Nohy mi dřevěněly a sotva jsem se za ním potácela.
Věděla jsem, že tak či onak, jdeme oba na svou vlastní popravu, ačkoliv ne doslovně.
Řítili jsme se rovnou do spárů smrti, nelítostné smrti, která přijde kdy se jí zachce, ale tentokrát o ní vím, cítím ji všude kolem nás. Nebyla tak nenápadná jak si myslela.
Jen jsem si přála, aby to byl pouze špatný pocit, který mne mate, uvnitř sebe jsem však cítila, že mé dojmy jsou správné a nakonec všeho se vyplní.
Pohlédla jsem na velikou dlaň, která svírala tu mojí a rychle mne táhla od smradlavého vězení.
Tiskla mne tak pevně, že jsem se bála aby mi nerozdrtila celou ruku.
Ale chápala jsem to, všechno tohle, protože je to možná naposledy, kdy mne tahle dlaň i tahle osoba ochranářsky svírají.
Stisky jsem mu oplácela, snažila jsem se vnímat všechno z možná posledních momentů, kdy jsme oba naživu. Vdechovala jsem pochmurnou atmosféru. Přes uslzené oči se mi špatně našlapovalo. Stále jsme procházeli temnotemnou tmou, pohlcovala nás. Zvuky kolem stále vyplňovalo kapání vody, a řinčení řetězů.
Volnou rukou jsem si otřela slzu skapávající z mého oka a snažila se rozmrkat uslzený výhled.
Musela jsem si nadzvednout sukni i se spodničkou, abych zvládla strmitou cestu po masitých kamenných schodech, kterými mne můj zachránce vedl.
Byl nezastavitelný, nebral ohledy na mé tempo, ani na můj stav, ale chápala jsem to, sama jsem se moc těšila až spatřím světlo světa a také čistý vzduch, který nesmrdí po zatuchlině a množící se plísni.
Od bosých nohou mi vrážel do těla nože chlad, sem tam jsem šlápla na ostrý kamen a zasyčela bolestí.
Celá chodidla jsem musela mít poškrábaná a promrzlá na kost.
Nemohla jsem popadnout dech a z posledních sil, jsem ze sebe vydala pouze tichý sýpot.
‚'Prosím, zpomal..''
Arthur se na mne soucitně ohlédl a hned zastavil.
‚'Thálie, drahá, omlouvám se vám, jen jsem vás chtěl co nejrychleji dostat odtud.'' S těmito slovy pokynul bradou dolů do vězeňských cel.
"Nebral jsem na vědomí, že jste vyčerpaná, omlouvám se.''
Než jsem mu stačila vysvětlit, že potřebuji pouze malou chvilku na nabrání sil, popadl mne do náručí a běžel dál.
Objala jsem jeho krk kostnatýma, promrzlýma rukama a zabořila obličej co nejhlouběji do jeho košile.
Dýchala jsem teplo sálající z ní a snažila se nemyslet na to, jak moc veliká zima mi je.
Z vyčerpání se mi zavíraly oči. Víčka ztěžkla a já měla problém být při vědomí.
Vše okolo nás pohaslo. Lehké světlo, které mi ještě před malou chvílí ukazovalo chodbu, kterou jsme kráčeli zmizelo. Usínala jsem. A promrzala.
‚'Thálie, vydržte, prosím, malou chvilku.''
Zašeptal mi potichu do vlasů a tiskl si mne více k sobě.
‚'Je ti tepleji, drahá?''
Jeho obrovské paže mne ovíjely a dopřávaly mi tak pocit nekonečného bezpečí a tepla.
Přikývla jsem, moc síly na to, abych promluvila mi nezbylo.
‚'Už se nacházíme téměř na místě, zůstaňte semnou.''
Šeptal zoufale a ustaraně hleděl do mé tváře.
Uslyšela jsem hlasy, tlumené a vzdálené, bála jsem se, mohl by to být kdokoliv z hradu, kdo nestojí na naší straně, ale je spřáhnut s králem, kdokoliv, komu nedělá problém protnout nám oběma hrdlo, kdokoliv kdo zajistí naši společnou smrt, kdokoliv nelítostný podporující zlo. Zavřela jsem oči a zpívala si písničku, kterou mi před spaním pobroukával tatínek.
‚'Hvězdičky kolem jdou, vedou tě temnotou , za světlem tvé radosti, bez pýchy a přednosti, zvuky jiné neslyšíš než ten radostný smích. Cinká jako zvonečky a provází jen tvé jisté krůčky.
Buď silná a věř, daleko dojdeš.''
Když mi tohle zpíval, připravoval mé budoucí já na chvíle plné strachu, chvíle, ve kterých budu potřebovat povzbudivá slova a nikdo jiný než já sama mi je nepřinese.
Brblala jsem si tu písničku pro uklidnění. Ale nepomohla mi, poprvé v životě mi nepomohla.
Hlasy se zesilovaly, nakonec byly všude kolem nás a já věděla že jsme obklíčeni, v nebezpečí.
Začala jsem se třást, plakat a křičet.
‚'Nechte nás! Prosím!'' Žadonila jsem a hlasitě vzlykala, tolik jsem se bála.
Ucítila jsem ruku na svých vlasech a uklidňující hlas promlouvající k mé osobě.
‚'ŠŠš, Thálie, nemusíš mít strach, jsme v bezpečí.. prozatím.''
Šeptal mi do ucha.
‚'Já se hrozně bojím.'' Zašeptala jsem já.
‚'Není čeho, všude kolem jsou muži, kteří mi pomohou vás dostat do bezpečí, mimo hrad. Musíme jim věřit.''
Pomalu jsem otevírala obě oči. Nejdřív jedno a následně i to druhé.
Okolo nás bylo rozlité ostré světlo a mým očím chvíli trvalo než si po tak dlouhé době plné tmy zvykly.
Mžourala jsem na všechny strany, objevovaly se tam obrysy vysokých i malých postav.
Najednou se vše přizpůsobilo a já viděla desítky mužů obstoupených okolo mne a Arthura.
Všechny oči zvědavě upřené na mé maličkosti.
‚'Slečno, rád poznávám svou.. přesněji vlastně, naši královnu.'' Uklonil se muž postávající na severní straně od nás. Byl zarostlý a poznala jsem, že podobně jako všichni postávající zde, dlouhou dobu neviděl nic, co by se biť jen podobalo vodě.
Najednou se nám oboum začali klanět všichni přítomní. Na mé tváři se objevil malý a nepatrný náznak úsměvu.
‚'Thálie..''
Začal Lord Arthur a já cítila jeho postupně se napínající tělo pod váhou slov, které se chystal přednést.
‚'Všichni zde jsou mí přátelé, mí nejbližší, mohu jim věřit a vy, by jste měla. Mám jejich slovo, že nasadí vlastní život na záchranu toho vašeho a slova jejich si vysoce vážím. Svěřuji vás do rukou jejich a vy mi slibte, že se opatrujete a pokud vás na vždy opustím, nebudete truchlit dlouze, pouze si na mne krátce vzpomenete a budete žít dál, daleko odsud.''
Pohlédl na mě a spojil naše oči v dlouhém a hlubokém pohledu.
‚'Madam, s námi budete v bezpečí.'' Vyslovil malý, podsaditý muž s bohatým neupraveným knírem a rozvrkočenými světlými vlasy.
‚'Já vám věřím.'' Pronesla jsem potichu, avšak do mých očí znovu stoupaly slzy.
Objala jsem ho pevněji a byla jsem pevně přesvědčena, že ho nechci pustit.
Nechtěla jsem, aby přišel o život, při vyřizování účtů s jeho krutým bratrem, ale v druhé straně měl mé obrovské pochopení. Kdyby byl můj stav lepší, nenechala bych ho odejít samotného.
‚'Přeji si, aby tě doprovázelo pár mužů, nenechám tě odejít samotného. Chci aby šli ti nejsilnější, kteří ti ochrání záda zatím co ty budeš bojovat čelem.''
‚'Madam, spolehněte se, že vašeho nastávajícího budeme bránit ať to stojí, cokoliv.'' Vydechl vysoký muž stojící uprostřed, přímo naproti nám.
‚'Mohu vám věřit? Mám vaše slovo, že se mi můj milovaný vrátí zpět?''
Pronesla jsem s obrovskou nadějí v hlase.
Zamyslel se a přitom koukal na Lorda Arthura, upřeně.
‚'Já myslím..''
Následovalo dlouhé, strašidelné ticho.
‚'Myslím, že ano madam, dávám vám své slovo, pokud ho nedodržím, též si nezasloužím svůj život.'' Uklonil se a pokřižoval se.
Stiskla jsem jeho ruku a s vděkem mu pohlédla do očí, nebylo potřeba slov, věřila jsem tomu člověku, ačkoliv jsem ho znala pouze krátce. Věří mu můj drahý, já musím také.
‚'Opatruj se mi Thálie, teď jsi pro mne celý svět, budu žít s naděje, že se mám za kým vrátit.''
Smočil své rty v těch mých. V té chvíli pro nás dva neexistovalo nic jiného. Okolní svět se zastavil, i s časem. Obestoupilo nás ticho.
Naposledy pohladil mou líci, poté mne postavil na zem a pokynul mladšímu muži, aby mi pomohl. Přidržoval mne za ramena, mé kroky byly vratké a unavené.
Můj drahý vytasil meč, věnoval mi letmý pohled a hned na to se obrátil a jeho kroky směřovaly nahoru, do strmých kamenných schodů. Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu.
‚'Madam, nemějte obavy, pokud šlo těchto dobře fyzicky vybavených chlápků s vaším mužem, je v bezpečí. Věřte mi, znám je celý život a nikdy by nenechali přítele na holičkách.''
Přikývla jsem na znamení souhlasu, i když mi přišla jeho slova až příliš silná.
‚'Nemáme příliš času, musíme být rychlí. Vojáci obsazují severní stranu, tím pádem musíme nepozorovaně proběhnout jižním křídlem a dostat se do lesů, tam nebudou mít šanci, pokud pojedou na koních. Stromy zde rostou pár stop od sebe a pokud vyrazíme hned, budeme mít obrovský náskok, při kterém nás nikdo nepřekvapí.'' Pronesl rozhodně stařík postávající těsně vedle mé osoby.
________
Zpráva pro pravidelné čtenáře, i ty nepravidelné : Máme před sebou posledních pár dílů a vím, že mnoho z vás si dělá takové ty knižní 'předčasné závěry', proto bych se vám chtěla zeptat, jak tipujete konec tohohle příběhu? Jsem si jistá, že vás hrozně překvapím, nemile, ale musí to být. :-D
Jinak se moc omlouvám, že dlouho nebyl nový díl, ale byla jsem týden pryč a na psaní jsem měla čas až dnes.