My life with the Walter Boys (CZ translation)

34. kapitola: Obálka

"Jsme totálně mrtví," vzdychl si Alex, zatímco mě s Colem pozorovali, jak běhám po bytě a snažím se posbírat své věci.

Po večeři v restauraci jsme se vrátili do bytu a šli rovnou do postele; Cole chtěl překvapivě chytit první letadlo zpátky do Colorada.

Alex přísahal, že si natáhl budík na mobilu na 5 ráno, ale nikdo se do šesti hodin nevzbudil. Náš let měl plánovaný odlet v 7:30 a přípoj odlétal z Chicaga v poledne.

"O čem to mluvíš?"zeptal se Cole a opřel se do koženého gauče, překvapivě klidný.

"Máma nás zabije," odpověděl Alex a snažil se nepanikařit.

"Proč? Protože jsi ji neposlechl a letěl do New Yorku? Nebo protože nestihneme letadlo? Nechci ti kazit radost brácho, ale oboje dvoje je tvoje chyba," zazubil se na něj Cole.

"Ty jsi sem letěl taky," vyštěkl na něj Alex zpátky.

"Jo, no, rozdíl je ten, že mně máma nikdy neřekla, že sem letět nesmím."

"To je jedno. Máma nám stejně dá zara-"

"Mohli byste se oba přestat hádat jako dvouletí? Jsem skoro hotová," řekla jsem jim, vzala rodinnou fotku ze skříňky a přihodila ji do tašky.

"Neříkala jsi to už tak před čtvrt hodinou?" zeptal se Cole.

Vzhlédla jsem a zamračila se na něj. "Proč si teda nezkusíš zabalit si všechny věci co máš za patnáct minut," řekla jsem. To mu zavřelo pusu.

I když jsem měla spoustu oblečení a hlavní věci jako notebook a iPod u Walterů, chtěla jsem si s sebou vzít nějaké věci, které by mi víc připomínaly rodinu a domov.

"Dobrá, myslím, že to je všechno." Zapnula jsem tašku a přehodila jsem si ji přes rameno.

V tu ránu zazvonil zvonek.

"Kdo to sakra je?" zeptal se Cole a zvedl se z gauče. "Přísahám, že jestli je to další z mých debilních bratrů..."

"Hej!" vykřikl Alex, uražený Colovou poznámkou.

Ignorujíc oba dva jsem šla otevřít dveře na škvírku a zjistit, kdo to byl.

"Oh, Jackie, jsem tak ráda, že jsem tě stihla. Dveřník říkal, že odjíždíš dneska ráno."

"Zdravím, pane Kently," řekla jsem muži ve středním věku, který stál za dveřmi. Byl to nejlepší přítel táty a se svou ženou  a třemi malými holčičkami bydleli v patře pod námi.

"Já se mám dobře, ale jak se držíš ty?" zeptal se s úsměvem, "jenom jsem tě nakrátko zahlédl na pohřbu a najednou jsi byla v Coloradu."

Přikývla jsem na souhlas a usmála se na něj. Znal tátu od základky. Vyrůstali spolu, šli spolu na vysokou, pracovali spolu a dokonce se společně nastěhovali do jedné budovy.

I když jsme se sestrou pana Kentleyho tak dobře neznaly, protože měl pořád plno práce, máma ráda žertovala, že jsou on s tátou tajně ženatí.

"Držím se nejlíp, jak to jde," řekla jsem mu popravdě.

"Jo," přikývl, "to je všechno, v co můžu doufat, ale každopádně jsem ti přinesl tohle," řekl a podal mi obálku. "To jsou ty lístky na plavbu, co mi dal tvůj táta loni k Vánocům. Však víš, ta, na kterou jsme měli jet spolu? No, myslím, že bych tam nezvládl jet, když tam nebudete. Udělej s nimi, co budeš chtít."

"Jste si jistý?"

"Samozřejmě," ujistil mě.

"Dobře," přikývla jsem a nakoukla na lístky do obálky, "ale, popravdě je asi nepoužiju."