Začal poslední týden, který jsem měla strávit ve škole. Už jsem se za maminkou a za tátou těšila. Dlouho jsem je neviděla a stýskalo se mi i přesto, že jim píšu pravidelně a oni mi odepisují.
A to pondělí také nemohl začít bez Severuse...
Hermiono,
poslední pondělí v ruce, kdy tě vidím. A taky poslední pondělí, kdy ti píšu tyto řádky. Připadá mi to nostalgické. Mrzí mě, že už žádné pondělí nebudu vstávat a psát ti. Dělám to rád. Stojí mi to za to.
Ještě nás však čeká pět dní. A to ti můžu dokázat, jak mi na tobě záleží...
S. S.
A k tomu mi přidal náhrdelník. Poslední. A mě najednou začalo být smutno. Cítila jsem svazující pocit. Čas plyne, čas utíká. A my jsme v jeho područí. A nezabráníme mu v tom. Nemůžeme stopnout přítomný okamžik. Nemůžeme prostě zastavit čas a kochat se jednou chvíli donekonečna. Lze si ji ve vzpomínkách snad stále přehrávat. A časem to začne být nuda. Buď si vzpomínku přibarvíme a nebo vybledne a nebude stejná. Ale mudlové a kouzelníci mají rádi vzpomínky, a proto kouzelníci vynalezli myslánky. Ale stejně už to nebude jako kdysi.
Bylo mi smutno. Nikdy neuvidím znovu poprvé ten nahrdelník s nápisem poslední...
Samozřejmě, do těchto úvah bych se měla pouštět později, ne teď, když zbývá ještě pár chvil v Bradavicích a pár dopisů od Severuse.
Vstala jsem ze svého místa, odkráčela do ložnice, všímajíc si každého detailu. Třeba stěn. Stěny mají jiný odstín než jsem se domnívala doposud. Vlastně, já nikdy nad odstínem stěny nepřemýšlela.
Nikdy jsem si též nevšimla, že za jasně slunného dne dopadají paprsky okny do hradu pod tímto úhlem.
A taky jsem si nikdy nevšimla Severuse, jenž uměl chodit tak ladně, aniž by připomínal netopýra. Šel právě do sklepení, do učebny, jež ho pohltila jako by byl obyčejná rejsek pro kočku. Tedy, znovu ho vyplivne, nebude jí chutnat...