Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

16

Nohy mi dřevěněly a sotva jsem se za ním potácela.
Věděla jsem, že tak či onak, jdeme oba na svou vlastní popravu, ačkoliv ne doslovně.
Řítili jsme se rovnou do spárů smrti, nelítostné smrti, která přijde kdy se jí zachce, ale tentokrát o ní vím, cítím ji všude kolem nás. Nebyla tak nenápadná jak si myslela.
Jen jsem si přála, aby to byl pouze špatný pocit, který mne mate, uvnitř sebe jsem však cítila, že mé dojmy jsou správné a nakonec všeho se vyplní.

Pohlédla jsem na velikou dlaň, která svírala tu mojí a rychle mne táhla od smradlavého vězení.
Tiskla mne tak pevně, že jsem se bála aby mi nerozdrtila celou ruku. 
Ale chápala jsem to, všechno tohle, protože je to možná naposledy, kdy mne tahle dlaň i tahle osoba ochranářsky svírají.
Stisky jsem mu oplácela, snažila jsem se vnímat všechno z možná posledních momentů, kdy jsme oba naživu. Vdechovala jsem pochmurnou atmosféru. Přes uslzené oči se mi špatně našlapovalo. Stále jsme procházeli temnotemnou tmou, pohlcovala nás. Zvuky kolem stále vyplňovalo kapání vody, a řinčení řetězů.

Volnou rukou jsem si otřela slzu skapávající z mého oka a snažila se rozmrkat uslzený výhled.
Musela jsem si nadzvednout sukni i se spodničkou, abych zvládla strmitou cestu po masitých kamenných schodech, kterými mne můj zachránce vedl.
Byl nezastavitelný, nebral ohledy na mé tempo, ani na můj stav, ale chápala jsem to, sama jsem se moc těšila až spatřím světlo světa a také čistý vzduch, který nesmrdí po zatuchlině a množící se plísni.
Od bosých nohou mi vrážel do těla nože chlad, sem tam jsem šlápla na ostrý kamen a zasyčela bolestí.
Celá chodidla jsem musela mít poškrábaná a promrzlá na kost.

Nemohla jsem popadnout dech a z posledních sil, jsem ze sebe vydala pouze tichý sýpot.
‚'Prosím, zpomal..''
Arthur se na mne soucitně ohlédl a hned zastavil.

‚'Thálie, drahá, omlouvám se vám, jen jsem vás chtěl co nejrychleji dostat odtud.'' S těmito slovy pokynul bradou dolů do vězeňských cel.

"Nebral jsem na vědomí, že jste vyčerpaná, omlouvám se.''
Než jsem mu stačila vysvětlit, že potřebuji pouze malou chvilku na nabrání sil, popadl mne do náručí a běžel dál.

Objala jsem jeho krk kostnatýma, promrzlýma rukama a zabořila obličej co nejhlouběji do jeho košile.
Dýchala jsem teplo sálající z ní a snažila se nemyslet na to, jak moc veliká zima mi je.
Z vyčerpání se mi zavíraly oči. Víčka ztěžkla a já měla problém být při vědomí.
Vše okolo nás pohaslo. Lehké světlo, které mi ještě před malou chvílí ukazovalo chodbu, kterou jsme kráčeli zmizelo. Usínala jsem. A promrzala.

‚'Thálie, vydržte, prosím, malou chvilku.''
Zašeptal mi potichu do vlasů a tiskl si mne více k sobě.

‚'Je ti tepleji, drahá?''
Jeho obrovské paže mne ovíjely a dopřávaly mi tak pocit nekonečného bezpečí a tepla.

Přikývla jsem, moc síly na to, abych promluvila mi nezbylo.

‚'Už se nacházíme téměř na místě, zůstaňte semnou.''
Šeptal zoufale a ustaraně hleděl do mé tváře.

Uslyšela jsem hlasy, tlumené a vzdálené, bála jsem se, mohl by to být kdokoliv z hradu, kdo nestojí na naší straně, ale je spřáhnut s králem, kdokoliv, komu nedělá problém protnout nám oběma hrdlo, kdokoliv kdo zajistí naši společnou smrt, kdokoliv nelítostný podporující zlo. Zavřela jsem oči a zpívala si písničku, kterou mi před spaním pobroukával tatínek.

‚'Hvězdičky kolem jdou, vedou tě temnotou , za světlem tvé radosti, bez pýchy a přednosti, zvuky jiné neslyšíš než ten radostný smích. Cinká jako zvonečky a provází jen tvé jisté krůčky.
Buď silná a věř, daleko dojdeš.''