My life with the Walter Boys (CZ translation)

44. kapitola: Kde je Waldo?

***gif nahoře je pro všechny, kteří vydrželi tak dlouho čekat! DÍKY! ***

Horký letní větřík zavál pokojem a jemně mě pohladil po obličeji. Byla jsem uhnízděná na okenním sedátku v Nathanově pokoji. Nechal okno otevřené, a tak jsem vystrčila nohu ven a nechala ji vyhřívat se na sluníčku.

Můj pohled se zatoulal až za příjezdovou cestu, až k sotva viditelné cestě. Už víc než půl hodiny jsem hrála hru Spočítej, kolik aut projede okolo Walterovic ranče. Zatím to byla jen jedna celá kodrcající se dodávka.

Sluníčko mě uspávalo. Zavřela jsem oči a opřela hlavu o zeď za sebou. Jakkoliv klidně bych se měla cítit, pořád ne a ne usnout. Rušilo mě hlasité dunění Metalliky z pokoje. Hudba poháněla Nathanovo malování.

Nachystal si stojan na druhou stranu pokoje a schoval se za plátnem. "Hej, Nathane?" oslovila jsem ho. Žádná odpověď.

Otevřela jsem oči a otočila se k němu. "Nathane!" zakřičela jsem.

Leknutím poskočil, štětec mu vypadl z ruky a spadl na zem, nechávajíc za sebou na dřevě žlutou šmouhu. Zašmátral po ovladači od sterea, vypnul hudbu a vyděšeně se na mě podíval. "Co se děje?"

Zasmála jsem se: "Nic se neděje. Jen jsem si chtěla povídat. Jak se vlastně vůbec můžeš soustředit, s takovým hlukem okolo?"

"Ah," řekl, ohnul se pro štětec a sedl si zpátky. "To nic není, fakt. V chaosu jsem tu vyrostl."

"Takže můžeš pracovat jenom s hudbou, co ničí ušní bubínky?" zapochybovala jsem.

Nathan pokrčil rameny: "Malovat do šílených rytmů je, no, pro mě normální, asi.."

"Jasně. A k čemu máš celej ten pelech?" zeptala jsem se s prstem namířeným k podlaze. Byla na ní hromada dek, peřin a polštářů. Spousta pohodlí pro celou skupinu lidí.

"Oh, to jsem ještě od party nestihl schovat," odpověděl s pohledem upřeným na přikrývky. Walterovic mejdan k ukončení školního roku byl skoro před třemi týdny. Zabralo nám dva dny po party všechno uklidit. A to, že Cole zmizel bůhví kam a nechal vše na mě, Isaakovi, Alexovi a Dannym, tomu nepomohlo.

Tohle bylo poprvé, co jsem byla v Nathanově pokoji a upřímně mě překvapilo, jaký tu byl nepořádek. Z nějakého důvodu jsem si představovala, že vše bude na svém místě. Místo toho tu byla plátna, sklenice s barvou, útržky papíru a další výtvarné potřeby rozházené všude kolem.

"Od party? To jsi tu měl skupinu holek, nebo co?" rýpla jsem si do něj.

Nathan se začervenal. "Umm, ne." Protřel si unavené oči. Jeho prsty mu na čele nechaly šmouhu barvy. "Na tu párty jsem nesměl. Měl jsem za úkol zabavit maloše."

Zamračila jsem se. "A proč jsi to musel dělat?"

"Vždycky se chtějí zúčastnit. Vloni se Pete vyplížil ven a skočil v pyžamu do bazénu. Udělali jsme si přespávačku a pustili si všechny filmy se Spider Manem."

"To je na prd," řekla jsem. Bylo mi ho fakt líto. 

Nathan se na mě zadíval a zamyslel se, pak namočil štětec do nové barvy. "Ani ne, nejsem úplně párty typ."

"Já taky n-" zarazila jsem se uprostřed věty. Párty taky nebyly nic pro mě. Nebo alespoň do té doby, než jsem se přistěhovala k Walterovým. Když se nad tím teď zamyslím, poslední dobou jsem byla čím dál častěji zapletená do situací, které zahrnovaly, mimo jiné, pití alkoholu.