„Takže říkáš, že jsi byla v nějaké nemocnici nebo něčem takovém a byl tam nějaký doktor, který ti říkal, že ti vlkodlak kontaminoval tvou krev?" Pevně jsem stiskla víčka k sobě a zhluboka se nadechla.
„Přesně tak." Procedila jsem skrz zaťaté zuby a vražedným pohledem probodla Keise. Jestli se zeptá ještě jednou, jestli to ještě jednou zopakuje, tak ho roztrhám.
„Nemám tušení, co by to mohlo znamenat. Třeba nějaká vzpomínka? To je jediné vysvětlení, ne?" Pokrčila jsem rameny a promnula si spánky. Mluví o tomhle už tak hodinu pořád dokola. Zblázním se z něj. Asi to byla vzpomínka. Co jiného by to mohlo být?
„Asi jo." Odpověděla jsem bez síly na jakoukoli delší větu. Šli jsme v tom obrovském pařáku už přes hodinu a celou tu dobu Keis opakoval to, co se stalo. Měla jsem žízeň, hlad a byla unavená a to na mojí náladě opravdu nepřidávalo.Znovu jsem zavřela oči a zamračila se. Pěkně mě bolí hlava. Už vážně potřebuji nějakou vodu. Hodně vody a ne jedno cucnutí z láhve.
„Už zase? Necítíš se zase špatně? Nehodláš znovu začít křičet a složit se, že ne?" Prudce jsem otevřela oči a z mého hrdla se ozvalo hlasité zavrčení.
„Nic mi sakra není! To se teď hodláš ptát pokaždé, když mě začne bolet hlava?!" Křikla jsem na něj už opravdu vytočená. Jen se trochu zarazil a pokrčil rameny.
„Tak promiň, že se starám. Příště tě nechám spadnout na tvrdý beton a rozbít si hlavu. Znovu." Ukázal prstem na obvaz na mé hlavě a já vzdychla.
„Promiň. Já jen, že mě nebaví to, jak si to neustále opakuješ a neustále se ptáš a ujišťuješ se. Stalo se to. Nevím proč a nemyslím si, že se to stane znovu." Keis se zastavil kousek přede mnou a pozvedl obočí.
„Proč si to myslíš?" Pokrčila jsem rameny a zastrčila si svoje na mě až moc krátké vlasy za ucho. Proč jsem si je sakra stříhala? „Já myslím, že se to bude opakovat." Odvětil a poté se rozešel dál. Zamračila jsem se a následovala ho.
„Proč?"
„Protože nikdy nikomu nevymazali paměť na tak dlouhou dobu. Dává smysl, že se ti vzpomínky vrací. I když po útržkách. A pokud to opravdu byla nějaká vzpomínka, pak to třeba je jako s klasickou ztrátou paměti. Může se ti vrátit a existují způsoby, jak tomu pomoci." Překvapeně jsem zírala na jeho záda a když jsem jej pár kroky doběhla, zírala jsem na jeho obličej.
„A ty ty způsoby znáš?" Přikývl. Přivřela jsem oči a přeměřila si jej pohledem. „Jak to, že to víš? To ses zajímal o paměť? Nebo zdraví?" Keis se zasmál a já vůbec nechápala čemu.
„To ne. Ale často jsem koukal na různé doktorské seriály. A tohle mi uvízlo v hlavě. Byla tam jedna holka, která měla autonehodu, při které ztratila paměť. Doktoři řekli že se ji může vrátit a že ji můžou pomoct různá slova a věty a když ji bude rodina vyprávět, co všechno zažili a kde byli a tak. Že ji to může pomoct si vzpomenout." Na chvilku se odmlčel a potom pokračoval. „Taky tam říkali myslím že něco s hudbou a vůní a místy, kde byla a tak." Zmateně jsem přikývla a poté jsme pokračovali v chůzi mlčky. Nevím, nad čím přemýšlel Keis, ale já si v hlavě promítala to, co Keis řekl chvíli před tím, než se mi v hlavě objevila ta vzpomínka. Nebo co to bylo. Nevěřím ti ani slovo. Nikdo nemůže být imunní. Nikdo. Kdyby si byla imunní, už by tě dávno testovali a dokázali by vyvinout lék! V tu chvíli, jakoby nad mou hlavou někdo rozsvítil žárovku. Vykulila jsem oči a chytila Keise za rameno. Otočila jsem ho směrem ke mě a s úsměvem řekla:
„Ty jsi spustil tu vzpomínku. Tím, co jsi řekl. Musíme o tom mluvit dál. Musíme říct nebo udělat něco, co spustí další vzpomínky. Prosím. Potřebuji vědět, co se stalo. Kdo jsem byla a co jsem zažila." Vyhrkla jsem na něj, až ho to zaskočilo. Naklonil hlavu na stranu a zavrtěl hlavou.
„Ale jak mám vědět, o čem se s tebou bavit? Neznám tě, Arryn. Nic o tobě nevím. Jak mám tušit, co ti přivodí vzpomínky?" Pokrčila jsem rameny a ve tváři měla pořád úsměv.
„Prostě si pojď povídat. Nic o mě nevíš a já nevím nic o tobě. Tak se pojďme poznat." Díval se na mě, jako bych snad spadla z višně. No nakonec se taky usmál a přikývl.
„Fajn." Zasmál se a přitom vrtěl hlavou. „Ale ještě než začneme s tímhle seznamováním, pojď už sakra najít něco k jídlu a pití." Ukázal prstem před sebe a já se zadívala na obzor. Viděla jsem siluety domů a energie, která mi celou dobu scházela, jakoby se mi navrátila do těla. Zrychlila jsem svůj krok a šinula si to rovnou k malé vesnici, tyčící se před námi.
...
Došli jsme až do vesnice a začali procházet dům po domu. Vypadalo to, že na nic nenarazíme ani tady, avšak u jednoho z posledních poničených domů se nám poštěstilo. Keis jako první vrazil do kuchyně, avšak tam nic nenašel. Prošli jsme celý dům a byli zklamaní, protože nikde nic. Jenže já si potom všimla jakýchsi padacích dveří. Byla na nich postavená skříň, ale i přes to jsem si jich všimla. Nutno přiznat, že jsem tak dobrý zrak přisuzovala tomu, kým jsem momentálně byla. A tak jsme tu skříň odtlačili a vlezli dolů. Objevili jsme obrovskou místnost, plnou plechovek a uprostřed místnosti stála studna. Osobně jsem vodu ze studny brát nechtěla, nemohli jsme přece vědět, jestli v ní není něco nezdravého nebo škodlivého, jene Keis nad tím jen mávl rukou a začal ji nabírat do prázdných lahví, které našel okolo. Nebylo jich moc, ale na takový týden nám to vystačilo určitě.
„To všechny ty láhve hodláš nosit? Upadnou ti záda." Pronesla jsem při pohledu na všechnu tu vodu a dala si do úst další sousto fazolí. Keis se na mě podíval pohledem ve stylu: To nemyslíš vážně, že ne a zavrtěl hlavou.
„Jsem vlkodlak, Arryn. A to znamená, že mám mnohem větší sílu než nějaký obyčejný člověk. Opravdu mi nedělá starost pár flašek s vodou." Pokrčila jsem nad tím rameny a s chutí si dala do úst další sousto.
„Mě nepřijde, že bych byla nějak silnější." Konstatovala jsem a Keis si mě prohlédl od hlavy až k patě. Pousmál se a nabral si sousto něčeho, co jsem nebyla schopná identifikovat.
„Protože si ještě nepřijala sama sebe. Tvůj vlk tě tak překvapuje jen v náročných a stresujících situacích. Když jsi naštvaná, rozrušená nebo v boji. Musíš svého vlka přijmout a společně s ním přijdou i všechny výhody, jako je síla, zrak, sluch, hbitost a všechno ostatní."
„Ts." Odfrkla jsem si a protočila oči. „Já nic přijmout nechci. Nikdy jsem se nechtěla stát něčím takovým. Já jsem člověk. Obyčejný člověk a to mi vyhovuje."
„Už ne, Arryn. Už nejsi člověk. Jsi vlkodlak. Přiznej si to. Bude to pro tebe mnohem snadnější. Věř mi." Jeho hlas nabral velmi vážný podtón a já se díky tomu přestala cítit úplně příjemně. Ošila jsem se a zamračila.
„Třeba to ještě půjde nějak vrátit. Přece takhle nemůžu zůstat celý život." Ta představa mě vyděsila. Začaly se mi do očí hrnout slzy a já je tak tak dokázala potlačit.
„Nepůjde." Odpověděl tvrdým hlasem Keis a probodával mě přitom pohledem. Narovnala jsem se a ztuhla.
„Jak to můžeš vědět?" Zeptala jsem se a sledovala každý pohyb jeho těla. Vstal ze země a přešel blíž ke mě. Zadíval se mi do očí a nechal ty své proměnit ve zlatou. Prohlédl si mě a potom si odhrnul část jeho kraťas ze svého boku. Přes jeho bok a část stehna se mu táhly obrovské jizvy. Vypadalo to, jako škrábance. Byly to škrábance.
„Protože já jsem si tohle taky nevybral, Arryn." Nechal látku svého oblečení padnout zpátky na své místo a posadil se. Ani jsem si neuvědomila, že se mi z jeho blízkosti zatajil dech. Až když se usadil a já se zhluboka znovu nadechla, došlo mi to.
„Ty sis..." Zírala jsem na něj a on se rozesmál.
„Nekoukej na mě tak. Nepotřebuji tvoji lítost. Stalo se to už před třemi lety. Bylo mi tehdy sedmnáct. Byl jsem idiot, co si nedával dost velký pozor a bohužel se mu stalo tohle." Ukázal na svůj bok a pokrčil rameny. „Taky mi trvalo pěknou dobu, než jsem se s tím dokázal naučit žít. Ale nakonec jsem to přece jen dokázal."
„Jak?" Zeptala jsem se šeptem a přitom se mu dívala do tváře.
„Moje druhé já mi totiž zachránilo život. Kdybych neměl větší sílu než ostatní, ostré špičáky a bystřejší sluch..." Zmlkl a zatnul ruce v pěst. „Byl bych už dávno mrtvý. A když se ti něco takového stane, tak pak už neproklínáš to, co tě potkalo. Pak už to prostě přijmeš. A vlastně za to i děkuješ, protože i když to teď nenávidíš, postupem času si uvědomíš, že se ti mohlo přihodit něco mnohem, mnohem horšího než je tohle." Chápavě jsem přikývla a nebyla schopná slova. Proč jsem si myslela, že si tohle zvolil? Jen proto, že se s tím naučil žít a přestal sám sebe nenávidět? Bravo Arryn. Zajímalo by mě, kolik lidí ve svém životě si takhle odsoudila, aniž sis poslechla jejich příběh.
„Myslíš..." Odmlčela jsem se. „Že se s tím taky někdy naučím žít? Že se s tím srovnám? Jako ty?" Přikývl.
„Jsem si tím jistý." Pousmála jsem se a zhluboka se nadechla.
„Když už si s tím začal, tak pokračuj. Řekni mi svůj příběh. Pak ti já řeknu svůj. No, minimálně to, co si pamatuji." Keisův pohled byl vážný a tvrdý. Neusmíval se. Netvářil se nijak. Jen jeho ruce, zatnuté v pěst prozrazovaly, že asi není zrovna v nejlepší náladě. Zřejmě ho vzpomínky musely bolet. Štvát. A koho taky ne?
„Dobře. Moji rodiče jsou oba dva mrtvý. Zemřeli už ze začátku tady toho všeho svinstva a já žil sám. Chtěl jsem se přidat k jedné skupině, kterou jsem potka, ale bohužel mě pokousal a poškrábal vlkodlak. Nevím, co to bylo za člověka, ale musel být zvrácený. Nešel po mě proto, že mě chtěl sežrat nebo zabít, ale proto, že mě chtěl jednoduše jen proměnit. K mé smůle se mu to také podařilo a ze mě se stalo to, co jsem. Po nějaké době jsem narazil na smečku vlkodlaků. No vlastně..." Potichu se zasmál a jeho tělo se o něco uvolnilo. Jakoby si vzpomněl na něco pěkného. „Nebyla to tak úplně smečka. Byla to prostě parta chlapů, většina starších než já, kteří byli vlkodlaci a potloukali se společně. Neměli žádnou alfu. Přidal jsem se k nim a bylo to vážně super. Postupem času se začalo stávat, že jsem rozhodoval já. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, ani nevím, proč se to tak stalo. Byl jsem tam jeden z nejmladších a tak nebyl jediný důvod, proč by mě měli poslouchat, ale stejně to dělali. A tak se přihodilo, že jsem byl jejich Alfa." Zadíval se na mě a já jej jen pozorovala. Beze slova. Bez pohybu. Pořádně jsem ani nedýchala.
„Stal ses jejich vůdcem? Ale vždyť... Jak to?" Vyšlo ze mě nakonec a on pokrčil rameny.
„Netuším. Ale bylo to tak. Vedl jsem je a nikdo s tím neměl problém. Byli jsme super parta."
„A co se stalo? Proč už nejste?" Zeptala jsem se a Keis znovu ztuhl Zavrčel a já sebou trhla. Zadíval se mi do očí a ty jeho probleskly zlatou. Vstal a začal přecházet po místnosti.
„Protože nás přepadli. Sebrali nám všechny naše zásoby a jednoho z nás dostali. Zničilo nás to. Mě to zničilo." Ztichl a v ruce zmáčkl plechovku tak, že z ní zbyla jen jakási pokroucená kulička. „Další z nás, Meir, odešel. Bez Mika, toho, kterého zabili, to prostě nezvládal. A tak odešel. Zůstal jsem jen já, Caes a Ziel." Polkla jsem a zabořila pohled od země. Nechtěla jsem se dívat na Keise. Vypadal až moc ponořený do vzpomínek a až příliš to vypadalo, že ho to ničí. Nechtěla jsem se dál ptát, nechtěla jsem ho dál trápit. „Nezeptáš se, co se s nimi stalo?" Neodpověděla jsem. Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou. Nezeptám. Nechci. Vidím, že tě to ničí.
„Šel jsem s Caesem a Zielem najít nějakou vodu. Nacházely jsme se blízko nějakého města, když jsem zahlédl skupinku lidí. Měli sice zbraně, ale vypadali docela vystrašeně. Byla zrovna noc a tak jsem se jim nedivil. Nemohli vidět tak dobře, jako jsme viděli my. Myslel jsem si, že prostě projdou městem a my se tam pak půjdeme podívat. Všichni tři jsme si mysleli, že jsou to jen vystrašení lidé. A vystrašení lidé přeci nemají odvahu a sílu na to, někoho zabít, ne?" Keis se jen ironicky zasmál a poté klesl na zem. Jeho pohled směřoval k zemi a ramena mu poklesla. Jako když se někdo vzdá. Přesně tak vypadal. Jakoby se vzdal a další slova ze svých úst nechal plynout už jen v jakémsi pološepotu. „Nepočkali jsme dostatečně dlouho. Vyšli jsme z lesa do toho města a jeden z posledních lidí nás postřehl. Celá ta skupina se otočila a začala panikařit. Stříleli a stříleli, jakoby se úplně pomátli. Neviděl jsem, jestli Caese a Ziela zasáhli. Ale ani jsem to vidět nemusel. Cítil jsem to. Když jsem se stal jejich vůdcem, vzniklo mezi námi jakési pouto. A když tam ti lidé začali střílet, cítil jsem..." Jeho hlas se roztřásl. „Cítil jsem, jak umírají. Umíral jsem společně s nimi. Uvnitř. Když se situace uklidnila, našel jsem je. Oba dva byli mrtví. A byla to moje chyba."
„Nebyla to tvá chyba." Řekla jsem a přešla k němu. Posadila jsem se vedle a objala ho okolo ramen. K mému překvapení mě neodstrčil. Jen dál zíral před sebe.
„Ale ano je. Byl jsem jejich vůdce a nedokázal jsem je ochránit. Ani jednoho z nich. Podcenil jsem tu skupinu. Myslel jsem si, že vystrašení lidé nic nezmůžou. Jenže opak byl pravdou. Vystrašení lidé jsou většinou ti, kteří zabíjí nejvíce. Protože strach je něco, co z nás dělá magory." Zmlkl a já jej jen pozorovala. Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem se naprosto, ale naprosto k ničemu. Nebyla jsem schopná mu jakkoli pomoci, cokoli říct. Bála jsem se, že kdybych z úst vypustila to obvyklé klišé: Je to v pořádku. Je to minulost. Není to tvá chyba. Že by mě za to na místě roztrhal. A tak jsem jen mlčela a objímala ho.
Tak co vy na to? :3