Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

11

  Stále potichu vzlykal, já se zmohla jen na vdechování plesnivého zápachu všude kolem.

Nevěděla jsem, co v takových chvilkách říkat, a sama jsem neměla náladu na navazování fyzického kontaktu. Což dělalo celou situaci o mnoho víc těžší.
Seděl na kamenné vyvýšenině těsně vedle mé maličkosti a třásl se skrz své vlastní vzlyky.
Utřela jsem si tváře kouskem látky který mne obepínal a jehož vůně mi připomínala teplo domova, který mi natolik scházel a prostě ho objala.
Nevím , kde jsem v sobě v takovou chvíli našla tolik odvahy, možná jsem se měla začít mužů po tom všem bát, ale k lordovi Arthurovi jsem kladla zvláštní význam, vůbec jsem ho neznala, ale přišel mi tuze milý a já věděla, že tenhle člověk se nebude radovat z toho že trpím, nebude na mě křičet, ani mne bít, ale bude se chovat lidsky, jinak než ostatní lidé v hradu, které jsem doposud znala.

Z jedné chvíle na druhou jsem přestala přemýšlet o smrti a o volbě, že bych zde už nebyla, takové věci jsem prostě vypustila z hlavy a zůstaly zde jen myšlenky na utrápeného lorda Arthura, který bezmyšlenkovitě vypouštěl vše špatné ven, aby ho nic už netížilo, aby byl volný a na malou chvíli jsem si pomyslela, že bych si mockrát přála, abych měla kouzelnou věc, která by vymazala problémy z mé hlavy, buď nadobro, nebo na dobu, kterou bych si sama určila. A že takovou věc, bych si určitě nepřála jen já, ale i lord Arthur, spolu s dalšími spousty lidí, kteří uvažují stejně.
Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, ačkoliv na to vůbec nebyla vhodná doba, prostě jsem se usmívala od ucha k uchu a vyřadila zlé věci, tak, jak by mi k tomu pomohla ta věc, udělala jsem to i bez ní. Najednou jsem to byla znovu já, Thálie, které nikdo nikdy neubližoval, která se vyvlékala ze všech povinností, ta Thálie cválající po květinové louce s větrem o závod, Thálie padající do bláta kdykoliv se jí chce, Thálie, které nikdo nikdy neodporoval, ta žena která sem hrdě nakráčela a její názory všichni brali s respektem.

A přesně taková musím i zůstat, za jakýchkoliv okolností, ať se bude dít, co se bude dít, tahle Thálie je stále uvnitř a musím jí pomoci napovrch, nikdo už ji nikdy nezakope pod zem, nikdo už ji nikdy nebude ignorovat.

Tohle jsem já, a přísahám, že nikdo už mne nezlomí, dokud to nedovolím.


‚'Thálie, já jsem velice potěšen, že se usmíváte, ale ne v tuto chvíli.''
Podíval se na mě lord Arthur a já si uvědomila, že on mé odhodlané myšlenky nemohl slyšet.


‚'Víte, něco jsem si uvědomila.''
Přes svůj utrápený výraz se pokusil usmát.

‚'Smím-li vědět co, rád se to dozvím.''

‚'Se vší úctou k vám, to jsou mé soukromé věci.''

‚'Nu dobrá, jak si přejete.'' Usmál se.
‚'Abych nezapomněl...'' Jeho ruce začaly zběsile šátrat po kapsách, jakoby něco hledaly.

‚'...Myslím, že tohle patří vám, našel jsem to na zemi.'' Najednou před mé zraky vytáhl přívěsek jednorožce.
Téměř jsem se rozplakala radostí z toho, že mé vzpomínky nejsou ztraceny a že si mne tatínkova přítomnost znovu vyhledala. Nechtělo se mi tomu ani uvěřit, protože tohle je ta nejkrásnější věc, jaká se mi zde za tu dobu přihodila.

‚'Neumíte si představit, jakou mocnou cennost jste mi právě vrátil.''

‚'To mi dělá radost.''

‚'Omyl, to vy jste vytvořil neuvěřitelnou radost mně, nevím, jak se odvděčit.''

‚'Není nutné , slečno, opravdu.''

‚'Víte, tohle má pro mně větší cenu než jakékoliv peníze.''

‚'Štěstí mne hřeje při vědomí, že existují i ženy které nejsou živy ze jmění.''

‚'To skutečně.''

‚'A co je vlastně na vašem talismanu vyobrazeno?''

‚'Talismanu?'' Zeptala jsem se nechápavě, protože takové slovo jsem doposud nikdy neslyšela.

‚'Ano, za talisman se označuje věc přinášející vám štěstí, radost, na hradu je spousty šamanů, kteří vám to skutečně zaručí –‚'

‚'Tahle věc vlastně není tak úplně talisman, jen je pokřtěná nekonečnou láskou.''

‚'Váš drahý?''
‚'Ne, to vskutku ne, i když, tento člověk byl pro mne tím nejdražším, můj otec.''

‚'Kde je váš otec?''

Neodpověděla jsem, mé oči se snažily koukat skrz jeho tělo a nevnímat, při zmínce o mém otci jsem přestala mít chuť jakkoliv hovořit, chtěla jsem být znovu sama sebou a jen držet svůj přívěsek, vědět, že se ho dotýkaly otcovy ruce a je naplněn jen a pouze objetavostí a láskou. Celý je opředen mnoha tajemstvími, na jeho druhé straně má mé vlastní mýtické zvíře vyryto obrovské srdce ve kterém je vyryto pět svislých čar, u sebe těsných.

Nikdy se mi nepodařilo vypátrat co vlastně znamenají, proto jsem to po tatínkově smrti přestala zjišťovat a nechala to v pavučině plné otázek, někde hluboko.

Ten znak nikdo neznal ať jsem se ptala kohokoliv, a můj tatínek mi vždy jen stroze sdělil, že nemám být zvědavá, všechno se dozvím až přijde čas. Ale copak nikdo ze živých nechápe, že chci vědět, co se mám dozvědět, že mě nebaví neustále čekat jen na zjištění, že už je pozdě, vždy tomu v mém životě tak bylo, proto nevím proč tomu nikdo neklade váhu.

Ačkoliv škemrám, zoufale, všichni jsou neoblomní, a přes to na nich vidím ten výraz který mi říká, že všechno vědí, jen nemohou mluvit.
Jedinkrát v životě si také přeji něco vědět a nesmět říct, ale na to jsem až moc upovídaná, bohužel.