Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

8. kapitola

Keis nesl ve velké tašce, kterou měl přehozenou přes záda, spoustu lahví s vodou a také nějaké konzervy. Nechápala jsem, jak se s tím může tahat. Zvlášť, když venku muselo být takových čtyřicet stupňů. Zavrtěla jsem hlavou při pohledu na jeho spocený hrudník. Ano. Opět neměl tričko. A ano. Musela jsem uznat, že bez něj vypadal sakra dobře. Což byla možná i nevýhoda. Nedokázala jsem se pořádně soustředit a můj pohled pořád lítal k jeho tělu. Byla jsem jak nějaká pitomá puberťačka. Přitom je mi už 19. Možná... možná za to může i to, že si poslední tři roky nepamatuji. Třeba se moje povaha vrátila k tomu, jaká jsem byla v šestnácti. A nebo jsem prostě jen ulítlá na sakra pěkný tělo.

„Kam vlastně máme namířeno, Keisi? Měli bysme si najít nějaký tábor nebo něco. Někde zůstat. Přece nemůžeme každý den takhle pochodovat a nemít žádný cíl." Maličko jsem se zamračila a on se mým slovům potichu zasmál. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. „Proč se směješ?"

„Myslíš si, že nemám žádný cíl? Arryn, nejsem blázen. Nepoflakoval bych se tady po okolí, různým bytostem skoro pod nosem, kdybych neměl nějaký cíl." Řekl to tónem, který jakoby mi povídal: Jsi úplně tupá nebo co? Potichu jsem nad tím zavrčela a prohlédla si Keise od hlavy až k patě.

„Takže jaký je náš cíl? Kam jdeme?" Pozvedla jsem jedno obočí a zvědavě očekávala jeho odpověď. No zřejmě jsem na ni nebyla připravená.

„Jdeme najít tvoje vzpomínky." Odpověděl mi tak trochu tajemným hlasem a já jsem se stávala zmatenější a zmatenější.

„Nemůžeš mi to říct normálně? Tyhle tvoje hádanky fakt nepobírám. Jak moje vzpomínky? Prostě řekni, kam konkrétně jdeme a proč. Grr." Překřížila jsem si ruce na hrudi a Keis se na chvilku zarazil. Koukl na mě a potom se zazubil.

„Tak fajn. Chtěl jsem tomu přidat trochu tajemna, ale když to na tebe nepůsobí, tak ti to povím normálně." Když to na mě nepůsobí? To si myslí, že něčím takovým zapůsobí na nějakou holku? No dobře. Nějaké vyjímky by se možná našly, ale... achjo. „Víme, že se ti vzpomínky vrací, když ti je někdo nebo něco nějak připomene. A jelikož si pamatuješ jen nějakou nemocnici ve které ti řekli, že ti vlkodlak kontaminoval krev, znamená to, že tvou krev museli nějak vyšetřit. Předpokládám, že to dělali kvůli toho, že si byla imunní. V okolí je jen jedno místo, kde by bylo možné něco takového provést." Dovykládal a já jsem zamrzla na místě. Ani nevím proč mě to tak vyděsilo. Chtěla jsem svoje vzpomínky zpátky. A čím více míst uvidím, tím víc vzpomínek získám. Jenže mě to zároveň i děsilo. Co když zjistím, že jsem byla zlý člověk? Co když jsem někomu ublížila? Co když někdo ublížil mě? Co když zjistím nějakou děsivou věc?

„Nevím, jestli tam chci jít." Šeptla jsem sotva slyšitelně, ale Keis mě stejně zaslechl. Zastavil se a otočil se čelem ke mně. Potichu vzdychl a přešel blíž ke mě. Zadíval se mi do očí a maličko se pousmál. Natáhl svou ruku směrem ke mě a zastrčil mi vlasy za ucho.

„Arryn... Já vím, že se toho děsíš. A věř mi, nejsou to jen plané kecy. Cítím to z tebe. Tvůj pach je plný strachu." Zatvářila jsem se naprosto nechápavě.

„Můj... cože?" Naklonila jsem hlavu na stranu a on se potichu zasmál tím svým úžasným smíchem. Úžasným smíchem?  Dobře, přiznávám. Když se takhle potichu směje nebo se prostě jen usmívá, vypadá hrozně krásně a působí tak strašně přátelsky, že máte chuť se k němu rozběhnout a nechat se od něj objímat.

„Tvůj pach. Každá bytost má svůj určitý pach a po nějaké době se jej naučíš i rozeznávat, takže potom dokážeš říct i na desítky metrů, jaké bytosti jsou před tebou, aniž by si je viděla. Co se týče lidí nebo bytostí, které pořád ještě jsou z části lidmi, jako jsme my dva, tak u nich lze podle pachu rozeznat i to, jak se cítí. Když pociťují nějaké hodně silné emoce, rozeznáš to. Já z tebe právě teď cítím strach." Jeho úsměv pohasl a když jsem na něj ohromeně zírala, pozvedl jedno obočí. „Vypadáš hodně zaujatě. Že by konečně nějaká výhoda vlkodlaka, která se ti zamlouvá?"