Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

2. Kapitola

2. Kapitola

Seděla jsem pod vysokým stromem a můj pohled byl naprosto ztracený. Koukala jsem kdesi do dálky a nevnímala lidi okolo mě. Jejich hlasy jsem slyšela jen jakési smíšené šumění v pozadí. Reit. Chci ho zpátky... Tak hrozně moc ho chci zpátky... Chybí mi. Oni všichni mi chybí...

„Arryn!" zakřičel mi někdo do ucha a já sebou trhla. Podívala jsem se zmateně na Tasy, stojící vedle mě.

„Co?" zeptala jsem se a hřbetem ruky si otřela tváře. Lítostivě se na mě zadívala potichu vzdychla.

„Jsi v pořádku?" Zavrtěla jsem hlavou a postavila se.

„No jasně. Jsem úplně v pohodě. Klídek." Falešně jsem se usmála a potom si ironicky odfrkla.

„Je mi líto, co se ti stalo." Šeptla a já se na ni naštvaně otočila. Přešla jsem blíž k ní a zadívala seč do jejich modrých očí.

„Vůbec nemáš vědět, co se mi stalo. Vůbec mi nemáš co čumět do hlavy!" křikla jsem na ni a přitom jsem do ni strčila. Její výraz byl trochu překvapený ale zároveň taky provinilí. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou. „Chci jít odsud pryč. Okamžitě. Chci odsud zmizet, chápeš to?" Procedila jsem skrz zaťaté zuby a pohledem jsem ji provrtávala.

„Já vím, ale..."

„Žádné ale! Nechte mě prostě odejít! Nepatřím k vám! Já jsem sama. Vždycky jsem byla sama!" rozkřikla jsem se až se několik lidí okolo začalo otáčet a zvědavě si prohlížet situaci, která tady vznikala.

„Arryn uklidni se. Nebyla jsi vždycky sama. Tvá minulá skupina... A Reit... A my... „odmlčela se a já měla v hlavě jen jednu myšlenku: Neříkej to. Neříkej, že byste je mohli nahradit. Neříkej to. „Mohli bychom se stát tvou novou rodinou. Jen nám dej šanci. Třeba ti vyplníme to místo, kde předtím byli..." ani jsem ji nenechala dokončit větu a má zaťatá pěst dopadla na její obličej. Tasy se zapotácela a celá vyděšená na mě zírala, přičemž jsem se k ní blížila blíž a blíž. Jako nějaká šelma, která se rozhodla zabít svou kořist. A abych byla upřímná, moje temné já se opravdu dralo na povrch, avšak snažila jsem se to potlačit jak nejlépe jsem dokázala.

„NEOPOVAŽUJ SE O NICH MLUVIT! Nic o nich nevíš! Nic nevíš o mně! Nikdy byste je nemohli nahradit! Nikdy!" Udělala jsem další krok blíž k ní, až skončila opřená o strom a neměla kudy uhnout. Nechtěla jsem ji nic udělat. Nechtěla jsem ji tam zmlátit, avšak cítila jsem, jak se mé zuby zostřují a cítila jsem, že můj zrak se také lepší. Bylo mi jasné, že mé oči už dávno nejsou modré. Že teď září, jako slunce na obloze.

„Arryn..." šeptla Tasy a já jsem zavrčela. Děvka. Jak se opovažuje o nich mluvit?! Oni byli má rodina. Jak si jen může myslet, že by je někdo dokázal nahradit?

„Co se to tady děje?!" zařval mužský hlas zpoza mě a já se prudce otočila. Proti mně se řítil George, který mi tuhle držel zbraň u hlavy. Zavrčela jsem i na něj, avšak aniž jsem stihla cokoli udělat, nějaká síla mě strhla k zemi a já se nedokázala pohnout ani o kousek. Celá zmatená a trochu i vyděšená jsem se začala rozhlížet okolo sebe a zjistila, že se na mě z dálky urputně dívá jakási postarší hnědovlasá žena.

„Co to.. je.." vysoukala jsem ze sebe, stále naprosto neschopná pohybu.

„To je Karol. Dokáže člověka připravit o schopnost jakéhokoli pohybu a taky dokáže lidi připravit o jejich vzpomínky a jejich sílu. Někdo tě musel nějak uklidnit." Pronesla ledovým hlasem Tasy a přitom si utřela rukou krev, která ji začala téct z nosu. Alespoň jsem se dobře trefila. Tasy přešla blíž ke mně a naklonila hlavu na stranu. Prohlížela si mě jakýmsi podivným pohledem a nakonec zavrtěla hlavou.

„Chápu tě. Nechceš si připustit, že jsou pryč. Že jsou všichni pryč a ty jsi zůstala už zase sama. Jenže tohle je realita, Arryn. A ty musíš začít znovu, protože sama tam venku nepřežiješ. A ty to moc dobře víš." Začala jsem se ironicky smát.

„Přežila jsem tam sama celý rok." Odsekla jsem.

„Rok možná. Možná by si přežila i dva. Ale celý život? Opravdu? Úplně sama?" Zadívala jsem se do jejich očí a potichu vzdychla.

„Možná máš pravdu. Ale já tady s vámi být nechci. Já... "zmlkla jsem a nakonec přiznala něco, co jsem dlouhou dobu nedokázala přiznat ani sama sobě. „Já je najdu. Věřím, že jsou ještě naživu. Najdu je. Věřím tomu. Nemůžu tady zůstat. Já patřím k nim. Patřím k Reitovi. Ne k vám." Tyhle věty jsem skoro až zašeptala, ale věděla jsem, že mě slyšela. Dívala se na mě a v obličeji měla výraz, jakoby nad něčím velmi přemýšlela.

„Dobře. Pustíme tě. Ale první musíš jít semnou." Hodně překvapeně a zmateně jsem se na ni zadívala.

„Dobře." Řekla jsem jednoduše a síla, která mě celou dobu tlačila k zemi, povolila. Vrávoravě jsem se postavila a rozešla se za Tasy, která mířila právě k postarší ženě, která mě svou schopností takhle položila k zemi. Nevěděla jsem, co mají v plánu. Nevěděla jsem, co mě čeká. Ale něco uvnitř mě křičelo, že to bude špatné. Že to bude moc špatné a že mám utéct. Ale já nemohla. Nemohla jsem utéct. Musela jsem jít za nimi a doufat, že jejich plán není zabít mě.

...

„Tohle je Karol. A tohle je Arryn." Představila nás Tasy a já jen kývla na pozdrav. Postarší žena se na mě jen podivně ušklíbla a to bylo vše. Černovlasá dívka se otočila na mě a vzdychla.

„Nezvykla by sis tady, že? Nechceš to ani zkusit. Ty prostě... Chceš odejít." Neptala se mě na to. Prostě jen pronesla. Jako naprosto hotovou věc. A měla pravdu. Nechtěla jsem to ani zkusit. Chtěla jsem prostě odejít a hledat Reita a ostatní, které jsem považovala za svou rodinu. „Sedni si tady." Pokynula mi k jedné židli a já se posadila. Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti. Byla bílá a naprosto prázdná. Vlastně to vypadalo jako nějaká nemocnice a až moc mi připomněla místo, kde jsem se naposledy viděla s Reitem. Až moc mi připomněla místo, které nás mělo zachránit, ale nezachránilo. Zavřela jsem oči a snažila se tyhle myšlenky vyhnat z hlavy.

„Odejdeš od nás. Tak jak chceš. Ale Arryn..." Tasy se odmlčela a smutným hlasem dodala. „Nemůžu tě nechat odejít takhle."

„Takhle?" Zamračila jsem se. Cože? Jak to myslí? To mi chce uříznout nohu nebo ruku nebo snad vypíchnout oko nebo co?

„Protrpěla si toho moc. Viděla jsem to. Viděla jsem všechno. Vím, co se ti stalo a je to... je to strašné. Ty si... " Podívala se na mě a v jejich očích se zaleskly slzy. Cože?! Ona má v očích slzy. Co se to tady děje? Co chce udělat? Začala jsem mírně panikařit a pokusila se ze židle zvednout, ale už zase jsem se nemohla hýbat. Podívala jsem se naštvaně na Karol.

„Co to děláš?!" křikla jsem na ni a ona jen pokrčila rameny. „Co se to děje?!" začala jsem pohledem lítat mezi těma dvěma.

„Mohla si být pro všechny záchrana, Arryn. Ale nejsi. Je mi to líto. Ale protrpěla si toho tolik... Nemůžeš odsud takhle odejít. Nenechám tě."

„Ale vždyť..." Vždyť říkala, že mě nechá odejít. A teď říká, že nenechá? Cože?

„Je mi to líto. A omlouvám se. Hrozně moc se omlouvám." Zašeptala a po líci ji stekla slza. Vyděšeně jsem se na ni zadívala a neschopná pohybu sledovala její vzdalující se postavu, která nakonec opustila místnost úplně, zavřela za sebou dveře a zmizela. Stočila jsem svůj pohled na Karol a ta s naprosto lhostejným výrazem zavřela oči. Nevěděla jsem, co se děje, ale pak... v jednu chvíli... se v mé hlavě objevila obří bolest. Vykřikla jsem a pevně semkla víčka. Z očí mi začaly téct slzy a já křičela bolestí. Měla jsem pocit, že má hlava praskne. Bylo to, jakoby někdo vzal kladivo a mlátil mě s ním do hlavy. Jakoby mi ji chtěl někdo rozdrtit. A po několika minutách tohohle mučení jsem omdlela bolestí.

Tak... Já doufám, že se vám kapitola líbila. ^^ Omlouvám se za případné chyby. Každý vote nebo komentář hrozně moc potěší. :3 ♥

Callia