18. kapitola: Přespání

10.3K 685 35
                                    

"Fakt si nemyslím, že to je dobrý nápad," řekla jsem Alexovi, zatímco jsme sestupovali dolů po schodech do sklepa. "Sežerou nás zombíci, nebo dopadnem jako ta holka ve filmu."

"Vždyť jsme ani neviděli, jak dopadla, než vypadla elektřina," odpověděl Alex a šel dál. Vrhla jsem na něj pohled, ale pak mi došlo, že je moc velká tma a že mě asi neuvidí.

"Jo, jasně, jako kdybychom všichni nevěděli, že skončí mrtvá."

"A?" zasmál se Alex.

"Přesně o tom mluvím! Taky skončíme mrtví."

Alex se zastavil a položil mi ruku na rameno. "Jackie, je to jenom sklep. Fakt si myslíš, že tu chováme příšery?"

"Ne, jenom že..." zakoktala jsem se.

"Se bojíš tmy?" dořekl za mě Alex.

Vzdychla jsem. "Jo, asi jo."

"Promiň, ale opravdu si nemusíš dělat starosti, jsem přímo tady. Navíc, až najdeme svíčky, tak už tu nebude taková tma, dobře?"

"Dobře," zamumlala jsem, ale o moc líp jsem se necítila. Když jsme došli až dolů, Alex mě chytil za ruku a zatáhl doleva. S Alexovým telefonem jako baterkou jsme se probojovali změtí kartonových krabic a zastavili se před otevřenými dveřmi.

"Tohle je tátova dílna. Vždycky tu má svíčky," řekl a vešel dovnitř. Chvilku jsem váhala, ale jen do chvíle, než jsem uslyšela příšerný zvuk nárazu.

"Jackie, hlavně se ujisti, že ne-"

"Aaaaa!" zakřičela jsem a vběhla do místnosti. Dveře se za mnou zavřely.

"-zavřeš dveře," dořekl Alex.

"Cože?" zapištěla jsem.

"Nezavírej dveře," zopakoval znovu a vzdychl. Zvedl se a přešel ke dveřím, které se jen před chvilkou zabouchly. Několikrát zkusil kliku, ale dveře se ani nehly.

"Jsme tu zamčení?" zeptala jsem se, vyděšená k smrti.

"Jop," konstatoval Alex. "Už je to pokažené spoustu let. Táta se to pořád snaží spravit, ale z nějakýho důvodu se pokaždé, když je zavřeš, zamknou zvenčí."

"Co budeme dělat?" zeptala jsem se.

"Vydrž vteřinku," řekl a začal procházet místnost, kousek po kousku. Otevíral a zavíral jednu zásuvku za druhou, až jsem ho uslyšela škrtnout zápalkou. Rozsvítil svíčku a místnost se zalila světlem."Mnohem lepší," usmál se a vytáhl z kapsy telefon.

"A co teď?"

"Napíšu Colovi, aby nás odsud dostal," řekl a začal obcházet dílnu, s telefonem zvednutým ke stropu. "Sakra, nemůžu chytit signál." Zamkl ho a strčil zpátky do kapsy.

"Já si svůj nechala nahoře," řekla jsem provinile, ale Alex se na mě usmál.

"Není to tvoje chyba, Jackie, nevědělas to."

"Tak co teda budeme dělat?" zeptala jsem se.

"Musíme počkat, než přijde Cole a najde nás, ale do té doby..." řekl a popadl dřevěný sud, který dovalil doprostřed místnosti. Postavil na něj svíčku a přisunul dvě židle. Potom došel k jedné ze skříněk, vytáhl dvě plechovky se sodovkou a taky je postavil na provizorní stolek.

"A co děláš teď?" zeptala jsem se, když začal prohrabávat další šuplíky.

"Hledám tohle!" řekl a vytáhl balíček starých karet. "Když jsem byl malý, sedával jsem tady a pozoroval tátu, jak spravuje všechno možné. Jak se naštval, že mu nejde něco spravit, vždycky je vytáhl a naučil mě spoustu karetních her."

S úsměvem jsem si sedla ke stolku. "To je hezký. Kéž by mě táta taky učil takové věci, když jsem byla malá."

Alex si přisedl. "A proč to neudělal?"

"Vždycky byl pryč v práci. Moc jsem ho neviděla, když jsem vyrůstala," řekla jsem, s pohledem odvráceným od Alexe. Poslední věc, kterou bych chtěla, bylo dát mu další důvod mě litovat, ale on se jenom usmál.

"Tak tě něco naučím já," řekl a začal rozdávat.

Nevím, jak dlouho jsme v dílně seděli a hráli Prší. Nedokážu říct, jestli to bylo pět minut nebo hodina, ale bavila jsem se. Alex se pokoušel naučit některé hry, které uměl, ale vždycky jsem se naštvala, že mi to nejde, a tak jsme přeskočili na nějakou jednodušší.

Bavili jsme se o všem. O dětství, škole, oblíbené hudbě, dokonce i o starých láskách. Smála jsem se mu, když se svěřil, že ve druhé třídě se mu líbila holka jménem Mildred. Začínala jsem ho mít ráda, a vůbec nevadilo, že sedíme v plesnivém sklepě, skoro ve tmě. Mohli bychom se klidně bavit dalších pět hodin, ale někomu konečně došlo, že chybíme.

"Kde sakra jste, lidi?" uslyšela jsem Cola zakřičet někde ze sklepa. Alex se zvedl a došel ke dveřím.

"Tady," zakřičel, otočil se ke mně a usmál se. "Vypadá to, že naše malé dobrodružství je u konce, a žádná příšera ani zombík tě nesnědli."

"Buď zticha," zasmála jsem se a šťouchla ho do ramene.

Po pár minutách šmátrání ve tmě Cole konečně objevil klíč, který pan Walter schovával poblíž dveří a odemkl. Když jsme šli zpátky nahoru s pár svíčkama v náručí, začal Alex Colovi vyprávět, jak jsem nás zamkla v dílně. Cole se zasmál a nazval mě zbabělcem.

"Nic si z toho nedělej, Jackie," řekl Cole, pořád ještě vysmátý, když jsme vešli do kuchyně. "Dneska tě od všech strašlivých příšer ochráníme."

"Ou, opravdu? A co budete dělat? To budete celou noc držet stráž u mých dveří?" zeptala jsem se trochu naštvaně.

"Ne," řekl Cole a ukázal prstem do obyváku. Na zemi ležely spacáky a hromady dek a polštářů. "Říkal jsem si, že bychom všichni mohli spát tady dole, když nejde ta elektřina."

Doháje, pomyslela jsem si, s pohledem upřeným do obýváku, vypadá to, že naše malé dobrodružství ještě u konce není...

"Výborně," řekla jsem ironicky a podívala se na oba kluky. Alex se usmíval od ucha k uchu a Cole nasadil svůj nafoukaný výraz. Dnešní noc strávím mezi dvěma úžasně nádrhernýma klukama. A nejhorší na tom bylo, že jsem se do jednoho asi zabouchla.

**********************

POZNÁMKA:

Mockrát vám všem děkuju, že hlasujete a jste tak strašně moc skvělí, mám z toho neskutečnou radost a úplně se těším, co asi budete říkat na další kapitoly :))

Každopádně, tady musím zastavit a zeptat se: DO KOHO SE PODLE VÁS JACKIE ZAMILOVALA?? Když jsem sama knížku četla poprvé, měla jsem taky svůj tajný tip a doufala jsem, že mi vyjde. Takže, kdopak to asi je? :) A komu fandíte? Tým Alex, nebo tým Cole? :) Jsem ukrutně zvědavá na vaše tipy!

-Z.

My life with the Walter Boys (CZ translation)Kde žijí příběhy. Začni objevovat