Jediná bez přání II. - POZASTAVENO

5. Kapitola

5. Kapitola

Probudila jsem se na měkkém gauči, uprostřed jakéhosi obýváku. Stěny hrály zářivou oranžovou barvou, která mě nepříjemně praštila do očí hned, jak jsem je otevřela. Zamrčela jsem a chtěla se převalit na stranu, avšak místo toho jsem s hlasitým bouchnutím spadla na zem.

„Au." zakňučela jsem potichu a rozmrzele se pokusila vstát. Trochu se mi zamotala hlava a já znovu málem upadla, naštěstí jsem se ale zachytila opěradla na pohovce a udržela se na nohách.

„Konečně." ozval se chlapecký hlas kousek za mými zády. Otočila jsem se a teprve teď jsem si onoho kluka pořádně prohlédla. Černé krátké vlasy, černé oči, pěkné tělo. Tak počkat...

„Ty... em... Nemáš tričko." vykoktala jsem ze sebe a cítila, jak mi v obličeji hraje rudá barva. Onen kluk se jenom zasmál.

„Vadí ti to?" pozvedl jedno obočí a já zavrtěla hlavou.

„Ne. Vůbec ne." Odvrátila jsem od něj pohled a doufala, že jsem právě opravdu nevypadala jako nějaká zamilovaná puberťačka, protože jsem viděla kluka s krásným tělem. „Není ti zima?" zeptala jsem se trochu hloupě a když jsem se otočila, abych se na něj podívala, zjistila jsem, že už nestojí tam, kde stál. Zmateně jsem se začala rozhlížet a ve chvíli, kdy se objevil jen pár centimetrů od mého obličeje, jsem leknutím vykřikla.

„Vždyť je poledne. Venku je tak třicet stupňů. Ne. Opravdu mi není zima." Prohrábl si rukou své vlasy a já pozorovala každý jeho pohyb. Zřejmě si toho všiml, protože naklonil hlavu na stranu a usmál se. „Co je?" Zeptal se a já zavrtěla hlavou a pohledem začala těkat po místnosti.

„Kde to vůbec jsme? A..." větu jsem nedokončila a zvedla ruku ke své hlavě. Čekala jsem, že mi na ni ulpí krev, ale místo toho jsem nahmatala obvaz. Překvapeně jsem pozvedla obočí. „A mám obvaz. Takže si našel lékárničku." Onen kluk přikývl.

„Našel. Vlastně jsem ji našel tady. Jsme v nějakým baráku. Musím uznat, že je dost dobře zachovalý. Čemuž se divím." Přikývla jsem a rozešla se do kuchyně. Začala jsem otevírat jednotlivé skříně, jestli v nich nenajdu alespoň nějaké jídlo, protože můj žaludek mi dost hlasitě dával najevo, že má hlad.

„Už jsem to tady celé prohledal. Není tady nic k jídlu. A bohužel tady není ani pitná voda."

„Mám jednu flašku vody v batohu." řekla jsem a kývla směrem k batohu, který se válel vedle gauče. Vydala jsem se k němu, vzala jej a nasadila na ramena. „Nejedla jsem už pořádně dlouho. Mám pocit, že můj žaludek už žere sám sebe." Jakoby to moje tělo chtělo potvrdit, zakručelo mi hlasitě v břiše.

„Musíme pokračovat a něco si najít. Zásoby vody a nějaké jídlo. Jinak dlouho nevydržíme." Jinak dlouho nevydržíme. Mohl rovnou říct, že jinak umřeme. Protože přesně to se stane.

Vyšli jsme z domu. Nějakou chvíli to bylo v pohodě, moje hlava už ani tak moc nebolela a moje břicho alespoň na chvíli zmlklo. No po pár minutách jsem se začala potit tak, že bych tím potem mohla naplnit celou bečku. Venku opravdu bylo snad přes třicet stupňů. A já na sobě měla dlouhé kalhoty a tričko. Kdybych mohla, šla bych nahá. Kdybych mohla, alespoň bych si sundala tričko a šla jen v podprsence, jenže můj spolucestovatel byl kluk. A tak ani tato možnost nepřipadala v úvahu. Naštvaně jsem si něco zamrmlala a zadívala se na jeho odhalenou hruď. Tobě se to chodí, když máš kraťase a tričko schované v tašce. Ts.

„Jak se vůbec jmenuješ?" Vyhrkla jsem na něj. Překvapeně se na mě zadíval a pak, jakoby mu něco došlo, se jeho výraz změnil.

„Vždyť ty si vlastně nic nepamatuješ. Jasně. Nedocvaklo mi to." Zavrtěl hlavou a potom ke mě natáhl ruku.„Jsem Keis." Jeho ruku jsem přijala a pousmála se na něj.