Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

4. Kapitola

4. Kapitola

Se syknutím jsem otevřela oči a pokusila se posadit. Tenhle můj pokus se ale nezdařil a tak se mi jen zamotala hlava a já čekala další tvrdý náraz do země. Místo toho však moje hlava dopadla do něčeho měkkého. Zamračila jsem se, čím jsem si způsobila jen další bolest a několikrát zamrkala.

„No tak. Pomalu." zašeptal hlas vedle mého ucha. Pootočila jsem se a zadívala se na kluka, který mi právě chytil hlavu, aby nedopadla na tvrdý beton. Musela jsem uznat, že ten kluk byl naprosto úžasný. Havraní vlasy, černé oči, namakané tělo. Byl vážně nádherný. Moje srdce se rozběhlo o něco rychleji a já se pousmála.

„Um... Díky." pronesla jsem a potom se, teď už úspěšně, zvedla ze země. Onen kluk mě stále podpíral, jakoby se bál, že znovu spadnu. Ale já cítila, že tentokrát už stojím mnohem jistěji. „Jsem v pohodě."

„Nevypadáš v pohodě. Ani trochu." řekl a jeho hlas zněl tvrdě. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Cože?" Hlavou mi prolétla obrovská bolest a já si ruku přitiskla k čelu a hlasitě křikla bolestí. Co to sakra?! Spustila jsem svou ruku dolů a zjistila, že ne mé dlani je krev. Vykulila jsem oči a podívala se na onoho kluka a potom zpátky na zakrvácenou ruku. „Kde jsou vlastně ti chlapy?!" vykřikla jsem zděšeně a rozhlédla se okolo sebe. Jediné, co jsem zahlédla však byly krvavé šmouhy na silnici. Otočila jsem se na něj a zamračila se. A on jen pokrčil rameny.

„Trochu jsme si hm... pohráli." zasmál se a mě po zádech přeběhl mráz.

„Pohráli?" Přikývl a ukázal na ony krvavé šmouhy.

„Hodil jsem je do lesa. Myslím, že kdyby se uprostřed silnice váleli mrtvoly, nebylo by to zrovna nejlepší."

„Mrtvoly?! Ty si je zabil? Ale jak..." odmlčela jsem se a zadívala se mu do očí. On se jen zazubil a místo černé mu v obličeji teď zářila zlatá. On je vlkodlak. Tak proto je dokázal zabít. Ale stejně. Byli dva na jednoho. Tak jak to sakra udělal?

„Máš barvu jako mrtvola, víš o tom?" Chtěla jsem se na něj ušklíbnout a něco ironicky odseknout, ale moje hlava se znovu zatočila a já klopýtla dozadu.

„Co se to..." ani jsem nedořekla větu a už jsem znovu padala k zemi.

„Ne!" Chytil mě chvilku předtím, než jsem dopadla na zem a znovu mě pokusil postavit. „Sakra holka neomdlívej mi tady pořád. Musíme tě dostat někam, kde bude alespoň lékárnička." Opřená celou svou váhou o jeho rameno jsem se neohrabaně postavila na vlastní nohy.

„To by neměl být zase takový problém.Třeba ji najdeme v nějakém odstaveném autě nebo v prostě v lékárně." Onen kluk se na mě skoro zděšeně podíval.

„To byl vtip, že?" Nechápavě sem si ho prohlédla.

„Proč by to měl být vtip?" Co to tady mele? Jasně, vím, že už je to asi měsíc od toho, co se svět celý totálně podělal, ale to neznamená, že by se v lékárně nebo v nějakém autě nedalo něco najít ne? Alespoň obvaz. Znovu jsem si sáhla na čelo a krev na mé dlani byla znovu čerstvá. Jo. Obvaz by se vážně hodil. Vypadá to, že ta hlava nechce přestat krvácet. Sakra.

„Tohle přece nemohli udělat. To přece..." Vypadalo to, jakoby si to šeptal sám pro sebe a potom se na mě otočil. „Víš vůbec, jaká doba už utekla od začátku apokalypsy?"

„Jasně že vím. Je to asi měsíc." odsekla jsem a pokusila se od něj o několik kroků odstoupit, ale on mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě blíž. Zadíval se mi do obličeje a viděla jsem, že z jeho výrazu čiší smutek a lítost.