4. Kapitola
Se syknutím jsem otevřela oči a pokusila se posadit. Tenhle můj pokus se ale nezdařil a tak se mi jen zamotala hlava a já čekala další tvrdý náraz do země. Místo toho však moje hlava dopadla do něčeho měkkého. Zamračila jsem se, čím jsem si způsobila jen další bolest a několikrát zamrkala.
„No tak. Pomalu." zašeptal hlas vedle mého ucha. Pootočila jsem se a zadívala se na kluka, který mi právě chytil hlavu, aby nedopadla na tvrdý beton. Musela jsem uznat, že ten kluk byl naprosto úžasný. Havraní vlasy, černé oči, namakané tělo. Byl vážně nádherný. Moje srdce se rozběhlo o něco rychleji a já se pousmála.
„Um... Díky." pronesla jsem a potom se, teď už úspěšně, zvedla ze země. Onen kluk mě stále podpíral, jakoby se bál, že znovu spadnu. Ale já cítila, že tentokrát už stojím mnohem jistěji. „Jsem v pohodě."
„Nevypadáš v pohodě. Ani trochu." řekl a jeho hlas zněl tvrdě. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Cože?" Hlavou mi prolétla obrovská bolest a já si ruku přitiskla k čelu a hlasitě křikla bolestí. Co to sakra?! Spustila jsem svou ruku dolů a zjistila, že ne mé dlani je krev. Vykulila jsem oči a podívala se na onoho kluka a potom zpátky na zakrvácenou ruku. „Kde jsou vlastně ti chlapy?!" vykřikla jsem zděšeně a rozhlédla se okolo sebe. Jediné, co jsem zahlédla však byly krvavé šmouhy na silnici. Otočila jsem se na něj a zamračila se. A on jen pokrčil rameny.
„Trochu jsme si hm... pohráli." zasmál se a mě po zádech přeběhl mráz.
„Pohráli?" Přikývl a ukázal na ony krvavé šmouhy.
„Hodil jsem je do lesa. Myslím, že kdyby se uprostřed silnice váleli mrtvoly, nebylo by to zrovna nejlepší."
„Mrtvoly?! Ty si je zabil? Ale jak..." odmlčela jsem se a zadívala se mu do očí. On se jen zazubil a místo černé mu v obličeji teď zářila zlatá. On je vlkodlak. Tak proto je dokázal zabít. Ale stejně. Byli dva na jednoho. Tak jak to sakra udělal?
„Máš barvu jako mrtvola, víš o tom?" Chtěla jsem se na něj ušklíbnout a něco ironicky odseknout, ale moje hlava se znovu zatočila a já klopýtla dozadu.
„Co se to..." ani jsem nedořekla větu a už jsem znovu padala k zemi.
„Ne!" Chytil mě chvilku předtím, než jsem dopadla na zem a znovu mě pokusil postavit. „Sakra holka neomdlívej mi tady pořád. Musíme tě dostat někam, kde bude alespoň lékárnička." Opřená celou svou váhou o jeho rameno jsem se neohrabaně postavila na vlastní nohy.
„To by neměl být zase takový problém.Třeba ji najdeme v nějakém odstaveném autě nebo v prostě v lékárně." Onen kluk se na mě skoro zděšeně podíval.
„To byl vtip, že?" Nechápavě sem si ho prohlédla.
„Proč by to měl být vtip?" Co to tady mele? Jasně, vím, že už je to asi měsíc od toho, co se svět celý totálně podělal, ale to neznamená, že by se v lékárně nebo v nějakém autě nedalo něco najít ne? Alespoň obvaz. Znovu jsem si sáhla na čelo a krev na mé dlani byla znovu čerstvá. Jo. Obvaz by se vážně hodil. Vypadá to, že ta hlava nechce přestat krvácet. Sakra.
„Tohle přece nemohli udělat. To přece..." Vypadalo to, jakoby si to šeptal sám pro sebe a potom se na mě otočil. „Víš vůbec, jaká doba už utekla od začátku apokalypsy?"
„Jasně že vím. Je to asi měsíc." odsekla jsem a pokusila se od něj o několik kroků odstoupit, ale on mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě blíž. Zadíval se mi do obličeje a viděla jsem, že z jeho výrazu čiší smutek a lítost.
„Ne není to měsíc." odpověděl šeptem, avšak jeho hlas zněl dost naštvaně. Vykroutila jsem se z jeho sevření a přešla několik kroků od něj.
„Jak to myslíš? Jasně, že je." Pověděla jsem trochu histeričtějším hlasem. Jak to myslí? Jasně, že je to měsíc. Jak dlouho by to asi mělo být? Co to.. Co se to děje? Kde se tady vlastně vzal? A kdo to vlastně sakra je? Zatřepala jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhnala z hlavy a soustředila se jen na to, co říká.
„Uběhly už tři roky a něco." Ironicky jsem se zasmála a přitiskla si ruku k hlav, protože mě znovu začala příšerně bolet.
„Jasně. Takže mi není šestnáct ale devatenáct. A vůbec jsem neutekla nedávno od rodiny, protože se všichni změnili. Jasně." Vrtěla jsem hlavou a smála se, ale jeho obličej byl naprosto vážný.
„Je to pravda. Je ti devatenáct. Viděla ses vůbec, jak vypadáš?" Tahle věta mě bůh ví proč naštvala. Dala jsem si ruce v bok a nezajímalo mě, že si tak oblečení zašpiním od krve ještě víc, protože moje dlaně byly celé pokryté krví.
„Ne neviděla, ale můžu ti říct přesně, jak vypadám!" vyprskla jsem a potom jsem naštvaně pokračovala. „Mám dlouhé blond vlasy, mám modré oči a světlou pleť." Onen kluk pozvedl obočí a maličko se pousmál.
„Ve skutečnosti..." odmlčel se a přistoupil blízko ke mě. Uchopil pramen mých vlasů do svých prstů a nechal mi ho spadnout přes obličej. „Máš krátké blond vlasy. Tvé oči sice jsou modré, ale moc dobře vím, že dokážou změnit barvu na zlatou. Vím, že jsi vlkodlak. A tvoje pleť je světlá, ale v obličeji a všude na tvém těle můžeš nalézt malé jizvy. Takhle teď vypadáš." Pousmál se a ten úsměv byl vážně naprosto úžasný. Sakra. Ten kluk je božský. Pak jsem si ale uvědomila, co mi vlastně řekl a otevřela jsem ústa, abych něco namítla, ale on pokračoval. „A taky jsem zapomněl, že momentálně ti z čela teče krev a nechce přestat. A tvoje barva je jako barva mrtvoly a já mám pocit, že mi tady za chvilku znovu omdlíš a to není dobrý. Takže pohni. Jdeme najít nějakou tu lékárničku." Po tomhle se rozešel směrem do města a já šla za ním.
„Nevěřím ti." odsekla jsem a on jen potichu vzdychl.
„Tak se přesvědč sama ne?" Kývnul hlavou směrem k jednomu z oken, které bylo celé špinavé a pomalu jsem se v něm ani neviděla. Ale nějaký odraz tam přeci jen byl. Přešla jsem blíž a celá jsem ztuhla. Pozorovala jsem svůj odraz a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Moje vlasy byly opravdu kratší. Modré oči vypadaly hrozně unaveně a odrážela se v nich bolest, která mi pulzovala hlavou. Z rány na čele mi neustále tekla krev a moje tričko a kalhoty byli celé zašpiněné od krve. Kůže mnohem světlejší než normálně. Na obličeji jsem měla drobné jizvičky a stejně tak na mých rukách. Já vážně vypadám jako mrtvola. Zděšeně jsem odstoupila od okna a podívala se na onoho kluka.
„To přece není možné. Já... já bych přece věděla, kdyby uteklo už něco přes tři roky. Pamatovala bych si to... " šeptala jsem skoro až sama pro sebe. To, že jsi vlkodlak si taky nepamatuješ. Nevíš, jak se to stalo. Tak proč by nemohla být pravda i tohle?
„Není tvoje vina, že to nevíš." Procedil skrz zaťaté zuby a jeho ruce byli zatnuté v pěst. Maličko jsem se zamračila.
„Jak to myslíš?" Zavrtěl hlavou a rozešel se dál. Pokusila jsem se ho doběhnout, i když mi to způsobilo další zatočení hlavy. Tohle vážně není dobrý. Za chvilku sebou seknu. Cítím to. „Řekni mi to. Vím, že víš, co se mi stalo. Víš, že jsem vlkodlak. Jak je to možné?" Zastavila jsem se před ním a opřela svůj ruku o jeho vypracovanou hruď ve snaze zadržet ho v dalším kroku. A tak trochu jsem to použila i jako oporu pro to, abych nespadla.
„Už jsme se jednou potkali. Tak to vím." odvětil a pokusil se znovu rozejít, ale mě se z hrdla ozvalo zavrčení a to ho přimrazilo na místě. Já jsem právě zavrčela. Proč jsem sakra zavrčela? Pozvedl obočí. „Vážně si na mě právě zavrčela?" Oplatil mi stejný zvuk a přitom přimhouřil své oči. Sakra. Maličko jsem od něj ustoupila a zhluboka se nadechla, snažíc se přitom rozmrkat černé mžitky, deroucí se mi do zorného pole.
„Odpověz mi ještě na to předchozí. Co se mi stalo?" V hlavě se mi znovu promítl obraz z dnešního rána. Jak jsem se probudila uprostřed lesa s obrovskou bolestí hlavy, ale přitom jsem na ni neměla žádnou ránu. Jak jsem zjistila, že jsem vlkodlak, ale vůbec jsem si nepamatovala, jak se to proboha mohlo stát. A taky na flašku vodky, která ležela několik metrů ode mě úplně prázdná.
„Když ti to řeknu, stejně mi neuvěříš." Naklonila jsem hlavu na stranu a pousmála se.
„Zkus to." Prohlédl si mě od hlavy až k patě a potom pokrčil rameny.
„Dobře. Když chceš." Celý se narovnal, jakoby to, co se mi chystal říct, ho neskutečně štvalo. Jeho ruce byli sevřené v pěst a v jeho černých očích jsem zahlédla probliknout zlatou. Potom oči zavřel, několikrát se nadechnul a když je otevřel, byly v pohodě. „Vymazali ti paměť. Proto si nepamatuješ, jak ses stala vlkodlakem. Proto si nepamatuješ, že už jsme se setkali. A taky nevíš, jaká doba utekla od začátku apokalypsy." Nějakou chvíli jsem jej pozorovala a nakonec se rozesmála.
„Jasně. Vymazali paměť. To je ale blbost." Zavrtěla jsem hlavou, ale můj úsměv z obličeje pomalu mizel. Proč by to nemohla být pravda? Lidi si můžou přát, co jen chtějí. Proč by si někdo nemohl přát tuhle schopnost? Znovu jsem se na kluka zadívala a zjistila, že mě celou dobu pozoruje.
„Říkám ti pravdu. A ty to víš." Z nějakého důvodu jsem věděla, že nelže. Cítila jsem to uvnitř sebe. Jen jsem tomu prostě nechtěla věřit. Protože pokud bych tomu uvěřila, musela bych si přiznat, že moje vzpomínky za poslední tři roky jsou pryč. Naprázdno jsem polkla a po tvářích mi začaly stékat horké slzy. Naštvaně jsem je setřela a spolu s nimi i krev, která mi špinila obličej.
„Proč?" zašeptala jsem to slovo a znělo vážně zoufale. Proč mi to někdo udělal?
„Já nevím. Já vážně nevím." šeptl nazpátek. Chtělo se mi brečet. Tak hrozně moc se mi chtělo brečet, ale místo toho jsem jen zírala za jeho záda. Na les, ve kterém zřejmě teď leželi dvě mrtvoly. Na stromy, jejichž větve se houpaly ve větru. Skláněly se k sobě, jakoby si šeptaly nějaké tajemství. A když jsem svůj pohled stočila zpátky na toho kluka a moje mysl se vrátila do reality, stihla jsem se jen zoufale pousmát a šeptnout:
„Omdlím." Jediné slovo, které mi přišlo na jazyk, těsně předtím než se černé mžitky v mém zorném poli spojily v jednu obrovskou černou masu a já odpadla.
Doufám, že se vám kapitola líbila. ^^ Budu ráda za jakýkoli ohlas. Callia