My life with the Walter Boys (CZ translation)

31. kapitola: Vítej v mém životě

"Jackie, prosím, pusť mě dovnitř," škemral Cole z chodby.

"Jackie, kdo to je?" zeptala se Sammy, opírajíc se o dveře. Pro jistotu. Snažila jsem se pomalým dýcháním uvolnit.

"Jackie, no tak," kňoural.

"Jackie, kdo to je?" dožadovala se Sammy odpovědi.

"Jackie, letěl jsem sem až z Colorada. Prosím?" řekl Cole. Zněl naštvaně.

"Jackie!" zalapala Sammy po dechu, "to je jeden z Walterů?"

Jejich snaha získat mou pozornost naráz se nedala vydržet. Cítila jsem se, jako by mi měla hlava každou chvíli explodovat, tak jsem zavřela oči.

"Jackie, opravdu si musíme promluvit." Colův hlas byl sotva slyšet, jako kdyby trpěl i on. 

Sammy mě zatahala za rukáv: "Jackie, to je Cole?" zašeptala. Souhlasně jsem přikývla, na víc jsem se nezmohla. Po tváři se mi skutálela osamocená slza.

"Hej, ty!" vykřikla Sammy na zavřené dveře, "ty teda musíš mít koule, takhle se tu ukázat. To, anebo jsi jenom hloupej."

"Promiň?" zazněl naštvaný Cole, "kdo jsi sakra ty?"

"Jsem Sammy, Jackiina nejlepší kamarádka, kreténe."

"No, a co je sakra tvůj problém?" zakřičel a bouchl pěstí do dveří.

"Můj problém jsi ty," zasyčela nazpět Sammy.

"Já nejsem ten, kdo nazývá naprosto cizí lidi kreténama!" vykřikl Cole.

"Nejsi cizí. Vím o tobě všechno, Cole Waltere, a jsi blbeček s velkým B," vypálila na něj.

"Vzdej to, krávo, tohle s tebou nemá nic společnýho!"

"MOHLI BYSTE OBA DVA UŽ KONEČNĚ DRŽET PUSU?" zakřičela jsem tak hlasitě, jak jen jsem dokázala. Když bylo konečně ticho, promnula jsem si spánky ve snaze zahnat přicházející migrénu.

"Přišla jsem nevhod?" uslyšela jsem z chodby nový hlas.

"Oh, Rachel," řekla Sammy. "Jsem tak ráda, že jsi tady. Co jsem přišla, je to tu úplně šílený. Potřebuju tě jako zálohu. Každopádně teď nemůžem otevřít dveře, kvůli té věci v chodbě. Jestli udělá něco nebezpečnýho, použij ten pepřák, co jsem ti dala k Vánocům, dobře? Jackie to vadit nebude," mlela Sammy.

"Ten blonďatej kluk?" přemýšlela Rachel nahlas. "Je docela roztomilej."

"Jackie, prosím, poslouchej," řekl Cole. Překvapilo mě, že zvládl ignorovat poznámky obou mých kamarádek. "Přišel jsem se omluvit. Musíš jít domů."

Na chvilku jsem seděla bez hnutí a přemýšlela. Domov, je to opravdu to, co to je? Pomalu jsem se zvedla a odemkla dveře. Otevřela jsem je, ale jenom na malou škvírku.

"Proč bych s tebou měla jít kamkoliv?" zeptala jsem se potichu, "v obou minulých případech, kdy jsem to udělala, to dopadlo špatně."

"Podívej, Jackie, byl jsem hroznej; ne, hůř než hroznej. A vím, že jsem možná ranil tvoje citsy, ale-"

"Možná?" přerušila ho Sammy. Odstrčila mě ze dveří a otevřela je dokořán. Cole couvnul, když na něj začala Sammy útočit. "Moje kamarádka ztratila rodinu, musela se přestěhovat přes celou zemi a bydlet s cizíma lidma a potom se k ní chováš jako ke kusu hadru a myslíš si, že jsi možná ranil její city?"

Místo toho, aby na ni vystartoval, jak by to udělal normálně, Cole jenom svěsil hlavu. "Promiň," zamumlal.

"Cože?" zeptala se Sammy s rukou u ucha, "neslyším tě."

"Promiň," zopakoval to.

"Můžeš to říct ještě jednou?" požadovala Sammy, stále předstírajíc, že neslyšela.

"Promiň!" zakřičel Cole. Odstrčil Sammy, došel přímo ke mně a vzal mě za ruce. "Jackie, vím, že jsem tě ranil. Asi jsem jen..."

"Jen co?" dožadovala se Sammy.

Cole se otočil a vrhl na ni ošklivý pohled. "Hele podívej, já se tu snažím, jasný? A není to o nic lepší, když na mě pořád dotíráš."

"Dobře," řekla s úsměvem.

Cole se na mou kamarádku ještě chvilku mračil, potom se znovu otočil ke mně. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Jackie, žárlil jsem," řekl konečně.

"Na koho?" zeptala jsem se zmateně.

"Na tebe s Alexem."

"Cole," řekla jsem pomalu, "máš Kelly. Copak ji nemáš rád?"

"Jo," řekl s pohledem přilepeným na mně, "ale to bylo, než jsem poznal tebe."

Jakmile mi došlo, co Cole řekl, vykulila jsem oči. Žárlil na mě s Alexem? Měl mě rád víc než Kelly? Byla jsem moc v šoku na to, abych zvládla odpovědět.

"Poslouchej, Jackie," řekl po několika minutách ticha, "neměl jsem tebe, ani tvoje city vláčet s sebou, ale nedokázal jsem se přinutit rozejít se s Kelly, kdybys skončila s Alexem. Byl jsem sobecký a bál se být..." zakoktal se.

"Sám?" dořekla jsem za něj.

"Jo," přikývl. "Bál jsem se být sám."

"Vítej v mém životě," řekla jsem mu smutně.

--------------------------------

AUTORSKÁ POZNÁMKA:

Knížka téhle kapitoly je Tisíce planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho. Četli jsme ji v angličtině, a i když je místama fakt smutná a až děsivě realisticky popisuje život v Afghánistánu, zbožňovala jsem ji od prvního do posledního písmenka.

-Z.