
,,Mám?" zeptal jsem se s podivem, přičemž se ve mně mísilo i trochu znepokojení a naštvanosti. ,,Jeffe, to není nemoc," řekl jsem při vzpomínce na Riova slova, kdy mi tvrdil úplně totéž, ,,nemáš žádný příznaky, prostě.."
,,No jo, ale musí být nějakej mezník," řekl pak on a znovu mě donutil k zamyšlení, které ovlivnilo konverzaci mezi námi, na chvíli ustala. Chtěl jsem se vyhnout tomu, abych něco takového probíral s Jeffem. Zkrátka stačilo sešlápnout plyn a ujet. Na druhou stranu to ještě nikomu neřekl, a dokonce ani nevypadal na to, že by mě chtěl soudit. Opravdu ho to zajímalo.
,,Nejsem si jistej," pokrčil jsem rameny, ,,nikdy jsem o sobě nepřemýšlel takhle. Teprve po tý neděli na vodojemu, kdy jsme.. Kdy Rio.." Větu jsem nechal viset ve vzduchu a jako kdyby to bylo vše, co Jeff potřeboval slyšet, souhlasně přikývl. Znovu se mezi námi vytvořila komunikační propast.
,,Čistě hypoteticky.." začal mnohem uvolněněji, ,,kdyby sis měl vybrat mezi mnou a Rodrickem, koho by sis vybral?" Poprvé od chvíle, kdy jsem trávil nějaký ten čas s Jeffem, jsem se musel zasmát. Upřímně. Jeff byl rád, že takovou reakci vidí, protože jemně pozvedl koutky.
,,Z vás dvou idiotů ani jednoho.."
,,Jasně, chápu, máš určitej typ. Ale kdybys musel?"
,,Moc brzo, Jeffe." I přesto jsem se ale neubránil pozvednutí koutků. V obranném gestu zvedl ruce nahoru a nevinně protáhl obličej. ,,Je něco jinýho se líbat s klukem a líbat se s holkou?" Nebudu lhát, že jeho otázky byly více než dotěrné, ale přiměly mě k úsměvu, se kterým jsem pobaveně zavrtěl hlavou.
,,Jeffe.." napomenul jsem ho znovu, i když s jemným úsměvem.
,,Tak jo.." vydechl a dál už se neptal. ,,Bože, já jsem takovej idiot," vyřkl po chvilce a opět si rukou sáhl na vlasy, v naprostém zděšení jeho myšlenkových pochodů.
,,Uvědomil sis to až teď?" trochu jsem nakrčil čelo, ale nemyslel jsem to nijak zle. Naštěstí to moje dosavadní společnost pochopila. Jemně mě šťouchl do lokte a pak ruce opřel o stehna.
,,Furt jsi musel poslouchat moje blbý kecy.."
,,Jeffe, tvoje blbý kecy poslouchám už několik let. Nemyslím si, že by s to za poslední půlrok nějak změnilo."
,,Ne, to asi ne. Ale musel jsi poslouchat moje debilní kecy o Debby a... Tý druhý. A na tohle téma pořád. A teď jsi uvědomuju, co jsem před tebou vlastně říkal." To byla vlastně pravda, ale nebylo na tom nic, co by mě mělo rozhodit. Teda teď už ne, když jsem viděl, jaký postoj k celé té záležitosti Jeff má. Byl jsem za něj vlastně rád.
,,To už by ses spíš měl omluvit za těch několik let," odsekl jsem s úšklebkem.
,,Víš, že jsem tvůj kámoš," řekl i přes všechny neshody, ,,takže jsi mi to klidně mohl říct dřív. Jak to s ním vůbec teď máš?"
,,Já nevím," doznal jsem s neurčitým gestem vyjadřujícím moji nevědomost co se vztahové linie mezi mnou a Riem týče. ,,V sobotu to bylo.. Zajímavý. Ale nevím, jestli si vůbec něco pamatuje, byl dost.. Na mol."
,,Tak bys za ním měl jít a zeptat se ho."
,,To.. Není tak úplně jednoduchý, jak se zdá," uchechtl jsem se tiše.
,,Proč ne?"
,,Nevím, jestli tohle s ním chci řešit, navíc ani nevím, jestli si všechno pamatuje a nechce se mi to připomínat. Sám si totiž nejsem jistý, co to mělo znamenat."
,,Tím, že za ním půjdeš můžeš jenom získat, ne ztratit." Podíval jsem se na Jeffa, který se k tomu stavěl naprosto neutrálně. Jako kdyby se právě nedozvěděl jedno veliké tajemství, jako kdyby se jednalo o běžný rozhovor mezi dvěma kamarády. V normálním světě to možná tak funguje. V Atlantě, narazit na někoho takového, mě překvapovalo.
,,Chceš hodit domů?" zeptal jsem se pak. Zavrtěl hlavou.
,,Taky tu jsem autem," řekl a rukou nahmatal kliku od auta. Otevřel dveře, ale ještě nevylezl. Zastavil se v pohybu a krátce se na mě podíval. ,,Promiň za to s tou Katie." Možná už mi to bylo jedno, možná, že jsem čekal právě na tohle, ale jako kdyby se záhy nic nestalo. Rázem jsem na Jeffa necítil vztek a jeho omluvu přijal s klidnou tváří a jemným náznakem souhlasu. Pak vystoupil a já se rozjel domů plný nových zážitků.
Cestou z centra jsem nedával ani tak pozor na cestu jako spíš na svoje vlastní myšlenky, které se především točily okolo kamarádova přijetí, které se dalo považovat až za neuvěřitelné. A kdoví, pravděpodobně to byl on, kdo mi vyhnal všechny předsudky z hlavy. Aspoň částečně jsem se nebál podívat do zpětného zrcátka a zůstat sám se sebou o samotě.
Když jsem přijel do naší čtvrti a zastavil auto na místě, kde ho většinou nechává táta po práci, zůstal jsem ještě chvíli sedět uvnitř. Dlaněmi jsem rytmicky poklepával na volant a ohlédl se do míst, kde stál Riův dům. Svým způsobem měl Jeff pravdu. Už nic nemůžu ztratit, jen získat. Navíc mě docela zajímalo, kolik si toho ze sobotní noci pamatuje.
Ve chvíli, kdy jsem vystoupil z auta, jsem byl jako omámený a teprve až v půli cesty si uvědomil, že kráčím k domu Fayových. Najednou jsem stál před jejich dveřmi a klepal na ně. Najednou se ty dveře otevřely a v nich stál chlapec, v jehož černých vlasech byla prazvláštní čelenka s kočičíma ušima. Netušil jsem, co tohle vzezření má znamenat a jestli nemá ten dopad alkoholu vedlejší následky. Nejistě jsem přimhouřil oči a prohlédl si tu čelenku.
,,Ahoj," pozdravil jsem ho a na náznak pokynul hlavou k té jeho, abych dal najevo, co mi na tom vzhledu nesedí. Jako kdyby si to teprve až pak uvědomil, překvapeně sebou trhl a z hlavy si sundal tu směšně vypadající věc. Pak jsem použil stejná dvě slova, co použil Jeff. Stejně nepříjemná: ,,Promluvme si."
,,No jo, ale radši půjdeme ven.." Ale protože já už jsem venku byl, neviděl jsem problém v tom, abychom stáli na kraji prahu. Navíc.. Kdykoliv jsem mohl utéct a předejít všem nechtěným scénářům. A protože jsem se ani nehnul, dal jsem tím dost najevo, že jeho nabídku nepřijímám.
,,Chtěl jsem vědět, jak ti po sobotě bylo...?" Rio vypadal dost nervózně. Pořád se ohlížel za sebe a jednou rukou přidržoval dveře. Pak se na mě podíval.
,,Dobře," odvětil. Tím mi toho v podstatě moc neřekl. Nebo všechno. Třeba jen neměl kocovinu, ale nic si nepamatuje. Jinak by mi už dávno přeci něco naznačil. Nebo také nechával první krok na mně.
,,No jo, tak to je dobře.." dal jsem ruce do kapes, protože se mi zase začaly potit, a zhoupl se na špičkách, ,,Podívej, jsem tady vlastně proto, že nevím, kolik si toho z té soboty pamatuješ. Jen jsem chtěl vědět, jak jsi na tom kvůli tomu, co jsi mi říkal o Davidovi a taky kvůli tomu, co se stalo. Upřímně. Jsem si vzpomněl na tvoje slova, co jsi tehdy pronesl na vodojemu.."
,,Micu," přerušil mě tiše, skoro až naléhavě.
,,Ne, počkej.. Takže. Tehdy jsi řekl, že není důležitý všechno definovat, je to tak?" chrlil jsem, ,,a protože nevím, kolik si toho vlastně pamatuješ, tak jsem ti jen přišel říct, že jsem udělal věc, kterou.. Nechci definovat, ale.. Užil jsem si jí. Je na tobě, kolik z toho pochopíš, nebo ne.."
,,Micu," přerušil mě znovu, tentokrát mnohem klidněji a na okamžik přivřel oči. To proto, že si asi přál, aby se následující situace, kdy přiběhla přibližně čtyřletá blonďatá slečna, nestala. Pravděpodobně totiž většinu slov slyšela, anebo jen narušovala atmosféru vhodnou pro konverzaci.
,,Rio! Kde vězíš?!" zašišlala ke staršímu příbuznému, kamarádovi... V tu chvíli jsem vlastně nevěděl, v jakém jsou vztahu. Aspoň to vysvětlovalo ty uši, protože měla na hlavě stejnou čelenku. Prosebně k němu vzhlížela a pak ho zatahala za svetr, který měl na sobě a přečuhoval mu přes konečky prstů.
,,Hned přijdu," odehnal ji jemným poplácáním po ramenou. Dívčiny modré oči si mě prohlédly, trochu nedůvěřivě a zlostně, že si vůbec uzurpuji více pozornosti než ona. Pak ale zmizel v útrobách domu.
,,Ruším rodinnou sešlost?" Pokrčil rameny.
,,Spíš smuteční. Včera měl táta pohřeb. Proto jsem se asi rozhodl, že bych na tu párty šel. Za normálních okolností ne. Ale chtěl jsem to udělat po svém.. To rozloučení.."
,,Promiň, nevěděl jsem, že jdu tak nevhod.. Jen jsem.. Se na tebe přišel podívat a.. Tak. To je všechno.." Jednou nohou jsem měl nakročeno k odchodu.
,,Počkej.. Pamatuju si všechno." Zpozornil jsem. A po zádech mi přeběhl takový zvláštní mráz. Jestli ze strachu, že se splnilo moje přání, nebo z toho, že se vůbec splnilo, to jsem nevěděl. ,,Tyhle věci mi vlastně nejdou moc rozebírat. Zvlášť když.. Jsi člověk, do kterýho bych to vůbec neřekl. Jestli si přeješ to nedefinovat, tak dobrá.."
,,Přeju si to nedefinovat," řekl jsem ,,ale nechci, abychom to zapomněli jako věc, co se prostě udála v sobotní večer." Rio krátce zvedl koutky rtů.
,,Chceš ven?"
,,Nebudeš tam chybět?" Ušklíbl se.
,,To budu jen rád."
____________________________
Tak se přiznejte, kolik z vás tenhle víkend kontrolovalo, kdy vyjde nová kapitola? (Prosím, aspoň jednoho.) Nicméně, nezapomněla jsem na vás. Chtěla bych jen podotknout, že sama cítím, že není jedna z nejlepších. V podstatě se v ní nic neděje a ten závěr byl plánovaný úplně jinak. Ale momentálně na tom nejsem vnitřně úplně nejlépe. Proto jsem třeba ani neodpovídala na komentáře/zprávy. To není výmluva! Vím, že to není moje povinnost něco přidávat a v podstatě bych to měla dělat jenom v případě, kdy se na to opravdu cítím. Ale já jsem nechtěla, aby příběh zamrzl na jednom bodě, vy čekali tak dlouho a na druhou stranu jsem chvílemi měla chuť sem něco přenést. A ani to sem nepíšu z důvodu, abyste mě litovali, je to jenom taková informačka, že i když jsem se snažila, nejsem s kapitolou spokojená. Ale příště do toho dám už víc úsilí, slibuju!