Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

14

Viděla jsem rozmazaně, byla jsem si jistá, že přes obě oči mám v naprostém chaosu rozházené své zrzavé vlasy a z jednoho mi dokonce tekla krev.

Ale nevnímala jsem to, jediné co zaujalo můj pohled byla postava se rychle přibližující se ke mě.Téměř se nedalo postřehnout jak to dokázal, ale ocitl se až těsně u mé maličkosti a hlasitě oddechoval.Byla otázka času, kdy z jeho úst vyjede další ostrá nadávka, a skutečně, nenechala sebe dlouho čekat. 

‚'Ty huso pitomá!'' Rozkřikl se a jeho tvrdá bota narazila o mé břicho.Zaskučela jsem bolestí, přišla jsem si jako jedna veliká bolest. 
Nemohla jsem dýchat, každá kost v mém těle se napínala pod silou jeho nárazu. 


‚'Prosím přestaň.'' Zašeptala jsem. Snížila jsem se na tak nízkou úroveň, že jsem právě prosila o milost muže, který neměl slitování a na kterého jsem před pár chvílemi sebevědomě křičela. 

‚'Slibuji, že už se o nic nepokusím.'' Zašeptala jsem znovu, ale trochu hlasitěji. 

‚'To si piš, že se už o nic nepokusíš, děvky jako ty, mne nebudou ponižovat, ani nic jiného, zabiju tě, hned tady!''

A hned na to, jsem schytala pár dalších kopanců. 
Všechno okolo utichlo, cítila jsem pouze lomcování svého vlastního těla, prohýbající se bolestí, kterou jsem už ovšem nepociťovala, pozorovala jsem, s jakou chutí mi ubližoval, že mu to dělalo nevídanou radost. Jiskry v jeho očích, těšilo ho mé utrpení. 
Krev mi tekla přes celý obličej, šimralo to a v malých kapičkách padala na promrzlou zem zdejších věznic. Rukama jsem se snažila bránit, ale nebylo mi to nic moc platné.Před ranami pomateného člověka se není možné nikam schovat. 
Všimla jsem si, že jiné stráže už zde nepobývali, byl tu jen tenhle protivný muž, který ke mně nejspíše trpěl nenávistí už od prvního pohledu.Jistá jsem si byla, že i když by tu byli jiní muži, nepomohli by mi ani kdyby mohli.To se prostě k mužům z tohohle radu nehodilo, nepomáhali ženám. 
Kapání vody se ozývalo celou věznicí a doplňovalo ho mé ztrápené skučení. 
Přála jsem si mít u sebe mého anděla strážného, takového který by mě ochránil, nebo naopak urychlil mou smrt, obojí by bylo vysvobozením.Přála jsem si mít u sebe v posledních chvílích svého tatínka, znovu s ním zkoumat motýli, dozvědět se víc, nebo prostě ho jen obejmout.Dotkla jsem se řetízku na svém krku, musel ho tam připnout Lord Crouf, když jsem spala, byla jsem mu za to vděčná, protože bych nemohla prožít tuhle krásnou chvíli. 


Přejela jsem hubeným prstem přes celou délku přívěsku, byl přilepený k mému krku, zavřela jsem oči a zoufale si snažila představit usměvavou tvář mého starostlivého otce. 
Byl tam, v mé hlavě, tam mě nikdy neopustil, tam nikdy neumřel.Usmíval se, a odněkud mi sesílal mnoho štěstí i v takové chvíli. 

Promluvil na mě, vím to. 

‚'Thálie, musíš být silná, více než obvykle, jsi má dcera, pamatuj, ještě není čas,abychom se setkali.'' 

‚'Tatínku já už to zde nepřežiji.'' 

‚'Přežij, kvůli mně.'' 

Jeho slova se vytratily stejně jako on sám. Už jsem viděla jen tmu.Ale jeho řeč zůstala v mé hlavě, ‚přežij kvůli mně'. Chci přežít, kvůli svému otci.Tenhle úkol jsem neměla možnost splnit, nebyla možnost dostat se ze spárů tohohle bláznivého člověka. 

‚'Nech jí bejt ty zasranej bastarde!''Ve chvíli, kdy už jsem se pomalu vzdávala se objevil někdo kdo zasáhl, někdo, jehož hlas jsem nebyla schopná poznat.Ale muž, který se před malou chvílí skláněl nad mým tělem padl kousek ode mě. 
Něčí ruce mě odnášely pryč, měla jsem zavřené oči a slýchala jen svůj vyděšený dech. Chtělo se mi plakat, opravdu hystericky a už nikdy nepřestat. 
V rukou jsem stále křečovitě svírala bezbranný přívěsek a čekala, kdy mne osvobodí z tohohle světa, do kterého já rozhodně nepatřím.

 
‚'Thálie slyšíte mě ?''Poznala jsem v tom hlas Lorda Croufa, byla jsem mu nesmírně vděčná, protože to on bezpochyby pomohl ženě, která na něj byla tak neuvěřitelně zlá. A přirovnávala ho k jeho bratrovi. Přitom on s ním nemá nic společného . 
Nepatrné přikývnutí hlavy mu dalo více jak jasný souhlas, protože si mě schoulil na své hrudi a hlasitě oddechoval. 


‚'Nemohl jsem se dívat na to, jak vám někdo ubližuje.''Přiznal roztřeseným hlasem. 
Má hlava třeštila, bolela opravdu nesnesitelně, celé tělo bylo v prudkém ohni který se nedal utišit.Zaschlou krev na tvé tváři, už jsem pomalu přestávala vnímat, všechno upadalo do nicoty, á byla v propasti.Věděla jsem, že něco takového muselo na mém těle zanechat dlouhodobé stopy a následky jistě také nebudou příliš pěkné. 
Pociťovala jsem všechny rány, maličké i veliké. 
Hladil mou hlavu a to mi dodávalo sílu, stejně tak, jako mi ji kdysi dodávaly tatínkovy dlaně. 


‚'Už je všechno v pořádku, nikdo vám, už víckrát neublíží, to vám slibuji, má drahá.'' 
Nedoufala jsem v to, i když bych velice ráda věřila, nešlo to, zažila jsem příliš mnoho věcí, než aby všechno spravily takové řeči. 


‚'Už nikdy nic nebude v pořádku, bojím se.'' Při mluvení jakoby mnou projížděli záblesky, pociťovala jsem každičký zvuk který jsem vydala i ve svých ranách. 

‚'Nemáte čeho, jsem u vás.'' 


‚'Jak ... j-jak jste ho mohl zabít?'' 

‚'Thálie, pokud někdo ubližuje člověku, na kterém vám záleží, jednáte bezmyšlenkovitě, jako smyslů zbavená, neexistuje pro vás na světě nic jiného, než jen utrpení vašeho blízkého.'' 

‚'Jsem vaše blízká?'' 

‚'Víc než si myslíte.'' Věnoval mi kradmý, ale přes to neobyčejně upřímný úsměv.A hned na to, jsem pocítila jeho třesoucí se rty na své chladné tváři. 
Chtěla jsem udělat nějaký náznak radosti, odvděčit se mu za to, že mi právě zachránil život, ale byla jsem silně přesvědčená, že bych tam radši zemřela, než prožívat to utrpení s čerstvými ranami a modřinami. 
Jedna moje část pociťovala neskonalou vděčnost, ale ta druhá naopak zuřila. 

‚'Co chcete dělat?'' Zmohla jsem se na další otázku. 

‚'Pomoci vám.'' Odpověděl prostě, bez emocí. 

‚'Jak?'' Musela jsem jen šeptat. 

‚'Začneme útěkem.'' 

‚'Najdou nás.'' 

‚'Uvažujete vždy, takhle jednosměrně, Thálie?'' 

‚'Nejspíš.''  

‚'Víte, všechno je to složité, po útěku už nebudete moci déle zůstat, musíte zmizet, daleko.'' 
Chtěla jsem něco říct, ale nenechal mě. 

‚'Všechno bude zařízené a slibte mi, že kdyby se mi něco stalo, utečete sama.'' 

‚'Nikdy bych vás tady nenech-‚' 

‚'Nemluvte, zbytečně se vysilujete, můžete mě zde ponechat, jde jen o vás, dobře?'' 

‚'Nejde jen o mě, vždycky šlo jen o mě, nechci být člověk, okolo kterého se všechno stále jen točí, chci být ta postranní osoba, která není důležitá, pro chvíli jste důležitý vy.'' 

‚'Má osoba nemá pro nikoho žádnou cenu, věřte mi, jedno mi slibte, pokud nebudu u stájí včas, vy utečete.'' 

‚'To nemohu slíbit.'' 

‚'Musíte, už nemáme příliš času, muži vás povedou.'' 

‚'Nemůžu se skoro pohybovat, těžko vám pomohu být na správném čísle včas, připravím mnoho lidí o životy, utečte vy, ponechte mne zde, prosím.'' 

‚'Vy moc dobře víte, že to bych nikdy neudělal.'' 

‚'Musíte to udělat, má záchrana by vás mohla stát život, více než vás.'' 

‚'Jsem ochoten takto riskovat.'' 

‚'Jste král, váš život má větší cenu než ten můj.'' 

‚'Srovnáváte cenu krále který selhal, s cílevědomou, chytrou a navíc neskutečně půvabnou ženou?''
 
‚'Vy jste neselhal, neobviňujte se, a takových žen je plno.'' 

‚'Jste výjimečná, jiné ženy by právě umíraly v růži jejích lící a uděkovaly se, vy ne, vyjadřujete si o myslíte, nedělá vám problém oslovit někoho ostřejším způsobem, kolik žen by to udělalo?'' 

‚'Jak říkám, nerada jsem srovnávaná s ostatními.'' 

‚'Proto vám připomínám, že jste neskutečně výjimečná osobnost.'' 

‚'Jen jsem měla člověka, který mě k mé vyjímečnosti vedl.'' 
Rozhovor mě vyčerpával, ačkoliv jsem mluvila téměř neslyšně.Dlaní mi začal něžně otírat ukrvácený obličej a na každou z mých ran mi věnoval krátký polibek.Kdybych se nacházela v přijatelnějším stavu, dalo by se prohlásit, že mě už skoro nic nebolelo, ale opak byl pravdou.Nic se nezlepšilo, bolest byla stále stejná.

‚'Jak vám to ten bastard mohl udělat? A mýlil jsem se, jste více moji ženou, než jeho.'' Poslední slovo vyprskl s jasnou nechutí na jazyku. 

‚'Věřte, že váš bratr při tom vypadal stejně.'' 

‚'Pořád se mi tomu těžko věří, vždy byl ke mně tak chápavý a dětství jsme prožili spolu.'' 

‚'Takové zjištění se zase nechce věřit mně.''