Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

6. Kapitola

„Takže říkáš, že jsi byla v nějaké nemocnici nebo něčem takovém a byl tam nějaký doktor, který ti říkal, že ti vlkodlak kontaminoval tvou krev?" Pevně jsem stiskla víčka k sobě a zhluboka se nadechla. 

„Přesně tak." Procedila jsem skrz zaťaté zuby a vražedným pohledem probodla Keise. Jestli se zeptá ještě jednou, jestli to ještě jednou zopakuje, tak ho roztrhám.

„Nemám tušení, co by to mohlo znamenat. Třeba nějaká vzpomínka? To je jediné vysvětlení, ne?" Pokrčila jsem rameny a promnula si spánky. Mluví o tomhle už tak hodinu pořád dokola. Zblázním se z něj. Asi to byla vzpomínka. Co jiného by to mohlo být?

„Asi jo." Odpověděla jsem bez síly na jakoukoli delší větu. Šli jsme v tom obrovském pařáku už přes hodinu a celou tu dobu Keis opakoval to, co se stalo. Měla jsem žízeň, hlad a byla unavená a to na mojí náladě opravdu nepřidávalo.Znovu jsem zavřela oči a zamračila se. Pěkně mě bolí hlava. Už vážně potřebuji nějakou vodu. Hodně vody a ne jedno cucnutí z láhve.

„Už zase? Necítíš se zase špatně? Nehodláš znovu začít křičet a složit se, že ne?" Prudce jsem otevřela oči a z mého hrdla se ozvalo hlasité zavrčení.

„Nic mi sakra není! To se teď hodláš ptát pokaždé, když mě začne bolet hlava?!" Křikla jsem na něj už opravdu vytočená. Jen se trochu zarazil a pokrčil rameny.

„Tak promiň, že se starám. Příště tě nechám spadnout na tvrdý beton a rozbít si hlavu. Znovu." Ukázal prstem na obvaz na mé hlavě a já vzdychla. 

„Promiň. Já jen, že mě nebaví to, jak si to neustále opakuješ a neustále se ptáš a ujišťuješ se. Stalo se to. Nevím proč a nemyslím si, že se to stane znovu." Keis se zastavil kousek přede mnou a pozvedl obočí.

„Proč si to myslíš?" Pokrčila jsem rameny a zastrčila si svoje na mě až moc krátké vlasy za ucho. Proč jsem si je sakra stříhala?  „Já myslím, že se to bude opakovat." Odvětil a poté se rozešel dál. Zamračila jsem se a následovala ho.

„Proč?" 

„Protože nikdy nikomu nevymazali paměť na tak dlouhou dobu. Dává smysl, že se ti vzpomínky vrací. I když po útržkách. A pokud to opravdu byla nějaká vzpomínka, pak to třeba je jako s klasickou ztrátou paměti. Může se ti vrátit a existují způsoby, jak tomu pomoci." Překvapeně jsem zírala na jeho záda a když jsem jej pár kroky doběhla, zírala jsem na jeho obličej.

„A ty ty způsoby znáš?" Přikývl. Přivřela jsem oči a přeměřila si jej pohledem. „Jak to, že to víš? To ses zajímal o paměť? Nebo zdraví?" Keis se zasmál a já vůbec nechápala čemu.

„To ne. Ale často jsem koukal na různé doktorské seriály. A tohle mi uvízlo v hlavě. Byla tam jedna holka, která měla autonehodu, při které ztratila paměť. Doktoři řekli že se ji může vrátit a že ji můžou pomoct různá slova a věty a když ji bude rodina vyprávět, co všechno zažili a kde byli a tak. Že ji to může pomoct si vzpomenout." Na chvilku se odmlčel a potom pokračoval. „Taky tam říkali myslím že něco s hudbou a vůní a místy, kde byla a tak." Zmateně jsem přikývla a poté jsme pokračovali v chůzi mlčky. Nevím, nad čím přemýšlel Keis, ale já si v hlavě promítala to, co Keis řekl chvíli před tím, než se mi v hlavě objevila ta vzpomínka. Nebo co to bylo.  Nevěřím ti ani slovo. Nikdo nemůže být imunní. Nikdo. Kdyby si byla imunní, už by tě dávno testovali a dokázali by vyvinout lék! V tu chvíli, jakoby nad mou hlavou někdo rozsvítil žárovku. Vykulila jsem oči a chytila Keise za rameno. Otočila jsem ho směrem ke mě a s úsměvem řekla:

„Ty jsi spustil tu vzpomínku. Tím, co jsi řekl. Musíme o tom mluvit dál. Musíme říct nebo udělat něco, co spustí další vzpomínky. Prosím. Potřebuji vědět, co se stalo. Kdo jsem byla a co jsem zažila." Vyhrkla jsem na něj, až ho to zaskočilo. Naklonil hlavu na stranu a zavrtěl hlavou.