Sestra. Panebože, já málem vystřelila. ,,Am!" Vykřikla sestra. Běžela mě obejmout. Začala jsem brečet štěstím. ,,Jsi, v po-pořádku..." ,,Dobrý, vybreč se." Po asi pěti minutách jsem se uklidnila. ,,Co teď?" ,, Zůstaneme tady." Její odpověď byla jednoznačná. ,,Ale co když je někdo v nebezpečí? Třeba máma! Nebo táta! May!" ,,Tak dobře, jdem, ale máš tu pistoli, že jo?" Kývnu. Jdeme z mého pokoje strašně tiše. Další výstřel. ,,Ty vole už mě to sere!" Vykřiknu a běžím že schodů do kuchyně. ,,Am!" Křičí na mě potichu May. ,,Neotvírej je!" A to už je u mě. ,, Bůhví co tam je." Ale já byla pevně rozhodnutá, že ty dveře otevřu. Po kom tu tvrdohlavost mám? Prý že po mojí prabábě. ,,Promiň." Stihnu ještě zašeptat než vykopnu dveře. Stejně hned omdlím z toho, co tam vidím, takže super.
Probudila jsem se ve svém pokoji se strašnou migrénou. ,,Žádná svatba nebude! Rozumíte? Nebude!" ,,Ale už je to podepsané!" ,,No a co! S takovým psychopatem vážně nebude!" ,,Opravdu? A mám na vás poslat Balfoye? Ten si s vámi poradí!" ,,Vy... zítra. Dohodnuto." A už jen prásknutí dveřmi. Nic víc si toho nepamatuju. Jenom to, že někdo vešel do pokoje. Ale to já už spala. Po chvíli jsem se probudila protože mě vzbudil pláč. Ale mužský. ,,Tati?" ,,Am, zlatíčko, moc se ti omlouvám. Já to nechtěl." Ale to si ho přitáhnu do objetí. Tam se mi vybrečí na rameni. ,,Já to zvládnu tati, neboj. A vlastně, co se stalo? Pamatuju si jenom to, jak jsem stála před dveřmi kuchyně." ,,Cole u nás spustil poplach a mezitím uvěznil tvou mámu. Šel jsem se po ní podívat, a taky mě chytil. Před výstřelem jste přišli vy. Tak, a teď spát." Poslechla jsem ho a šla spinuškat. No, krásně se mi zrovna nespalo, ale dalo se to, a usnula jsem.