*z Louisova pohledu*
Zlehounka jsem přiložil průzračné sklíčko ke svému zápěstí. V hlavě mi probleskla myšlenka, že je to hloupost a neměl bych to dělat, sic do toho zase spadnu. V tom okamžiku se mi vrátily vzpomínky na svou dávnou minulost. Tehdy mi bylo dvanáct, a jak jsem procházel pubertou, potřeboval jsem otce i matku víc, než bych kdy čekal. Neměl jsem se koho otázat na podrobnosti ohledně dospívání kluka jako já. Nesl jsem toho hodně těžce. Nu, každý řeší své problémy jinak. Já si našel tento způsob, jenž mě byť na malinkou chvíli přinutil myslet na něco jiného než splín, jímž jsem si v životě prošel. Byl to Niall, kdo si jako první všiml mých trablí a zachránil mne.
Nyní tu však není nikdo, kdo by mě mohl zastavit či mi to vymluvit. Zhluboka jsem se nadechl. Na dlaních jsem pocítil ledový pot nervozity. Na záchodech nikdo jiný nebyl. Jako bych snad doufal, že někdo vejde a zarazí mě. V místnosti bylo ticho jako po vymření a to mi drásalo nervy. Statečně jsem si otřel nos hřbetem ruky, otočil dlaň směrem vzhůru, zavřel oči a jedním rychlým pohybem udělal zářez do tenké kůže na zápěstí. Sykl jsem bolestí, avšak když jsem otevřel oči a uviděl červenou tekutinu řinoucí se podél zápěstí, skapávajíc na zem, polila mě vlna úlevy a klidu. Už jsem na nic jiného nemyslel. Proto to tolik miluji. Člověka to donutí odreagovat se a odpoutat se od tolik kruté reality. Udělal jsem další lehký řez a znovu zavyl bolestí. Před očima mi běhaly mžitky, vše okolo mě se točilo. Nebyl jsem na tohle zvyklý. Přec to byl nějaký ten pátek. Opřel jsem se o záchodovou mísu a pokusil se vyškrábat na nohy. Kolena se mi klepala. Cítil jsem se tak slabý a bezmocný jako moucha. Rázem jsem se ale musel chytit stěny kabinky, aby to se mnou neseklo. Zprudka jsem zamrkal a podíval se na tu spoušť pod sebou. Kaluž rudé barvy pomalu pohlcovala rozdrobené sklo.
Svůj účel to splnilo, ne že ne. Vypotácel jsem se z utísněné kabinky a doklopýtal k umyvadlu. Zuboženě jsem pohlédl na svůj patetický odraz v zrcadle. Byl jsem pro smích. Směšná loutka, se kterou si každý zahrává. Oči jsem měl zarudlé a napuchlé, usmrkaný nos a flekatou tvář. Obličej stejně bledý jako stěna za mnou. Všiml jsem si vynikavých lícních kostí. Přiznávám, že jsem dost zhubl od té doby, co to jde s babičkou od desíti k pěti. Jsem v jednom kole a nestíhám se pořádně a pestře stravovat tak, jak bych měl. Vím, že je to špatné, ale nějak jsem to nevnímal od té doby, co jsem s Harrym. Vždyť s ním ten čas tak letí. Někdy mám dokonce pocit, že jsem v jiné dimenzi třeba, jen když mě chytí za ruku.
Nevím, zda by mě chtěl chytit za ruku i teď. Má levá ruka teď byla potřísněna od krve. Tolik potřebné tekutiny, již miliony lidí na této planetě postrádá a já ji tu sobecky z bůhzdarma nechávám stékat k zemi. Samozřejmě to po sobě poté všechno utřu toaletním papírem. Nestojím o žádné uklízečky slídilky, které by to pak vyšetřovaly.
Odtrhnu kus rukávu ze své modré košile a zavážu si jím zraněné zápěstí. To samé udělám i s druhým rukávem, aby to nevyhlíželo příliš podezřele. Bohatě stačí to, že mám zafačované levé zápěstí. Prohrábl jsem si vlasy rukou, olízl si rty a prsty si objel koutky úst. Nikdo by nic neměl poznat.
Jakmile jsem však vytáhl patu ze záchodů, přiřítil se ke mně Niall s Liamem celý udýchaní a zarudlí od běhu.
„Kurva, Louisi, kde jsi byl?! Hledali jsme tě, a proč mi nebereš mobil?" chrlil ze sebe Niall, jen co popadl dech.
„Sorrka, rozbil se mi," pokrčil jsem rameny jako by nic.
Zírali na mě jako u vytržení.
„Musel jsem si odskočit," dodám mumlavě a uhnu pohledem. Vlastně jim ani tolik nelžu, když se to vezme kolem a kolem.
„Jsi v pohodě, kámo? Jak jsi odešel, tak přestali. Je to jen banda kreténů. Nic si z toho nedělej," chlácholil mě Liam a přidal přátelské poplácání po zádech.
Jen tak tak jsem se držel, abych nezačal vřískat na celou chodbu. Kousl jsem se do jazyku, pevně stiskl rty k sobě a nevydal tedy ani hlásku.
„Styles je za trest všechny donutil uklidit okolo školy, což je daleko horší než kdejaký postih z chování," ušklíbne se Niall, ale poté zvážní a věnuje mi soucitný pohled.
Slyšel jsem dobře?! Vážně to vyžvanili Harrymu? No tak to je konec. To bude výslech a nakonec ze mě dostane i to, co sám nevím. Nestojím o jejich slitování. Nikdo se ty dva o to neprosil.
„Vy jste to řekli Harrymu?" procedím skrz zuby a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil.
Najednou mě nějak rozbolela hlava, zápěstí se škrtilo pod šátkem a nehorázně mě pálilo.
„No...jasně. Báli jsme se o tebe," vysvětlí Niall, ten svatoušek.
„No bezva," odfrknu si a namířím si to do třídy.
Když vejdu, všichni opět ztichnou, ale nezačnou zpívat jako ti dole v šatně, neboť Liam v mém závěsu je všechny zpraží svým zabijáckým pohledem. Já si jen povzdychnu, zapluju do své lavice a pokusím se přežít zbytek toho neskutečně záživného dne ve škole – zív.
„Jdeš s námi na oběd, Loueh?" otáže se Liam na konci vyučování.
„Ne, díky. Jděte beze mě," odmítnu.
„Ale no tak," naléhá Niall.
Já pouze zavrtím hlavou, mávnu jim na pozdrav, zapálím si hned před školou a mašíruju si to domů. Chvilkami se mi ještě dělá šoufl, a tak se musím každých padesát metrů zastavit, abych se zhluboka nadechl.
Paní Pasternová zrovna žehlí, když vstoupím.
„Louisi!" zvolá, „dnes nejdeš do práce?"
Opět pouze zavrtím hlavou místo přímočaré odpovědi, něco nesrozumitelného zahuhlám, políbím znovu naprostou nevnímající babičku do vlasů a odšourám se do horního patra. Seknu sebou na postel a schoulím se do klubíčka. Chce se mi křičet, mlátit do věcí a do lidí. Místo toho se však jen zbaběle rozbrečím jako malá holka. Nevím, co to se mnou v poslední době je, že jsem tak přecitlivělý. Dřív by mi to bylo šumák. Vždy mi bylo ukradené, co si o mě druzí myslí a zda na mě mají kladný či záporný názor. Nyní mě to však nepříjemně sžíralo zevnitř. Vím, mám Nialla s Liamem, ale stejně. Ten pocit plný zavrhnutí nelze vyjádřit slovy a právě proto teď řvu do polštáře, kopu nohama do rantlu postele a žmoulám v rukou prostěradlo, které mám chuť roztrhat na malinkaté kousíčky. Možná vypadám jako blázen. Vlastně se tak i cítím. Nevím, kdo jsem, nevím, kým jsem byl doteď a kým hodlám být. Nevím vůbec nic.
Po vydání přílišné energie mě to zmůže a mé tělo jen bezvládně leží napříč posteli. Koukám do nicoty. V tu ránu se otevřou dveře pokojíku a na prahu stojí Harry s ustaraným výrazem ve tváři.
„Co...," zaskřehotám. Škrábe mě v krku. Odkašlu si a zkusím to znovu, „co tu děláš?
„Co se dnes ve škole stalo, Lou?" ignoroval mou otázku, posadil se okraj postele a instinktivně mě začal hladit po zádech.
Byla to nádhera oproti tomu, čím vším jsem si dnes prošel.
„Nic," zalžu a zabořím obličej do polštáře.
Harry si jen povzdechne, ale nenaléhá na mě.
„Niall mi to řekl," pokračuje.
„Tak proč se ptáš?" zahuhňám do vaku vycpaného peřím.
„Chtěl jsem to slyšet od tebe. Myslel jsem, že si natolik důvěřujeme, abys mi říkal i takové věci."
Na to mu neopáčím nic. On nemá nejmenší tušení, čím si teď procházím. Nehodlám jej ještě litovat za to, že jsem mu to hned neběžel vyžalovat.
„Mám o tebe starost, copak to nechápeš?" jeho hlas nyní zněl mnohem citlivěji a zranitelněji.
Vzhlédl jsem k němu a rázem mě bodlo u srdce. Obličej mě celý pokroucený a ústa ve tvaru podkovy.
„Jsem v pohodě, fakt," pokusil jsem se o falešný úsměv, ale zná mě příliš dobře a ihned mě prokoukl, sakra.
„Nevěřím ti," odvětí úsečně.
Pousměji se a pohladím jej po líčku. On však zachytí mou paži a podezíravě si prohlíží šátek na mém zápěstí. Jen to ne. Srdce se mi rozbuší na poplach. Pokusím se mu vysmýknout, ale drží mě pevně.
„Co to je?" zeptá se, snažíc se zůstat v klidu, avšak na jeho výrazu je poznat, že se hodně přemáhá.
„Co by? Ozdoba. To se teď nosí, kdybys nevěděl," odseknu a sevřu ruku v pěst.
„Louisi, já nejsem idiot," hlesne a odmotá šátek ze zápěstí.
Semknu víčka k sobě, abych neviděl jeho reakci. Slyším, jak lapá po dechu, ale nekřičí na mě, ba ani nepromluví, což je snad ještě horší. Opatrně otevřu oči a málem se mi rozskočí srdce. Harryho smaragdové korálky jsou zatopené slzami. Takhle už vůbec nevyzírá jako můj učitel. Vypadá mladší, slabší a zranitelnější. Nevěřícně kýve hlavou a otevře pusu, aby něco řekl. Jeho hlas se však pokaždé zadrhne někde v hrdle. Jen otevírá a zase zavírá pusu jako ryba na suchu. Sklouzne očima na pořezané zápěstí plné jizev, šrámů a zaschlé krve.
„Proč?" zašeptá nakonec a vzhlédne ke mně.
Hola hej! Jsem zpět. Dala jsem si na čas, I know, ale...škola :D je to děsný (zvlášť ta moje. Už jsme psali tři testy, lol), znáte to. Doufám, že se vám tato část líbí. Určitě mi to dejte vědět v komentářích a nezapomeňte ani na votes! :) ♥
Btw. Omlouvám se za morbidnější část :D Mně samotné se dělalo špatně, když jsem to psala
Love you all, Adel.xx