Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

8

Obávám se, že vše co se doposud stalo nebyl špatný sen, protože z toho bych se hned probudila.
Tahle noční můra nejspíše nemá ani konce.
Co když ve svém zbědovaném životě takto zůstanu navždy a nebudu schopna s tím něco udělat?
Nikdy jsem se k nikomu nechovala špatně, a bůh mi to nyní takhle oplácí?
K čemu je konat dobré skutky, když oplata není žádná?
K čemu věřit ve všemohoucího, když nenapomáhá?

Přestávám věřit v boha.
Pomalu, ale jistě.
Má víra upadá v zapomnění, čekání na zázrak se nekoná.
Čekám pouze ve vzbuzení sebe samé.


Cítila jsem své nohy sunoucí se po zemi, né vlastní silou, né vlastní myslí, cizí vůlí jsem byla zřejmě tažena po zemi.
Bolela mne hlava, nesnesitelně, cítila jsem se jako bodána tisíci noži.
V zájmu všech jsem odvodila, že zdejší lidé jsou toho schopni, pobodat mne noži, křehkou váženou dámu a poté ji odtáhnout někam, kde jí nikdo už hledat nebude.
S nezvyklou ostražitostí jsem se snažila zvednout víčka.
Pohlédla jsem před sebe, táhli mne tmavou, studenou a zároveň strašidelnou chodbou.
Bez světla po stranách, ucítila jsem zápach plísně, tu a tam se ozval zvuk dopadající vody.
Nikde nikdo, zbytečné se snažit osvobodit.
Před námi se objevily strmé schody.
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale očekávala jsem, že nebudou tolik zlí, aby mne hodili do takové propasti, ale spletla jsem se. Hluboce jsem se spletla a v této chvíli jsem sama sobě dala slib, že už nikdy nebudu slepě důvěřovat v lidi, v jejich dobrotu, ani v jednom z nás totiž není ani část dobra.
Stále mne držejíc vlekli mé tělo po schodech.
Vnímala jsem každičký srázek malého schůdku celým svým tělem a každou chvíli se z mé pusy ozval bolestivý sykot.

‚'Buď zticha.''
Došla mi okamžitá odezva a z tónu mi běhal mráz po zádech.
‚'Ka-k-ka....k-am m-m-mmě v-l..‚'
‚'Šetři slov, až na popravě budeš mít co mluvit.''
Poslechla jsem detail ohledně šetření slov a uzavřela se znovu do svých myšlenek.
Posledních pár dní zde jsem nedělala nic jiného.
Změť mých myšlenek každičký den.

‚'Tady budeš mít na pár dníčků domov, zhýčkaná princezničko.''
Dělalo se mi z jeho výrazů špatně.
Zněl tak povrchně.
Silou mne odhodili do kopky a s hlasitým zaskřípěním zavřeli vězeňské dvěře a já zůstala sama.
V šeru, s krysami a plísněmi.
Hlavu jsem si dala do dlaní a začala vzlykat, hlasitě.
‚'Nechtěj abych se nasral!''
Ozvalo se zvenku a já se pokoušela utišit, nepřála jsem si, aby můj obličej zdobily další kruté rány.
Odplazila jsem se do rohu svého kousku ve vězení a objala si nohy.
Třásla jsem se, strachem i zimou.
Mé tělo se opíralo o skalnatou vyvýšeninu, která byla stejně chladná jako zdejší lidé, nemohla jsem pochopit co jsem znovu provedla, protože jsem si naprosto vědoma že jsem nevinná.

Vztáhla jsem ruku na svůj krk abych pohladila svůj přívěsek, ale nebyl tam.

Celých šest let jsem ho nesundala. Nemůžu o něj v takovéhle chvíli přijít, byl to můj jediný důvod k radosti, ke štěstí.
Mé vzlyky se proměnily na mnohokrát silnější.
Nemohla jsem si ani vzpomenout na dobu, kdy jsem neplakala.

‚'Ššš, neplakej. Nechceš je přece rozčílit.''
Ozvalo se z druhého rohu, myslela jsem si, že jsem zde sama.
Vylekalo mě to, začala jsem se třást mnohonásobně více.
Ke všemu špatnému je to mužský hlas a určitě se nepletu, že by nikomu nevadilo, kdyby mne zde zbil, stejně jako můj muž.
Začínám pomalu poznávat, co to znamená, strachovat se o sebe samou.

‚'K-k-kdo je t-a-a-m ?''
Dostala jsem ze sebe konečně.
Nic se neozývalo, pořád jsem se tmě nemohla rozeznat žádný obrys postavy, ani člověka.
Panovalo ticho, i kapající voda utichla, skřeky myší vymizely.
Ticho bylo hrůznější, nečekané.

‚'Prosím, ne-ne-neubli-žuj-t-t-t-e m-m-i.''
Šeptala jsem tak tichým a rozechvělým hlasem, že jsem předpokládala že mě ten neznámý člověk ani nemohl uslyšet. Ale slyšel, velmi dobře.
Celým svým tělem jsem se nalepila na zeď za cílem, že takhle budu méně zranitelná.
A třeba také neviditelná.
Bohužel, s mými pestrými šaty to bylo takhřka nemožné.


‚'Nikdo ti už neublíží, jen se uklidni.'' Ozval se znovu ten hlas.
A já na chvíli začala uvažovat, zda-li se mi to jen nezdá.
Jestli mne neuklidňuje můj vlastní vnitřní hlas.

Ale další věta mne přesvědčila o tom, že se mi to jen nezdá. Protože takové pozitivum bych v téhle chvíli opravdu vymyslet nesvedla.

‚'Odteď, už bude všechno v pořádku, půjde to jen k lepšímu. Jen věř.''
‚'Nechcete mne zbít za to, že zde nejsem vítána?''

‚'Nedovolil bych si ublížit žádné ženě.''

‚'Vy nejste odsud?''
Na odezvu jsem čekala dlouhou chvíli, musel se nad tím hodně zamýšlet, ale nakonec odpověděl.

‚'Jak to myslíte?'' Zeptal se zřetelně podrážděně.

‚'Promiňte, já se nechtěla ptát.''
Ospravedlňovala jsem své opovážlivé otázky.

‚'Nemáš se mi za co omlouvat, jen mi řekni, opravdu je to na hradě tolik špatné?''

‚'Co myslíte tím, tolik špatné? Smím-li se ptát?''

‚'Skutečně nahoře panuje tolik násilí?''

‚'Má tvář toho byla svědkem.''

‚'Mizerný bastard!'' Rozkřikl se ten hlas a do něčeho udeřil až to v celé věznici zadunělo.
Leknutím jsem nadskočila a začala zhluboka dýchat.
Přála jsem si aby nepřišel a neuhodil mne.
Přivřela jsem oči a pažemi si přikryla tvář.
‚'Madam, proč jste vlastně zde?''

Zdvořilý hlas, který mne nazývá madam a né courou? Přišlo mi to zvláštní , takové oslovení na svou osobu jsem už opravdu dlouho nezaslechla.

‚'Sama si nejsem jista, opravdu, utíkala jsem chodbou, pronesla názor na tento hrad a hned poté už jsem byla tažena po zemi...'' Odmlčela jsem se.

‚'Nevím co se semnou stalo, ani co jsem udělala špatně.''

Nic se neozývalo a tak jsem povídala dál.

‚'Má matka mi domluvila sňatek s Lordem, netušila jsem že je takový, bojím se, opravdu se bojím, bojím se toho co semnou bude, byla mi slibována poprava.''

‚'Zadržte, to vy jste ta nešťastna žena mého bratra?''

A v ten moment jsem si připomněla slova tetičky.


‚ Ani v případě, když ti řeknu, že skutečný Lord Crouf je zde, na hradě?'
‚Váš skutečný manžel se nachází v podzemním vězení.'

Mám skutečně tu čest s mužem, který měl být můj manžel, ale nahradil ho takový tyran.

‚'Kdo je váš bratr?''
Stačila jedna odpověď, abych si vše umístila na pravé místo a ujasnila si, co vše se na tmhle hradě děje.

Čekala jsem na jeho slova, dlouho dobu jsem mlčela a on také.
Unavovalo mě to, zraňovalo.
Jediná odpověď, která vše změnila.

‚'Lord Brian Crouf.''
Vydechla jsem ze sebe strach a ohromeně si prohlížela místo ze kterého hlas vycházel.
‚'Mé jméno je, Arthur Crouf, rád vás poznávám slečno...''

‚'Thálie..'' Usmála jsem se, i když jsem nevěděla kde se nachází ten s jehož hlasem mám tu čest.
‚'Thálie Tashnunnson McKenzie Crouf, těší mne.''
‚'Tak jste to vy, ostatní vězni si o vás šeptají, dokonce i stráže, o ženě, která se jako jediná postavila králi.