3

3.8K 190 0
                                    

Necítila jsem se osvobozeně.

Spíše jakoby někdo zlámal křídla mého anděla strážného.

Spravedlnost nezvítězila, ani dobro, už nás nic nerozdělí, není úniku, naše osudy jsou spjaty. Myslím, že Lord, kterého už můžu nazývat svým manželem také není příliš nadšený.

Hleděl kamsi do dáli a nic ho nedokázalo vyrušit. Zadumaně si opíral prst o bradu a něco si šeptal.

Nevěděla jsem, co bude dál, před námi byla ještě hostina, ze které jsem se už předem omluvila, a první manželská noc.

Lidé mi blahopřáli, život plný štěstí.
To tak, žádné štěstí na mne zde nečeká. Bohužel. Obdivovala jsem všechny zde přítomné muže a jejich nadšení. Skutečně se z toho od srdce radovali, všichni do jednoho.
Pohlížela jsem na to s překvapením. Podobnou radost jsem snad nikdy v životě neviděla.
Pohlíželi na mě však zvláštně, jakoby důvod jejich radosti, neměl se sevdání mě a jejich pána nic společného.
Můj manžel postával se stejně nepřítomným úsměvem na tváři kousek ode mne a děkoval lidem, kteří k němu začínali přinášet spousty svatebních darů. Na stole před ním se hromadila všeho chuť. Od zdobeného nádobí až po honosné dětské oblečky.

Tancovalo se, panovala přešťastná nálada. Okolí si zajisté užívalo, až na mne.
Bez duše jsem hleděla do prázdna.


‚'Novopečená panovnice a na svou slávu jen pohlíží?''
Vyrušil mne z usilovného přemýšlení ženský hlas.
První žena, kterou jsem zde potkala, zaradovala jsem se v duchu.
Avšak byla oblečená jako chlapec.
Polovinu tváře ji zakrýval šedivý šátek.
‚'Nemám chuť se veselit.'' Odvětila jsem popravdě.
‚'Omlouvám se za svou neslušnost madam, mé jméno je Gabrielle Greenwilczdorfová.''
‚'Těší mne, myslím, že já už se po dnešku představovat nemusím, popravdě, lehce mne děsí, že jste jediná žena kterou jsem zde od svého příjezdu spatřila.''

‚'Ššš nemluvte tak hlasitě má paní, neznáte zdejší tradici?''
Pohlédla jsem na ni plná obav z toho, co se mi právě chystá říci.
Zavrtěla jsem hlavou abych ji jen ujistila, že skutečně nevím, jaká přihlouplá tradice zde panuje.
Zachytila mou paži a zatáhla do ústraní.
‚'Madam, nechci vás jakkoliv děsit, ale zdejší kraj je všude známý svou odtažitostí a velice zvláštními tradicemi.''
‚'Jaké zdejší tradice máte konkrétně na mysli, slečno Greenwilczdorfová?''
Dramatičně jsem zopakovala její jméno, které se s těžkostí zachytilo v mé paměti.
Dělávala jsem to vždy, když jsem chtěla upoutat pozornost člověka který semnou hovořil, ale odtahoval odemne své zraky.

Odmlčela se.

‚'Jste jediná žena, kter-.''
Nestačila doříci chtěnou větu, přiřítil se k nám cizí muž, který Gabriellu po mém boku okamžitě poznal.
‚'Má paní.'' Uklonil se.
‚'Prosím, neprozrazujte svému manželovi, že jste zde viděla mou choť. Vím, že neexistuje omluva, ale slibuji, že bude řádně potrestána.''
I přes to, že jsem nevěděla oč tu běží, zachovala jsem chladnou hlavu a odpovídala, jako bych věděla vše.

‚'Ujišťuji vás, že s mým manželem ještě jistou chvíli nepromluvím. Vaše choť mne jen udržovala v jistotě, že zítra dostanu šaty, které žádám. A buďte si jistý, že teprve až vztáhnete ruku na svou ženu, budu nucena jít za svým manželem, nyní se mi kliďte z očí a nechte nás prosím dořešit záležitost s mými šaty.''
Nevěřícně na mne pohlédl, ale pak skutečně směřoval své kroky daleko od nás.

‚'Má paní jsem vám nesmírně vdě-‚'
Dnešní večer už nás nikdo nenechá domluvit, usoudila jsem když se k nám přibližoval můj manžel s nepříliš přátelským výrazem.

‚'Jestli jste zde už dokončila svůj výrok, rád bych se odebral do společných loží. A s vámi slečno Greenwilczdorfová ať se vypořádá váš manžel.''
‚'Moc dobře jste jistě slyšel má slova, proto nepochopím proč jim odporujete. Nepřeji si aby tato žena pomáhající mi se správným výběrem šatů byla jakkoliv potrestána. A vy mne musíte ctít jakou svou ženu. S těmito slovy s vámi končím. Nyní si přeji, abych byla odvedena do loží.''

Lord Brian Crouf zůstal stát a na malou chvíli nevěděl co říci, poté ale usoudil, že bude lepší neříkat nic a proto mi nabídl rámě, které jsem již přijala, a se sluhy v zádech jsme odcházeli do temných chodeb hradu.

‚'Doufám, že mám ženu se vším všudy.'' Pronesl s žíznivým pohledem po mém těle.

Pomalu se schylovalo k naší první noci. Milování před všemi členy rodiny.
Myslím, že nemusím zmiňovat ten odporný detail, že většina přihlížejících kromě mé matky byli muži. Muži s chutí sledující divoké milování mne a mého manžela.

Skutečně jsem byla manželka se vším všudy, dnešní noc pro mne byla jedna z prvních společně prožitých po boku muže.

Z mých dojmů ovšem nemohlo uniknout, že můj manžel se vším všudy nebyl, v jeho jednání byla vidět zkušenost.
Celé chvíle jsem z jeho dechu cítila zápach piva. Podle vášnivosti jeho polibků jsem poznala, že se alkoholem musel posilnit opravdu hodně.

Přes pohledy upínající na nás dva, přes stud který jsem cítila při každém pohybu, přes napětí které pro mne dnešní den přinesl jsem se snažila chovat přirozeně.

Přijímala jsem všechny polibky, tolerovala jsem dotyky, které byly občas až příliš nepříjemné a surové.
Snažila jsem se zadržovat slzy i pocity uvnitř sebe a nevzlykat nahlas.




Další den jsem se probudila v manželské posteli vedle svého manžela, bok po boku. Tvářemi malý kousek od sebe.
Byla jsem tak nesmírně unavená, že se mé tělo nezmohlo ani na otočení k druhé straně.
Snažila jsem se využít chvíle a prohlédnout si ho trochu zblízka.
Jeho vlasy, po uši dlouhé byli rozmístěné všude. Po čele, na polštáři, na tvářích a jeho spokojeně oddychující tvář ve mne probouzela znepokojující dojem.

Umínila jsem si, že tomuhle místu nedám žádnou šanci, ale tahle myšlenka mne přespříliš rychle opustila. Musela jsem to přece zkusit. Jiné cesty už není. Co bůh sloučí už nikdy neodloučí.

Lekla jsem se. Jeho šedivé oči se na rychlý okamžik otevřely a začaly pátrat po pokoji.

‚'Byla by z vás dobrá děvka, slečno, zkuste se poptat ve městě, vydělala byste si chválihodné peníze.''
Oči jsem měla upřené hluboko do těch jeho ale má duše byla jinde.
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Malou chvíli jsem přemýšlela o slovech, které právě vyšly z jeho úst.


Ukázala jsem mu lesklý prsten, který mi včera při svatbě navlékl na můj prsteník se slovy.


‚'Tohle si u vás schovám, pro případ, že by mne podezřívali že jsem králova zlodějka a škodilo by mi to tak při práci.''

Žádné větší gest, než mávnutí obouma rukama neprovedl.
Vstal a bez sebemenšího zájmu na sebe navlékl všechno své oblečení.


‚'Zatímco u vás, by žádná žena příliš spokojená nebyla, alespoň jeden z nás má právo na druhé zaměstnání.'' Nemohla jsem odpustit svou otázku.

‚'Nedovolím své bezcenné ženě semnou takto mluvit. Zasluhoval by jste si měsíc v hladomorně. S Vaším jazykem by to zajisté něco udělalo.''

‚'Nejsem vaše žena a nikdy jí nebudu!'' Vykřikla jsem bez rozmyslů.

‚'Před malou chvílí jste se chlubila mým rodinným prstenem.''

Stáhla jsem malý stříbrný prsten s růží vyrytou na okraji a svou největší silou ho po tom muži mrštila pod nohy.

Přiskočil ke mne a ohnal se prudce rukou po mé tváři.
Nečekala jsem to. Úder byl silný, mnohokrát větší než od mé matky.
Mé tělo odmrštil na druhý okraj postele a já tam zůstala bezvládně ležet, nevnímala jsem nic okolo. Jen jsem si dělala v hlavě pořádek z toho, co se právě teď odehrálo.
Praštil mne, můj muž mne uhodil, surově, nelítostně, den po naší vlastní svatbě.

‚'A teď se obleč ty couro, ať mi neděláš mezi lidem ostudu.''

Prudce mne zvedl z postele za zápěstí. Protestovně jsem začala máchat rukama, zvuk trhající se látky a cítila jsem prsty zarývající se do jeho mužské hrudě skrz naskrz protrhlou košilí. Sedral ze mne mou noční košili a ponechal mne omráčenou stát a dívat se za ním, jak mě opouští, tak bezcitně a chladně.    

Lady Thálie McKenzie TashnunnsonKde žijí příběhy. Začni objevovat