Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

9. kapitola

Šli jsme po okraji lesa a mlčeli jsme. V mé hlavě se proháněly myšlenky na to, co se právě stalo a kdo přesně byl Reit. Nebyla jsem schopná vzpomenout si na něco víc než jen na to, že to pro mě byl někdo velmi důležitý. Že jsem ho zřejmě milovala. A že jsem ho ztratila.
,,Milovala si ho, že jo?" Promluvil Keis do ticha a já jsem sebou trhla. Odlepila jsem svůj pohled od země a prohlédla si jej od shora dolů. Nechala jsem své oči přilepené k zemi a pokrčila rameny.

„Co já vím. Nepamatuji si to." Odvětila jsem potichu a koutkem oka viděla, jak Keis vrtí hlavou.

„Měla si ten výraz." Maličko jsem se zamračila a zadívala se mu do tváře.

„Jaký výraz?" Pousmál se a postoupil pár kroky ke mě.

„Výraz, který mají lidé, když se do někoho zamilují. Měla si ho, když ses ztratila v té vzpomínce a potom se po chvíli změnil a tvůj výraz byl tak..." Odmlčel se a potom potichu, skoro až jakoby bolestně, vzdychl. „tak zničený." Dořekl a potom pozvedl svou tvář, takže se teď jeho černé oči upíraly do těch mých. „Takže pokud si to ty nepoznala z té vzpomínky, tak mi věř. Milovala si ho." Zašeptal to a poté ode mě poodstoupil. Vypadalo to, jakoby se nadechoval k tomu ještě něco říct, ale nakonec se ke mě jen obrátil zády a pokračoval v chůzi.

Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem jej mohla následovat. Myslela jsem si to. Věděla jsem to. Uvnitř sebe jsem to cítila. Jakoby ta vzpomínka nevrátil ajenom kus mojí minulosti, jakoby se spolu s ní vrátily i všechny mé pocity. A moje srdce teď strádalo. Někdo mi v něm chyběl. Cítila jsem to prázdné místo, které mělo být zaplněné láskou. Věděla jsem, že do toho prázdného místa patřil Reit. Bylo to jeho místo. Jeho místo v mém srdci.

„Pšt! Skrč se!" Zazněl nálehavý hlas kousek od mého ucha a já se automaticky přikrčila. Zmateně jsem se rozhlížela okol sebe a hledala něco nebo někoho, řed kým jsme se museli skrýt. Mé oči nebyly schopné nic najít, ale můj čich prozrazoval, že někde blízko někdo opravdu je.

„Co je to za pach?" Zeptala jsem se sotva slyšitelně, jenže Keisův výraz mě umlčel. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Tvářil se... proboha. Vždyť on se tvářil vyděšeně. Aniž bych něco pověděla, pozvedla jsem jedno obočí a kývla hlavou směrem, ze kterého se linul onen pach. Chtěla jsem vědět, kdo nebo co tam je, jenže Keis nevypadal, že by se měl k odpovědi. Když jsem otevírala ústa k další otázce, prudce mě strhl k zemi a zacpal mi je svou rukou. Nechápavě jsem na něj zírala, ale nenechala uniknout jedinou hlásku. Viděla jsem, jak jeho černé oči zlátnou. Špičáky se rozstřovaly a on měl co dělat, aby jeho tělo nepodlehlo proměně. Co nebo kdo tam musí být, že je z toho Keis takhle mimo? Nikdy jsem jej takto neviděla. Ani jsem si nikdy nepředstavila, že by se mohl kvůli něčemu tak vyděsit.

Pomalu pustil ruku z mých úst a o vteřinu později přede mnou stál černý vlk. Ani jsem nepostřehla jeho proměnu. Bylo to prostě jako Puf! Musela jsem několikrát zamrkat, abych uvěřila, že se to opravdu stalo.

„Proměň se." Ozvalo se v mé hlavě a já sebou polekaně trhla. Zlaté oči se upírali do těch mých a já jsem jen bezeslov přikývla. Zavřela jsem oči a několikrát s ezhluboka nadechla. V havě jsem si představovala sama sebe, jak se proměňuji. A když se to začalo dít, snažila jsem se ze všech sil, aby mi neunikl jediný bolestný sten. Nepodařilo se. Jeden unikl. Byl tichý, ale přesto se mi jej nepodařilo zadržet. Přeměna bolela. Vážně ano. Nebylo to tak strašné jako poprvé, ale stále to nebylo nic příjemného.

„Co je to za pach? Kdo nebo co tam je?" Zeptala jsem se okamžitě, když jsem se objevila ve své vlčí kůži. Samotnou mě překvapilo, jak automaticky jsem to udělala. Jakoby vůbec nebylo divné, že tady stojím v podobě bílého vlka a komunikuji s Keisem skrze myšlenky.