---editováno 12. září 2017---
Vypnula jsem horkou vodu a vylezla ze sprchy. Večeře dopadla katastrofálně a všechno to byla moje chyba. Poté, co pan a paní Walterovi uklidnili všechen ten chaos, rozdali všem úkoly při úklidu nepořádku. Tedy, všem kromě mě. Katherine se za svého syna několikrát omluvila a poslala mě se osprchovat, i když jsem prosila, zda bych taky mohla pomoct. Při odchodu z kuchyně na mě většina kluků vrhala ošklivé pohledy.
"Ah!" zapištěla jsem. Právě jsem vylezla ze sprchy a uviděla Cola, jak se rozvaluje na mé posteli. Pořád na sobě měl rajčatovou omáčku a jedl čínu z roznáškové krabičky. Jak mě od hlavy k patě prohlídl, usadil se mu na tváři úsměv.
"Super ručník, Jackie," zasmál se.
Zčervenala jsem a podvědomě si ho přitáhla víc k tělu. Co sakra dělá v mém pokoji? Co kdybych z koupelny vylezla nahá? K smrti vyděšená tou představou jsem se otočila zády k jeho lačným očím a šla si vytáhnout oblečení ze skříně.
"Chceš trochu?" zeptal se a natáhl ke mně krabičku s jídlem.
"Jo, ale počkej," odpověděla jsem a spěchala se převléct zpátky do koupelny.
Když jsem se vrátila, stále seděl na mojí posteli. Opatrně jsem si sedla vedle něj a on mi podal hůlky. Dalších pár minut jsme jen seděli a v tichosti se cpali sladkým kuřetem. Překvapivě to bylo docela uklidňující, sedět vedle Cola. On ale samozřejmě musel jeden z mála klidných momentů, které jsem od té nehody prožila, zničit.
"Ta show u večeře byla senzační," ozval se.
Odvrátila jsem se od něj a zabořila obličej do polštáře.
Cole se zasmál: "Ale no tak, Jackie. To byl jenom vtip. Upřímně, takový věci se tady dějí pořád."
Nadzvedla jsem se na loktech a zvedla na něj obočí. "Opravdu? Protože to zní jako pěkná blbost."
"No, vždycky to není tak dramatický, ale aspoň jsi to zvládla s grácií. Měla jsi se vidět, když jsi vytáhla Izzyho." Zase vybouchl smíchy.
"Izzyho?" zopakovala jsem se zmateně.
Cole položil prázdnou krabičku od číny na zem a přisunul se blíž. "To je Jordanův had."
"A máte nějaký další nebezpečný zvířátka, o kterých bych měla vědět?" zabručela jsem.
"Ne," řekl a zachechtal se, "jenom Isaak."
Dveře od pokoje se rozrazily a dovnitř nakráčel Danny. "Cole! Kelly je tady a hledá -" Danny se zarazil v půlce věty, když nás uviděl, "oh, um, sorry za vyrušení, ale čeká v obýváku."
"Ok," odpověděl klidně Cole. Nepřestával mě při tom pozorovat. Danny vycouval z místnosti a zavřel za sebou dveře. Cole na mě vrhl ještě jeden dlouhý pohled, potom vstal a zvedl prázdný obal, aby ho vyhodil.
"Neboj, Jackie. Zítřek bude lepší, slibuju. Navíc, na zítřek by ses měla těšit. Tvůj první školní den."
"Ou, bezva," povzdechla jsem si a zavrtala jsem se zpátky do pohodlí polštářů. Tak jsem se zabrala do té katastrofy z večeře, že jsem málem zapomněla na zítřek. Zítra ráno půjdu poprvé v životě do státní školy.
"Dobrou, Jackie," řekl mi, když přecházel pokoj ke dveřím.
"Dobrou noc, Cole," odpověděla jsem. Hlavou mi proletěla myšlenka. "Počkej," vykřikla jsem zrovna když se Cole chystal zavřít dveře. "Kdo je Kelly?"
Než odpověděl, zarazil se. "Oh, moje přítelkyně."
***
Byla jsem v autě se svou rodinou. Máma s tátou byli vpředu a Lucy seděla vzadu vedle mě. Každá jsme měla v uchu jedno sluchátko a zpívaly jsme společně nějakou veselou písničku, která zrovna hrála. Když skončila, usmála jsem se a podívala se z okna. Byl to jeden z těch svěžích slunečných jarních dní, které nikoho nenechávají na pochybách, že se blíží konec zimy. Na větvích byly skoro neviditelné zelené skvrnky, rašící větvičky, probouzející se k životu.
Překvapeně jsem sklopila pohled. Z ničeho nic se mi rozepnul bezpečnostní pás. "Co to?" zamumlala jsem a zacvakla ho zpátky. Když se znovu rozepnul, usadil se mi v břiše nepříjemný pocit. Než jsem ho stihla znovu zapnout, neviditelná síla mě vytrhla z auta.
Teď jsem stála na betonu. Stromy po obou stranách silnice zvadly a obloha potemněla do zlověstně šedé. Naše auto uhánělo dál a já zachytila záblesk Lucy, jak se na mě dívá zadním oknem.
"Počkat, zastavte!" zakřičela jsem a zoufale začala utíkat silnicí.
Ale auto nezastavilo. S děsem jsem pozorovala, jak se po pár desítkách metrů silnice začínala rozpadat. Když se rozdělila na dvě, naše auto sjelo přímo dolů z okraje a mě nezbylo než sledovat, jak země spolkla mou rodinu.
Lapajíc po dechu jsem se v posteli posadila, celá zpocená. Když se můj pohled přizpůsobil tmě a já uviděla to neznámé prostředí, začaly ve mně hlodat pochybnosti. Skopla jsem peřinu. Mé prsty se zkroutily při neznámém chladném doteku tvrdé dřevěné podlahy pod nimi. Na chvíli jsem byla zmatená - můj pokojíček nemá dřevěnou podlahu, tak kde to jsem?
Ve tmě jsem hledala vypínač a když se mi ho podařilo rozsvítit, malba na stěnách kolem mě se rozzářila. Realita mě udeřila tak tvrdě, že se mi roztřásla kolena a s žuchnutím jsem spadla na podlahu. Nedokážu říct, jak dlouho jsem brečela, ale když byl můj obličej konečně suchý, hodiny ukazovaly 5 ráno.
Pomalu jsem se sesbírala ze země a šla ke skříni. Jakmile jsem našla své cvičební oblečení, tak jsem si natáhla atletické kraťasy, popadla běžecké boty a odpojila iPod z nabíječky. I když jsem byla vyčerpaná z noční můry, potřebovala jsem si zaběhat. To byl jeden z mých zvyků. Nikdy ne moc daleko, jen asi kilometr a půl, ale vždy to bylo dost na to, abych se začala potit. Dnešek však nebyl jen o zvyku. Dnes jsem chtěla od všeho utéct.
Sluníčko se vkrádalo na oblohu a chladný vánek se mi přehnal po krku, jen co jsem vkročila na vratkou dřevěnou terasu. Všimla jsem si, jak se ranní rosa se třpytila na trávě, když jsem si sedla k zavazování tkaniček před protažením.
Jen co jsem se začala protahovat, rozlétli se mi po břiše motýlci. Nevím, jestli tam zůstali ještě od noční můry, nebo jsem jen byla nervózní z dnešního dne. Vidina nové školy mě nejen děsila, ale dělalo se mi z ní i špatně. U Walterů jsem byla jen den, a ten byl dost hrozný. Nedokázala jsem si představit být ve státní škole se stovkami kluků - dvanáct pro mě bylo víc než dost.
Jen z té myšlenky jsem se otřepala. Raději bych zopakovala celou včerejší večeři než být nucena jít do téhle nové školy. Blížil se konec školního roku a byla jsem si jistá, že si nenajdu jediného kamaráda. Přistihla jsem se, že si přeji, aby už byly 3 odpoledne, kdy končí škola, abych se mohla zavřít v pokoji a zavrtat se do peřin.
Zrovna když jsem se chystala vyběhnout, otevřely se prosklené dveře a v nich se objevil pan Walter, s Willem a Colem v patách, všichni oblečení v pracovním.
"Ránko, Jackie," pozdravil pan Walter a poklepal si na klobouk. Will zamával.
"Ráno, pane Walteře, Wille," odpověděla jsem.
"Jsi vzhůru brzo," zamumlal Cole a promnul si ospalé oči.
"To samé bych mohla říct o tobě."
Cole zaskučel. "Příděl domácích prací," bylo vše, co řekl.
"Chlapci musí udělat nějakou práci na ranči, než vyrazí ráno z domu," poučil mě pan Walter s úsměvem. "Jestli si jdeš zaběhat, možná můžeš počkat na Nathana. Za chviličku bude venku."
"Ou, děkuji," poděkovala jsem, zatímco ti tři scházeli z terasy.
Zatímco jsem čekala na Nathana, sledovala jsem je, jak jdou směrem ke stodole, sotva viditelné v ranním světle. V jednu chvíli Will strčil do Cola, který zakopl a spadl do trávy. Svůj úsměv jsem schovala za dlaň ruky.
Skleněné dveře se znovu otevřely a ven vyšel Nathan. Jakmile mě uviděl, rozzářil se. Úsměv jsem mu oplatila. Bylo legrační vidět ho v oblečení, které nebylo zacákané barvami.
"Ráda běháš?" zeptal se mě natěšeně, bez pozdravů.
"Jo, běhám každý den."
"Takže bys chtěla běhat se mnou?" Vypadal upřímně nadšený.
"Jasně, proč ne," řekla jsem a pokrčila jsem rameny. "Vlastně jsem docela překvapená že ty chceš běhat se mnou. Včera večer na mě byli všichni docela naštvaní."
Cítila jsem, jak mi,při vzpomínce na špagety létající vzduchem, do tváří stoupá červená, ale Nathan se jen zašklebil. Až vyroste, bude vypadat úplně jako Cole.
"Jasně že chci běhat s tebou! Navíc, já myslím, že to bylo vtipný. Nenech se Jordanem zaskočit. Rád dělá takový vtípky."
"Pokusím se si to zapamatovat," řekla jsem, scházejíc s Nathanem do zahrady.
"Chceš běžet moji běžnou trasu?" zeptal se mě.
"Veď mě."