185 days before suicide, Atlanta
V každém příběhu nastává pasáž, kdy si čtenáři, posluchači, diváci povědí: No a co se dělo dál? Je sice pravdou, že na něco takového se ptáme až v samotném závěru, ale i když se ke konci ještě zdaleka neschylujeme, jistě vás odpověď zajímá také.
Takže jak to vlastně pokračovalo?
Přestože jsem byl indisponován, domů jsem dojel bez úhony. Jenom můj brzký příjezd, konkrétně jenom chvilku po půlnoci, vzbudil starosti u mých rodičů, kteří mě hned na prahu zasypali nejrůznějšími otázkami. V podstatě jsem se z toho vyvlekl mysteriózně a těm dvěma nakukal, že mi nebylo moc dobře, to kvůli těm práškům na bolest.
Pravda to byla tak poloviční. I když jsem nepozřel nic, co by u mě mělo vyvolat zažívací potíže, na můj žaludek jako kdyby vyvinuly tlak okolní orgány.
Znáte takový ten pocit, kdy musíte jít k lékaři, ale i přesto, že jste si na sto procent jistí, že překypujete zdravím, něco uvnitř vás vám hlodá myšlenky a v celém okolí břišní dutiny maté prapodivné cítění? Nebo když musíte něco říkat před celou třídou, nebo větší skupinou lidí? Přesně takový typ nevolnosti jsem měl. Byla téměř neškodná. Až na to, že když jsem šel spát, nedařilo se mi to. Ne kvůli pomyšlení na Katienu zradu, ale na pomyšlení, že Jeff byl za toho špatného. Pokud jsou v mém okolí tací všichni, kolik toho vlastně ještě nevím? A kolik toho je, čeho bych se měl obávat? A bylo to zase zpátky, ten podivný tlak v břiše.
V některých situacích člověk prostě musí být sebestředný. Nemluvím teď o tom, že jsem Katie a Jeffa nechal napospas srubu v Greensboro bez zájmu, jak se dostanou domů. To byla sebestřednost na správném místě. Ale o tom, že jsem sám usoudil, že si ještě zasloužím být pár dní doma. A tak, mezitím, co všichni odchodili první týden do školy po prázdninách, já jsem byl doma a přerušil veškeré kontakty se světem. S tím falešným světem, kde se všichni tváří, že jsou vaši přátelé.
Je dost možné, že na takové myšlení, v němž jsem každého osočoval, jsem přišel jen kvůli nedostatku spánku, což pramenilo z toho podivného tlačení, a to zase z Jeffa. Takže jedním velikým problémem byl JEFF.
Doma se nedělo nic zvláštního. Koukal jsem s tátou na televizi ještě, než odešel do práce, mluvil jsem s mámou, šel si lehnout, nespal jsem, díval se do laptopu, házel si tenisovým míčkem o strop, podíval se na všechny nové omluvy od mých starých kamarádů, díval se s tátou na televizi, když přišel z práce, dal si rodinnou večeři, šel spát, nespal jsem. A pořád to probíhalo stejně.
Než jsem jeden den zakopl o Riův gramofon, který mi daroval k Vánocům a vzpomněl si na desku, jež se mi povaluje pod postelí. A tak jsem měl jeden večer změnu. Místo myšlenek, které se soustředily na faleš mého okolí, mě zaujal text písně Be mine, v němž jsem se snažil hledat nějakou větší podstatu. Třeba s Davidem. A to mě pak přivedlo k myšlence na Ria a že jsem se mu taky dobrý čas neozval, ale on nepsal. Možná byl přeci jenom pořád naštvaný. Možná, že jen čeká, až se zeptám.
V průběhu toho následujícího týdne jsem už byl nucen dorazit zpátky do školy. Nejenom proto, že doma to už začínala být pěkná nuda, ale také proto, abych příliš nezameškal. Měl jsem pocit, že z učiva jsem možná tak pozadu nebyl, učitelé na mě brali docela ohled, ale co se týče nového dění, určitě jsem cosi zaspal.
Třeba Lindsey Darceyovou nachytali s marihuanou za tribunami a všechno se snažila osvětlit tím, že je na lékařský předpis. Zdravověda paní Taylorové začala pomalu upadat do záhuby. Poté, co všem znechutila hovězí maso, které je mezihostitelem jakéhosi parazita, se většina ze semináře odhlásila. A na seznamu nejnovějších drbů jsem byl i já a můj velkolepý rozchod s Katie. Tedy aspoň tak to bylo, nevěděl jsem, jak to světu podala ona.
To, jak se na vás lidé dívají, vám mnohdy prozradí víc než slova. Pohledy byly všude. Na chodbách, ve třídě, před školou. Bylo to jako když na mě hledí němé tváře, které vás kdesi v nitru soudí, ačkoliv jste neudělali nic špatného. To ale oni neví. Koukají na vás jenom tak, jak vás pozorují ostatní a tak, jak si myslí, že je nejvhodnější. Tento můj vnitřní souboj eskaloval při páteční obědní pauze.
Když jsem se od výdejního okýnka, kdy mi silnější žena v bílé zástěře podala talíř s něčím, co byla směska brambor... S čímkoliv, obrátil do jídelny plné stolů, bylo to tam. Najednou jako kdyby všechny hovory utichly a jediným fascinujícím v místnosti jsem byl já. Samozřejmě dramatizuji pro efekt, jen většina přestala vnímat chuť špatně uvařených brambor. A ta velká většina seděla u výše vybraných stolů. K nim se evidentně dostalo těch nejpeprnějších informací.
Sice jsem jim nemohl věnovat moc pozornosti, protože jsem tác nesl jenom na jedné ruce a jen tak tak jsem vybíral rovnováhu, ale jejich pohledy jsem cítil. Nejhorší na tom bylo, že to byly pohledy obvinění, přestože tací lidé mě neměli co soudit.
Na okamžik jsem se zahleděl ke stolu, kde tradičně sedávám s Kahunem, Rodrickem, Mex, Tashou a těmi dvěma zrádci. Netrvalo mi dlouho, abych si překalkuloval možné trapné situace, které nastanou, když se tam posadím, a tak jsem se vydal o několik stolů dál, jak se mezi námi puberťáky říká, k nižší třídě. Moje kroky téměř automaticky zamířily k Riově stolu.
,,Zdá se mi, že tohle je hovězí," řekla snědší dívka, Ginny, svojí přítelkyni a vidličkou odhrnula plátek brambory, na kterém mimo jiné byla přilepená i brokolice. ,,Co jsi to říkal o tom hovězím mase, Rio?"
,,Že když není dobře tepelně zpracovaný, můžeš se nakazit Tasemnicí," zprvu to vypadalo, že ho při obědě tohle téma nijak nebere, ale pak odložil vidličku a trochu víc se nad stůl nahrbil, aby byl blíže svým posluchačům. ,,Taková tasemnice se ti usídlí ve střevech a představ si, že je třeba pět metrů dlouhá, přichytí se ke stěně a je ámen. Nejhorší na tom je, že vlastně ani nepoznáš, jestli takovou tasemnici máš, protože se málokdy projeví. A když už - "
,,Ahoj," řekl jsem osazenstvu Riova stolu. Při mém příchodu černovlasý chlapec okamžitě přestal mluvit a s krátkým pokýváním hlavy na pozdrav se sesunul zpátky na židli. Rty trpce stáhnul do úzké linky a podobně jako Ginny předtím, která na něj teď koukala docela nevěřícně, se začal vidličkou rýpat v mase. Podivné ticho u stolu rozřízl až Benji, kterého téma o parazitovi nijak neznechutilo, demonstrativně si do pusy dal kostku masa a zeširoka se na mě usmál.
,,Čáu, Micu! Sedneš si k nám?" vybídl mě a nohou odšoupnul židli, jedinou volnou, která byla vedle něho. Debby Benjiho směrem přimhouřila oči, kupodivu ale nic nenamítla, když jsem si na desku stolu položil tác. Sice jsem ve chvíli, kdy jsem dosedl čekal nejrůznější poznámky, co mi ale přišlo zvláštní, tak to bylo ticho, kterým byla Debby účastníkem. ,,Rio, co jsi to říkal o tý tasemnici?" zeptal se Benji. Zvědavě jsem vzhlédl.
Místo odpovědi ale Rio vytřeštil oči a několikrát zavrtěl hlavou. Očividně tím Benjimu naznačoval, že otázka je položená v nevhodnou dobu. Pobaveně jsem se ušklíbl, a protože jsem s těmito parazity docela seznámen, raději jsem na vidličku napíchl jenom brambor. U stolu nastalo napjaté ticho, během kterého jsem se ohlédl na Áčkový stůl. Nejeden zvídavý pohled mířil mým směrem. Pokusil jsem se to zatřít tak, že jsem se obrátil zpátky ke svému talíři s jídlem.
,,Dneska žádná rýpavá poznámka?" nadhodil jsem k Debby, která pozvedla obočí.
,,Klidně s tím můžu začít, jestli chceš. Na tvým dnešním vzhledu by se klidně dala vytknout řada věcí. Třeba ty pytle pod očima, který máš. Co po nocích děláš, že nespíš?" Na to jsem záměrně neodpovídal.
,,No, to už vlastně docela taková urážka byla," podotkl jsem tiše, protože jsem se Debby docela bál. Sice ta červenovláska byla o několik hlav menší, ale byl jsem si jistý, že někdo takový se nevyplatí naštvat. Po mé odpovědi chvíli mlčela, ale pak se ušklíbla a zahleděla se do talíře.
,,Debby se tě teď nechce moc dotknout, když jsi přišel o holku," vložil se do rozhovoru Benji. Cítil jsem, jak někdo pod stolem promáchl nohou. ,,Au, co mě kopeš? Vždyť je to pravda." osočil Ginny.
Zamračil jsem se. ,,No tak, k tomu mám hned několik připomínek. Zaprvé.. Bylo v pořádku mě urážet, když jsem měl holku? - "
,,Ne to ne, ale v tomhle období je člověk nejzranitelnější," obhajovala Ginny Debbyino myšlení, na což se ona jenom pobaveně ušklíbla.
,,K tomu se hned váže zadruhé," pokračoval jsem, ,,Nejzranitelnější? Proč si myslíte, že mě ten rozchod nějak trápí? Já se rozešel s ní."
,,Má drahá," skočila mi do toho tentokrát Debby, která se otočila na Ginny, ,,tady vidíš exemplář klasického mužského pokolení. Ani za mák nepřizná, že mu odloučení od někoho citově blízkého ublížilo, protože je strašně hrdej na svoji mužnost, a navíc ani nemíní přiznat, že kopačky mu dala holka. Máš štěstí, že máš mě." Ginny se tiše zachichotala a ve chvíli, kdy jí to přišlo nevhodné, utichla a provinile se na mě podívala, jako kdyby se omlouvala.
,,Tady nejde o žádnou hrdost," oponoval jsem tvrdohlavě, ,,tady jde o to, čemu věříte. K čemuž se váže zatřetí. Že je až obdivuhodné, jak se v téhle škole šíří drby."
,,Jo, ani Lindsey Dé nebyla tak žhavým tématem jako ty s Katie." Pokrčil rameny Benji. ,,A proč se s tebou Katie vlastně rozešla?" Normálně mi Benji ničím nevadí, ale tentokrát mě jeho otázka znepokojila. Kdovíjak to Rio poznal, ale aby zachránil situaci, řekl:
,,Už jsi něco poslouchal z toho gramofonovýho přehrávače?" Otázka mířená na mě.
,,Jo, tu jednu desku.. Co mám," odpověděl jsem a zároveň měl nutkání mu podat otázku já, ale nebyl jsem si jistý, kolik toho o Davidovi ví i přísedící.
,,No, možná by sis jich měl poslechnout víc. Můžu ti jich pár půjčit, nebo můžeme někam zajít, já ti ukážu, který na gramofonu fakt vyniknou." Tiše jsem Riovi děkoval za jeho nepřímý zásah.
,,Netipovala bych tě na někoho, kdo poslouchá vinylový desky," řekla se zájmem Ginny.
,,Já jsem spíš na indie. Nezávislou hudbu." Snad poprvé jsem to pořádně přiznal od doby, co se bavím s Jeffem. A kupodivu se na mě nikdo nedíval odsuzovačně. Jen nad tím pokrčili rameny a zbytek hovoru se točil na téma hudby.
Po obědě mě ještě čekala hodina biologie. Tam se snad o těch tasemnicích dozvím víc.
Zrovna jsem stál u skříňky a připravoval si věci na vyučování. Nutno uznat, že mi to nešlo od ruky. Batoh jsem musel mít položený na zemi a střídavě jsem se ohýbal, abych z něj vyndal předchozí učebnice a dal je do úložného prostoru a z něj pak zase vytáhl ty na další hodinu. Byla to docela mravenčí práce, ale při ní jsem se dokázal tak odreagovat, že mi všechny ty pohledy ostatních přišly jako prkotina. Banalita.
Když v tom se o vedlejší skříňku opřel chlapec, který se svou hladkou tváří, rovnými zuby a jemnými vlasy nápadně podobal nějakému manekýnovi. Ačkoliv nebylo takové teplo, Rodrick na sobě měl bavlněné kraťasy a tílko florbalového týmu, kde bylo jasně vyznačené C. Jako kapitán.
,,Můžeš mi říct, co to dneska bylo?" Zahájil hovor. Nepodíval jsem se na něj. I když jsem další sešity na biologii nepotřeboval, nutně jsem si všechno dával do tašky, abych s ním nemusel navázat oční kontakt.
,,Co jako?" optal jsem se.
,,To se teď kámošíš s nima?" pokračoval v suchu otázek. Protože už jsem neměl žádné sešity, které bych si mohl dát do batohu, nezbývalo mi nic jiného než skříňku zaklapnout. Tašku jsem si přehodil přes rameno zdravé ruky, a jelikož mě nenapadala ani vhodná odpověď, rozhodl jsem se, že se zakoulením očí odejdu. Ale Rodrick záhy změnil postoj. Zkřížil ruce, na kterých měl viditelné žíly, a tázavě pozvedl obočí. Zabránil mi odejít, ale já neměl co říct, tak se toho zhostil on: ,,Jeff je svině, to co udělal, není kamarádský ani trochu," pozvedl jsem obočí, protože slyšet něco takového od Rodricka bylo zvláštní. Zvlášť také proto, že to vypadalo, že zná pravdu. ,,Ale je to Jeff, okay? Na takový jeho chování jsme zvyklý. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby spal i s mojí bývalou holkou. Ale to, co je mezi váma netahej do skupiny. Lidi si začnou všímat a budou si myslet, že už k nám nepatříš. A budou tě mít za stejnou lůzu jako ses tahal dneska na obědě. Seber se. Potřebujeme svýho kapitána u nás a ty víš, že zase potřebuješ nás," Rodrick se odmlčel, ,,platí?" Zvedl ruku, abych ji sevřel tou svojí na znamení naší dohody.
Chvilku jsem na ní váhavě koukal a přemítal o pravdivosti jeho slov. Jestli to dělal jenom proto, aby si mě udržel blízko jako kamaráda, nebo proto, že mě chtěl mít v té jejich skupině.
Nakonec jsem mu ale ruku na oplátku sevřel a on mě poplácal po rameni.
,,Kdy ti to sundají?" zeptal se a hlavou pokynul na fixaci.
,,Snad dneska. Jdu k doktorce, už jsou to tři týdny." Rodrick pokýval hlavou.
,,Tak se drž. A vyspi se, vypadáš děsně.." Začal se oddalovat. ,,Jo a Jeff s tebou chce mluvit!"
♫♪♫♪♫
Že jsem šel k doktorce byla náhodou pravda. Tedy nešel. Po škole, a hodině biologie, kdy jsme řešili RNA a DNA, jsem nasedl do tátovy Hondy a zajel jsem rovnou k nemocnici, kde jsem měl domluvenou prohlídku u doktorky Ramirezové.
Carla, jak jsem si přečetl ze jmenovky, mě vzala na rentgenové vyšetření, kde mě znovu chlácholila o jeho bezpečnosti, ačkoliv jsem si tím nebyl jistý, pak mě zavedla na lůžko do své ordinace a někam odběhla. V té bílé místnosti plné odborných blbůstek jsem si přišel malinkatý. Všechno bylo tak čisté, že jsem měl pocit, že svým černým oblečením a špinavými teniskami od bláta dost kontrastuji. Dokonce jsem se i bál je položit na tu podlahu, abych za sebou nezanechal příliš nepořádku, a tak jsem nohama houpal z lůžka, na kterém jsem seděl. Prohlížel jsem si certifikáty, skříně se šanony, stůl s počítačem, lampou a lejstry a pak ty doktorské serepetičky.
Když velká ručička na hodinách, jež visely nad vchodovými dveřmi, překonala přibližně čtvrt svého okruhu, vešla do místnosti snědá žena v tmavě modrém mundůru, fonendoskopem okolo krku a v ruce držela rentgenový snímek. Z jejího pohledu jsem nedokázal vycítit, jak je na tom moje ruka. Tvářila se zkrátka neutrálně.
Posadila se na kolečkovou židli, kde měla zavěšený bílý plášť a snímek položila na stůl. Dneska mi ho neukazovala. Pak se na mě podívala.
,,No, vaše ruka vypadá opravdu dobře, Micu," řekla poprvé od chvíle, co vešla. ,,Zdá se, že naštípnutí se podařilo vyhojit přesně tak, jak jsme očekávali."
,,Takže už to nemusím nosit?"
,,Ne, myslím, že to nebude nutné. Jen, byste možná neměl ruku ještě několik týdnů zatěžovat. Tréninky pro vás tedy zatím nepřipadají v úvahu. To nemluvím ani o zápasech. Musí si nejprve zvyknout na běžný chod."
,,Dobře, děkuju," řekl jsem a seskočil z lůžka. Špinavé tenisky se dotkly té země.
,,Je vám dobře?" zdržela mě. Nejistě jsem se zamračil.
,,Ano, paní doktorko." Doktorka Ramirezová se zvedla ze židle a cestou si vzala latexové rukavice a tu malou zpropadenou špachtli. S nepříjemným zavrzáním si rukavice nasadila a přešla blíž.
,,Jak se vám v poslední době spí?" Klasičtí doktoři. Na něco se vás zeptají, ale nedají vám možnost odpovědět. ,,Otevřete pusu," dodala totiž hned potom a já to udělal. ,,A teď vyplázněte jazyk. Pořádně, tak, to je ono." Vždycky mám chuť z té dřevěné věci zvracet, naštěstí to netrvalo dlouho. Doktorka špachtli vyhodila do blízkého koše a stejně tak i rukavice. ,,Ruka vás nebolí?"
,,Ne," odpověděl jsem ve chvíli, kdy mi přiložila svoje chladné prsty na uzliny. Zamračila se, ale nevěděl jsem proč, necítil jsem se být nemocný.
,,Fyzicky se tedy cítíte dobře?" Poodešla k dezinfekci, která visela na zdi a několikrát zmáčkla dávkovač a pěnu nanesla na dlaně.
,,Ano."
,,Proto mě to možná znervózňuje víc," vydechla a odešla zpátky ke svému stolu, za který se posadila. Židle se pod její vahou trochu zhoupla, ačkoliv nevypadala, že by vážila tolik. ,,Jak dlouho už jste nespal? A upřímně, prosím."
,,V celkovém součtu, kdy mám přerušovaný spánek tak.. Den." Doktorka pokývala hlavou, i když si nemyslím, že by to bylo něco chvályhodného.
,,Procházíte si něčím?" Odmlčel jsem se, ale nakonec jsem dlouze vydechl a do toho stačil odpovědět:
,,S přítelkyní jsme se rozešli."
,,Hmh, hmh," přikývla doktorka. ,,To může být pro člověka ve vašem věku stresující, to je pravda." Chtěl jsem namítnout, že pro mě tahle situace není stresující, ale do toho se znovu vložila paní Ramirezová. ,,Micu, nechci vám předepisovat léky na spaní, protože jste ještě ve vývinu a mohlo by to mít dopad na vaše kognitivní myšlení. A tak si myslím, že je to pouze přechodné období, ale i přesto potřebuji, abyste s tím něco udělal. Den je už poměrně dlouhá doba a pokud to bude pokračovat, bude se to zhoršovat. Nejenom duševně, ale i fyzicky. Váš tlak se zvýší a zrychlí se i srdeční činnost.." odmlčela se, ,,až přijdete domů, zkuste se zrelaxovat. Pustit si hudbu, na chvíli se lehnout. Pokud to ani tak nezabere, poprosila bych vás, kdybyste..." rozhlédla se po stole, ale pak vzala papírek, propisku a něco na ten ústřižek napsala. ,,Kdybyste navštívil doktorku Tautermanovou."
Převzal jsem od ní papírek. ,,Spánková specialistka?"
,,Terapeutka."
,,Nemyslím si, že potřebuju terapeutku, paní doktorko. Navíc ani nevím, jestli si to můžeme dovolit."
,,Vaše problémy můžou pramenit ze stresu, který v sobě potlačujete. Věřte mi, pořádná zpověď u někoho, kdo tomu rozumí vám může výrazně pomoci. A navíc, je bezplatná pro teenagery. Takové bezpečné místo."
,,Tak.. Děkuju," zašeptal jsem a papírek zmuchlal do kapsy od kalhot.
,,Micu, slibte mi, že tam půjdete, alespoň jednou."
,,Dobře," přislíbil jsem nakonec.