Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

7. Kapitola

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale bylo to zřejmě dost dlouho, protože mě z té pitomé pozice, ve které jsem jej objímala, už bolela záda.
,,No tak teď si na řadě ty." Pronesl a jeho hlas byl už zase pevný. Odstrčil od sebe mé ruce a já jsem trochu překvapená přešla před něj a posadila se.
,,Moc toho nebude." Ušklíbla jsem se a potom zavrtěla hlavou. Vlastně toho bude asi jen vážně málo.
,,Třeba si na něco v průběhu vzpomeneš."
,,Třeba." Přikývla jsem, ale můj výraz v obličeji nenapovídal tomu, že bych věřila slovům, která řekl.
,,Pamatuji si, že když začala tahle ta..." Odmlčím se a přitom se zhnuseně ohlédnu okolo sebe. „praštěná doba, moje celá rodina si něco přála. Nedokázala jsem s nimi žít, takže jsem odešla. No spíš jsem utekla. Asi by bylo důležité dodat, že jsem byla imunní. Mohla jsem si přát cokoli a stejně se to nestalo. Byla to dost velká výhoda, abych pravdu řekla. Jen mi to nikdo nikdy nevěřil." Pokrčila jsem rameny, jakoby to bylo nic, ale při vzpomínce na svou rodinu jsem musela zatnou ruce v pěst. Nesnášela jsem je. Nesnášela jsem je za to, že mě takhle opustili. Že se změnili a tím mě donutili je opustit. Nedokázala jsem dál žít s lidmi, kteří se z nich stali. „Nějakou dobu jsem se potloukala na vlastní pěst a potom jsem potkala tebe." Ukázala jsem na něj a naklonila hlavu na stranu. „Jenže jak už vím, někdo mi vymazal vzpomínky. Takže jsem zapomněla něco okolo tří let mého podělaného života!" Jen co jsem to vyslovila, začal se ve mě burcovat vztek. Tohle přece nebylo normální. Nebylo! Nepamatuju si tři roky života. Jediné, co vím, je ta jedna malá vzpomínka z nemocnice nebo co to bylo. A ještě k tomu to byla tak úžasná vzpomínka, že mi vlastně řekla, že jsem byla imunní ale teď už nejsem. Achjo.

„Pokračuj." Pokynul mi Keis a já se na něj zamračila.

„Nic víc nevím." Odsekla jsem a mé ruce byly stále zatnuté. Probodávala jsem Keise pohledem, jakoby za to snad mohl on. On mi pohled oplácel a něco v něm mě nutilo skrčit se. Oddaně se mu sklonit. Co to mám sakra za divné pocity? Proč bych se měla před někým klanět nebo něco?!

„Uklidni se." Zavrčel a pohled neodvrátil. Za to já už jsem to nevydržela a musela uhnou pohledem. Jenže ani jeho slova mě nedonutila se uklidnit. Ruce byly stále zatnuté a cítila jsem, jak se moje špičáky zostřují. 

„Už si nic nepamatuji, chápeš to?! Ti tvoji úžasní přátelé z toho praštěného tábora mi smazaly všechny vzpomínky, víš?!" Aniž jsem si to uvědomila, křičela jsem a stála. Srdce mi bušilo o sto šest a já se nedokázala uklidnit. Keis se taktéž postavil a přešel ke mně. Něco v jeho pohledu a kroku mi připomínalo šelmu.

„Řekl jsem..." zašeptal temným hlasem a zastavil se pár centimetrů od mé tváře. Díval se mi přímo do očí, které měly zlatou barvu a když znovu promluvil, přeběhla mi z jeho hlasu po zádech husí kůže. „uklidni se. Hned. Teď." Z jeho hrdla se ozvalo hlasité zavrčení a já sklopila pohled k zemi a stejně s ním jsem sklopila i svou hlavu.

„Promiň." Šeptla jsem a všechen můj vztek ze mně vyprchal. Jako když lusknete prsty. Bylo to zvláštní. Víc než zvláštní. Už jsem chápala, proč se stál Alfou těch minulých chlapů. Bylo to úplně jasné. Přesně tohle byl ten důvod. To, jak dokázal uklidnit toho vlka uvnitř mě. To, jak si dokázal vytvořit respekt a jakousi úctu. A to vše si dokázal vybudovat za tu chvilku, co se známe. Umím si představit, jakou poslušnost si musel vybudovat v několika měsících, co s nimi žil. Mám pocit, jakoby se stával i mým alfou. Jde to vůbec? Když jsme jenom dva? A když se známe takhle krátce? Co já sakra vím o vlkodlačích věcech? Vůbec nic.

„Takže..." Odkašlal si a jeho hlas byl zase normální Pozvedla jsem svůj zrak jeho směrem a pozvedla jedno obočí v očekávání, co poví dál. „Měla by ses naučit ovládat. A měla by si to začít trénovat co nejdřív." Mračil se a klouzal po mém těle nahoru a dolů, jakoby mě snad viděl poprvé. Cítila jsem se nepříjemně a musela jsem se pod jeho pohledem otřepávat.