My life with the Walter Boys (CZ translation)

33. kapitola: Stříbro a zlato

"Umírám hlady!" řekl Alex vesele, když jsme vklouzli ke stolu a otevřel jídelníček.

S Colem jsme se na něj podívali, netušíc jak na to reagovat. Pořád jsme ještě byli v šoku z jeho náhlého zjevení v New Yorku.

"Všechno vypadá tak dobře," zamumlal mlsně a otočil stránku.

Když jsme neodpověděli, Alex vzhlédl a podíval se na Cola, který seděl naproti němu. "Co?" zeptal se zamračeně.

"Co tu děláš?" zeptal se ho Cole. Když nám došlo, že to je Alex snažící se chytit si taxík, Cole za ním doběhl a přitáhl ho ke mně, než se stihl rozběhnout za dalším autem.

Zbytek cesty do restaurace si Alex stěžoval, jak šílené jsou ulice New Yorku. My s Colem jsme byli tak překvapení, že tu vůbec je, že jsme se ho ani na nic neptali.

Alex vzdychl, jako kdyby doufal, že na tohle téma nepřijde řeč.

"No?" pobídl ho Cole.

Ještě chvilku byl ticho, potom ale odpověděl. "Potom, co jsi mi zavolal z letiště a řekl mi pravdu o tom, jak jsi Jackie tu noc opil a potom ji zatáhl na party, cítil jsem se jako nejhorší člověk na světě," řekl, vyhýbal se přitom našemu pohledu.

Chtěla jsem se Alexe zeptat, o čem to mluví, ale Cole na mě vrhl významný pohled. Zůstali jsme zticha a čekali, až bude pokračovat.

"Popravdě, když jsi mi zavolal a mně došlo, kde jsi, byl jsem strachy bez sebe, že se ti nepodaří přesvědčit Jackie, aby se vrátila domů, tak jsem se rozhodl, že přiletím a pomůžu ti." Alex se zničeho nic zastavil a otočil se na mě, s úplně vyděšeným pohledem. "Počkat, vracíš se domů, ne?"

Přikývla jsem na souhlas a Alex vydechl úlevou.

Přišla naše servírka, zapsala si naše objednávky a odešla. Jakmile byla pryč, Alex se natáhl přes stůl a vzal mě za ruce.

"Jackie, vím, že se na mě nejspíš zlobíš, ale opravdu mě mrzí, jak jsem se k tobě na té párty choval."

"To je v pohodě, Alexi, už jsem se přes to přenesla." Věděla jsem, že by mě oba měli odprošovat na kolenou, ale už mě nebavilo být naštvaná na celý svět. Bez neustálé bolesti hlavy by svět byl daleko jednodušší.

"Ne, to není v pohodě. Byl jsem tak naštvanej, že jsi šla s Colem, že jsem se nechal ovládnout vztekem. Když jsi zmizela z nemocnice, pořád jsem byl tak zahlcenej vztekem, že jsem si ani nevšiml, že tam nejsi, ale Cole jo," řekl a usmál se na bratra.

Cole přikývl a otočil se ke mně. "Nathan se po tobě ptal, tak jsem tě šel na chodbu najít. Když jsem tě nikde neviděl, zavolal jsem ti, ale pořád to padalo do hlasové schránky. Zeptal jsem se paní na recepci, jestli tě náhodou neviděla a ta mi řekla, že sis vzala taxi. Hned mi bylo jasné, kam jedeš, tak jsem spěchal na letiště tě zastavit.Tvoje letadlo do New Yorku už bylo pryč, ale další odlétalo za hodinu. Ani jsem se nezastavil, abych nad tím popřemýšlel, prostě jsem si koupil letenku."

Číšnice před nás postavila naše pití. Já si sundala obal z brčka a strčila si ho do své coly.

"Jo," řekl Alex, pak se zarazil, aby papírek od brčka foukl bráchovi do obličeje a pokračoval: "Potom si máma všimla, že jste oba pryč a málem zešílela. Divím se, že nezavolala policii."

"Stačilo, že volala mě..." protestoval Cole. "To je vlastně důvod, proč jsem zavolal tobě, Alexi. Když jsem přiletěl do New Yorku, měl jsem 10 zmeškaných hovorů a čtyři zprávy v hlasové schránce. Chtěl jsem jí dát vědět kde jsem, ale nechtělo se mi poslouchá, jak hysterčí."