Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

4

Dlouhou chvíli jsem strávila pozorováním jeho mizícího stínu. Omráčená, bezmocná. 
Poprvé za celý svůj život jsem se bála něco říct. Něco na svou záchranu, nebo na úlevu.
Mátlo mne to, všechno, mé chování, jeho chování, nové prostředí. Opravdu je všechno tak jiné?
Tvář jsem měla celou rudou od jeho úlevu, slzy mi stékaly po tvářích ani jsem to nevnímala.
Brečela jsem tak silně, že vše kolem začalo být rozmazané a já se nedokázala soustředit na jediný bod, který bych viděla zřetelně.
Nechápavě jsem si sedla na postel a dala si hlavu do dlaní.
Pouštěla jsem všechny emoce ven.
Tiskla jsem se koleny k sobě a v klubíčku seděla němá na posteli.
Oči byly opuchlé, tvář ještě horší. 
Změť myšlenek, že jsem manželka chladnokrevného muže, který se nebojí vztáhnout ruku na ženu a ke všemu, na svou vlastní.
Roztřesenýma rukama jsem si otřela tvář a snažila se uklidnit, porozhlížela jsem se po místnosti. 
Purpurové závěsy doplněné masivním nábytkem. Vše tak honosné, uspořádané s láskou.
Seděla jsem v bavlněných peřinách omotaných okolo mé osoby. 
Třásla jsem se zimou, která byla v kamenném hradním křídle naprostou samozřejmostí. 
Zápasila jsem s vědomím, že už bych měla jít. 
Podvědomí a můj strach se jen pohnout, byly však silnější než já sama.
Zůstat sedět a litovat se, ve strachu, nebo se obléci a jít napospas sama sobě?
Nechtělo se mi věřit, že ještě neuběhl ani den od doby mého příjezdu a já se začínám měnit v ustrašenou, lehce zranitelnou srnku. 
Chci se bránit, nechci být bezmocná jako ostatní ženy, nechat se zlomit je nejlehčí způsob prohry. Nechtělo se mi dopřát mu radost z vítězství. 
Muži jako je můj manžel by měli pykat, pykat a prožít si něco co by je donutilo se zamyslet nad svými hrůznými činy.




‚'Přidejte slečno, za nemalou chvíli se máte ve velké síni setkat se známými.''

Zabušil mi na dveře jeden ze strážných. Jeho hlas mi naznačoval že je značně nervózní.
‚'Není mi dobře, nepřeji si být nikým viděna, ani mým manželem a nechci nikam chodit, dopřejte slovům své panovnice.''
Nastalo hrobové ticho, že jsem na malou chvíli měla dojem, že snad slyším zvuky doléhající až ze síně. Dveře se rozlétly, objevil se v nich zarostlý mládenec s naštvaným a nesouhlasným výrazem. Ruce zaťaté v pěst, které mě donutili se přitisknout k peřinám víc. 
‚'Abyste rozuměla, já respektuji jen slova svého pána a vy byste pro dobro všech měla také, myslím, že ho nechcete rozhněvat ještě více než vůbec je, proto bych vám radil neodporujte jeho příkazům a radši se rychle oblékněte, nebo si pro vás dojde sám.'' A zase dveře zabouchl. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že před ním sedím téměř obnažená.
Neberou se zde ohledy na ženské pocity? Jak taky, když ženy nemají žádná práva a dokonce ani nikde široko daleko nejsou.
Myslím, že bych měla rychle vyhledat tu tajemnou osobu, která se včerejší noci odvážila a navštívila mne.
Přes svou roztěkanou mysl jsem se snažila rozvzpomenout jak se jmenuje.
Věděla jsem, že její jméno je Gabriella, ale příjmením jsem si nebyla ani jedním coulem jistá. 
Jedno však bylo samozřejmé, nesmím se ptát mužských společníků, tím bych ji jen a pouze vystavila nebezpečí.

Myšlenky se mi zmítaly jako ve větru, nedovedla jsem se na nic soustředit. Chladila jsem svou tvář studenými prsty své ruky a usilovně se nořila do vzpomínek včerejšího večera.Měla jsem s tím opravdu problém a to mi do pusy nepřišla ani kapka alkoholu. Stačila jedna rána a všechno bylo pryč. Obávala jsem se ztráty vzpomínek, uchovávaných hluboko, hluboko uvnitř mě. ‚'Thálie! Nemyslíš to vážně!'' Ozval se silný mužský hlas ode dveří a já v tom poznala svého manžela.Začala jsem ukvapeně jednat, oblékla jsem si ve spěchu korzetové šaty a utahovala je. Než vešel, vypadalo to, jako bych se o utáhnutí fialového korzetu snažila celou dobu od jeho odchodu. Neměla jsem dost síly, s utahováním a upravováním šatů mi jaktěživ pomáhala Margharet. Do dveří vtrhla mužská postava v sněhobílé natrhlé košili do které se po malých kapičkách vsakovala krev. Do hlavy mi vstupoval uspokojivý pocit, že jsem se mu, i když jen z malé části, vzepřela.  

‚'Copak jsi tak nemožná, že si ani šaty neoblečeš pořádně?!''Vystartoval po mě s pohledem upřeným na mou ruku tahající za šňůrky které splývaly po mých bedrech a těžko se na ně dosáhlo.Přistoupil a prudce za ně chytl, přitáhl mne k sobě. Cítila jsem tlak, který mi říkal, že někdo stahuje můj korzet prudkou silou. Poslední stáhnutí a mé šaty byly připravené na obdiv ostatních . Po malé chvíli mi však došlo, kdo se semnou v pokoji nachází, a že je to muž, který mi nahání strach. Prudce jsem se otočila a začala couvat rychlými kroky dozadu k masivním, dřevěným dveřím. 
‚'Jamesi!'' Zvolal a do místnosti se přiřítil starší mladík s plnovousem a začal na mě hrabat.‚'Zavři dveře ty pitomče!'' Okřikl ho můj manžel hrubým, vysokým hlasem.

‚'Nikdy jsem si šaty neutahovala sama, potřebuji kolem sebe dvorní dám-‚'

‚'Zmlkni!! Dvorní dámu si žena tvé úrovně nezaslouží. Vlastně žádná žena si nezaslouží služebné'' Můj muž mi věnoval další facku.

‚'Dost to stačí!'' Zakřičela jsem z posledních sil.Hned poté mi přiletěla rána do břicha a já spadla na zem.

‚'Teď máš pár chvil na to, aby sis rozmyslela, jak se ke mně budeš chovat, jestli nepřijdeš za půl hodiny dolů, budu nucen zopakovat své jednání. A věř mi, že to bude jen horší. Budeš poslouchat, jsem tvůj muž, tak si to uvědom.'' S těmito slovy odešel. Ležela jsem tam a držela své břicho. Svíjela jsem se v bolestech, ale nikdo nepřispěchal, aby mi pomohl, nikoho nezajímalo jak mi je. Můj zátylek byl v jednom ohni.Včerejší rána se znovu ozvala.Ale nikdo semnou nebude takhle zametat, to jsem si usmyslela už jako malá a nehodlám to porušit.Přes veškerou bolest a stud jsem vstala, nechtěla jsem si zadělávat na další rány.  S těžkým dechem jsem se zvedla a vydala se ke dveřím.Klopýtavým krokem a třesoucíma se rukama jsem se přibližovala stále víc, dveře se otevřely.

‚'To je dost že se vám rozum rozsvítil.'Vyjekl na mě muž od stráží.

‚'K jídelní síni vás doprovodím madam, je vám dobře?''Přikývla jsem, snažící se skrývat další potoky slz které se draly ven. Ruce jsem si založila na prsou a následovala strážného.Dorazili jsme před vysoké, zlatem zdobené dveře u kterých postávali dva muži. Strážný ohlásil můj příchod a ti dva zvláštně se tvářící muži v černých oblecích přikývli načež s hlasitým zaskřípěním otevřeli dveře a pokynuli mi, abych vešla.  

‚'A tady jste! Má drahá Thálie! Už jsme vás očekávali!''Můj muž se ke mně měl před ostatními, ovšem, jen kdyby věděli. Vzpomněla jsem si na obrovskou modřinu na svém břichu a ochvěla se. Měla jsem v plánu ho před všemi seřvat, ale při představě že by se takových podlitin vytvořilo víc, jsem to vzdala a chovala se jako úcty hodná žena.

‚'Můj drahý.''Uklonila jsem se a ucítila bolest v podbřišku, která mě donutila se rychle vrátit do původního postoje.Políbil mou ruku a svým pohledem mi dal opět najevo, že jsem něco pokazila. 


‚'Mí drazí přátelé, představuji vám svou milovanou ženu, Lady Thálii Tashnunnson McKenzie Crouf.'' Pozvedl číší nad sebe, načež ho ostatní hosté v sálu následovali.Udiveně jsem zapíchla svůj pohled u dvou žen chichotajících se v rohu místnosti. Měla jsem nakročeno za nimi, chtěla jsem se dozvědět víc, ať už o důvodu jejich veselí, nebo snad o zdejších zvycích, o svém manželovi a o všech možných věcech které mne skutečně zajímali.Ale předběhl mne, skutečně mne v tomhle předběhl, vlastní manžel, obě dvě je chytl okolo pasu a něco jim s chutí šeptal do uší cucající jejich ušní lalůčky.Ošila jsem se zděšením, nejspíš chudinky nevědí co je zač, co mi ale vadilo víc, byla představa že by zmlátil někoho dalšího, odváděl je pryč ze síně a na mé osobě se ocitlo nespočetno hladových obličejů. Na svém boku jsem ucítila něčí ruku, otočila jsem se a poznala v něm muže Gabrielly.

‚'Mohu Vám pomoci, pane?''

‚'Jste překrásná, má paní.''Smočil své rty v těch mých, snažila jsem se obrátit ale marně tiskl mne k sobě nepříjemnou silou. Odstrčila jsem ho zbytkem své důstojnosti a zůstala stát nad muži okolo, kteří mi nepomohli, ale jen s úsměvem přihlíželi.Copak se všichni dočista zbláznili? Kam se poděla všechna čest? Budou se tak ke mně chovat úplně všichni? 
‚'Ale, ale, holubička nám pěkně zlobí.''

‚'Zapomněl jste snad, že máte doma překrásnou a milující ženu?''Síní se ozval hřmivý smích, který otřásl všemi přihlížejícími.

‚'Tu už jsem dávno uklidil z cesty, nebojte, nebude nám dělat potíže.'' Znovu mne přimkl k sobě, ale nestačil udělat víc protože do sálu se nahrnuli stráže kteří přivedli mladou ženu a já v ní okamžitě poznala zbídačenou Gabriellu. Ta žena se kterou jsem včera mluvila, měla dostatek hrdosti, krásy a veselí, ale dnes? Pohlížela na mě jedním pohrdavým okem s obličejem plným modřin, který smáčely nezastavitelné slzy.Její oblečení bylo rozedrané a celé od krve. Uvědomila jsem si, jak musí celá situace vypadat. Viděla mě a svého manžela, který se ke mně tiskl jako nenasytný, hladový vlk po nevinném jehňátku. Očima kmital po mých ňadrech vystavených na obdiv ve velkém výstřihu. 
‚'Toho si byl schopný ty? Ty bastarde? Dát ruku na svou žen-‚'Ale pak jsem se zarazila, protože přesně to samé dělal můj manžel a jemu jsem nic vyčítat nemohla. A tak jsem jeho maličkost ušetřila. Věděla jsem že on a můj muž nejsou jediní, kdo se chovají takhle. 

‚'Gabriello'' Pohlédla jsem na svou jedinou přítelkyni, která se sotva držela na kostnatých nohou. Přispěchala jsem k ní, abych se přesvědčila o pravdě, že to vypadá zblízka ještě hůř. Podlitina pod okem nabrala modrou barvu, která s oční linií přecházela ve světle fialovou.Na krku červené otisky velikých dlaní, dekolt plný zarudlých škrábanců. Natržené rameno, ze kterého visely kusy látky a holá místa byla vyplněna krví a modřinami.

‚'Přeji si aby byla odvedena do svých vlastních komnat.''Nařídila jsem strážím kteří na mě jen nechápavě pohlíželi.

‚'Neslyšíte má slova?''

‚'Slyšíme, ale nevidíme důvod je plnit, od vašeho manžela platí přísný zákaz žen na hradě, vás vyjímaje.''

‚'A důvod, proč se zrovna peleší s courama jsem přeslechla? To snad ženy nejsou?''Ujelo mi a já hned poznala, že to byla chyba.

‚'Tak podívejte se slečinko, jedna z těch dam, které jste nazvala courami, je moje dcera a podle úsudku na vás si myslím, že pro lorda Croufa je to lepší partie.''Odfrkl si malý baculatý, postarší pán.


‚'Nezmínil jste, že je to můj manžel, nevybrala jsem si. A podle vaší dcery, ať to byla kterákoliv z těch dvou, bych slovo lepší partie rozhodně nepovažovala za vhodné.'' Ve své nynější řeči jsem pociťovala člověka, který sem včerejší den přijel s mým jménem.Ten pán na mě zůstal koukat, nevěděl co říct. To byl můj cíl. ‚'Tak to zkusím znovu, najděte Gabrielle volnou místnost do které ji dočasně zabydlíme, kde se ve vás ztratila lidskost? Je to žena a potřebuje pomoct, copak to nikdo nevidíte?''

‚'Coury nestojí za pomoc.''Už, už jsem se k němu blížila s rukou sevřenou v pěst, ale zarazil mě jeden z mladíků, který přišel spolu se stráží. Byl mladý a vcelku pohledný.‚'Madam, pro dnešek už by to stačilo, řekl bych.'''

Měla jsem na jazyku jízlivou odpověď, ale vzhledem k tomu, že mě nazval madam a ne courou jak mají zdejší ve zvyku jsem to ustála a odešla s nimi ze síně. Mířili jsme nahoru k pokojům, stráž šla mně a Gabrielle v patách, neustále se něčemu smáli, znervózňovalo mě to. Gabriellu jsem podepírala kolem pasu a vážně se o ni bála.‚'Potřebuješ ošetřit má drahá.''

‚'Co si to tam šuškáte?'' Přehlušil mne hlas toho nejotrlejšího ze strážných, který na mne má už od brzkého rána jen samé připomínky.

‚'Slečna Gabriella potřebuje ošetřit, existuje tady alespoň hradní léčitelka?''

‚'Vrchol všech vrcholů už bylo jen to, ji zde nabídnout střechu nad hlavou, více se o ní už nikdo starat nebude.''