Stále potichu vzlykal, já se zmohla jen na vdechování plesnivého zápachu všude kolem.
Nevěděla jsem, co v takových chvilkách říkat, a sama jsem neměla náladu na navazování fyzického kontaktu. Což dělalo celou situaci o mnoho víc těžší.
Seděl na kamenné vyvýšenině těsně vedle mé maličkosti a třásl se skrz své vlastní vzlyky.
Utřela jsem si tváře kouskem látky který mne obepínal a jehož vůně mi připomínala teplo domova, který mi natolik scházel a prostě ho objala.
Nevím , kde jsem v sobě v takovou chvíli našla tolik odvahy, možná jsem se měla začít mužů po tom všem bát, ale k lordovi Arthurovi jsem kladla zvláštní význam, vůbec jsem ho neznala, ale přišel mi tuze milý a já věděla, že tenhle člověk se nebude radovat z toho že trpím, nebude na mě křičet, ani mne bít, ale bude se chovat lidsky, jinak než ostatní lidé v hradu, které jsem doposud znala.
Z jedné chvíle na druhou jsem přestala přemýšlet o smrti a o volbě, že bych zde už nebyla, takové věci jsem prostě vypustila z hlavy a zůstaly zde jen myšlenky na utrápeného lorda Arthura, který bezmyšlenkovitě vypouštěl vše špatné ven, aby ho nic už netížilo, aby byl volný a na malou chvíli jsem si pomyslela, že bych si mockrát přála, abych měla kouzelnou věc, která by vymazala problémy z mé hlavy, buď nadobro, nebo na dobu, kterou bych si sama určila. A že takovou věc, bych si určitě nepřála jen já, ale i lord Arthur, spolu s dalšími spousty lidí, kteří uvažují stejně.
Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, ačkoliv na to vůbec nebyla vhodná doba, prostě jsem se usmívala od ucha k uchu a vyřadila zlé věci, tak, jak by mi k tomu pomohla ta věc, udělala jsem to i bez ní. Najednou jsem to byla znovu já, Thálie, které nikdo nikdy neubližoval, která se vyvlékala ze všech povinností, ta Thálie cválající po květinové louce s větrem o závod, Thálie padající do bláta kdykoliv se jí chce, Thálie, které nikdo nikdy neodporoval, ta žena která sem hrdě nakráčela a její názory všichni brali s respektem.
A přesně taková musím i zůstat, za jakýchkoliv okolností, ať se bude dít, co se bude dít, tahle Thálie je stále uvnitř a musím jí pomoci napovrch, nikdo už ji nikdy nezakope pod zem, nikdo už ji nikdy nebude ignorovat.
Tohle jsem já, a přísahám, že nikdo už mne nezlomí, dokud to nedovolím.
‚'Thálie, já jsem velice potěšen, že se usmíváte, ale ne v tuto chvíli.''
Podíval se na mě lord Arthur a já si uvědomila, že on mé odhodlané myšlenky nemohl slyšet.
‚'Víte, něco jsem si uvědomila.''
Přes svůj utrápený výraz se pokusil usmát.
‚'Smím-li vědět co, rád se to dozvím.''
‚'Se vší úctou k vám, to jsou mé soukromé věci.''
‚'Nu dobrá, jak si přejete.'' Usmál se.
‚'Abych nezapomněl...'' Jeho ruce začaly zběsile šátrat po kapsách, jakoby něco hledaly.
‚'...Myslím, že tohle patří vám, našel jsem to na zemi.'' Najednou před mé zraky vytáhl přívěsek jednorožce.
Téměř jsem se rozplakala radostí z toho, že mé vzpomínky nejsou ztraceny a že si mne tatínkova přítomnost znovu vyhledala. Nechtělo se mi tomu ani uvěřit, protože tohle je ta nejkrásnější věc, jaká se mi zde za tu dobu přihodila.
‚'Neumíte si představit, jakou mocnou cennost jste mi právě vrátil.''
‚'To mi dělá radost.''
‚'Omyl, to vy jste vytvořil neuvěřitelnou radost mně, nevím, jak se odvděčit.''
‚'Není nutné , slečno, opravdu.''
‚'Víte, tohle má pro mně větší cenu než jakékoliv peníze.''
‚'Štěstí mne hřeje při vědomí, že existují i ženy které nejsou živy ze jmění.''
‚'To skutečně.''
‚'A co je vlastně na vašem talismanu vyobrazeno?''
‚'Talismanu?'' Zeptala jsem se nechápavě, protože takové slovo jsem doposud nikdy neslyšela.
‚'Ano, za talisman se označuje věc přinášející vám štěstí, radost, na hradu je spousty šamanů, kteří vám to skutečně zaručí –‚'
‚'Tahle věc vlastně není tak úplně talisman, jen je pokřtěná nekonečnou láskou.''
‚'Váš drahý?''
‚'Ne, to vskutku ne, i když, tento člověk byl pro mne tím nejdražším, můj otec.''
‚'Kde je váš otec?''
Neodpověděla jsem, mé oči se snažily koukat skrz jeho tělo a nevnímat, při zmínce o mém otci jsem přestala mít chuť jakkoliv hovořit, chtěla jsem být znovu sama sebou a jen držet svůj přívěsek, vědět, že se ho dotýkaly otcovy ruce a je naplněn jen a pouze objetavostí a láskou. Celý je opředen mnoha tajemstvími, na jeho druhé straně má mé vlastní mýtické zvíře vyryto obrovské srdce ve kterém je vyryto pět svislých čar, u sebe těsných.
Nikdy se mi nepodařilo vypátrat co vlastně znamenají, proto jsem to po tatínkově smrti přestala zjišťovat a nechala to v pavučině plné otázek, někde hluboko.
Ten znak nikdo neznal ať jsem se ptala kohokoliv, a můj tatínek mi vždy jen stroze sdělil, že nemám být zvědavá, všechno se dozvím až přijde čas. Ale copak nikdo ze živých nechápe, že chci vědět, co se mám dozvědět, že mě nebaví neustále čekat jen na zjištění, že už je pozdě, vždy tomu v mém životě tak bylo, proto nevím proč tomu nikdo neklade váhu.
Ačkoliv škemrám, zoufale, všichni jsou neoblomní, a přes to na nich vidím ten výraz který mi říká, že všechno vědí, jen nemohou mluvit.
Jedinkrát v životě si také přeji něco vědět a nesmět říct, ale na to jsem až moc upovídaná, bohužel.
Chci si vyměnit role, chci vidět zoufalé obličeje prosící o to, abych jim řekla, co s nimi bude, nechci být ta prosící, ale ta, která je odmítá a pronáší tu světoznámou řeč ‚dozvíš se až přijde čas'.
Ale naše role, ani míru zoufalosti naší mysli si nevybíráme, je to dané.
Nemůžeme ani zjistit, co je ta věc okolo které jsou všichni natolik schovívaví.
Povzdechla jsem si a aniž bych o tom věděla, stále jsem byla zahleděná do dáli, skrz lorda Arthura který už to přestal chápat.
Má duše nebyla v situaci, neseděla vedle hnědovlasého muže, který se snažil ji probrat, byla vzdálená, pryč od všeho, ale i tak měla bezpečný výhled na vše co se dělo.
Pohlížela na mé ležící tělo, které držel v náručí ten hnědovlasý ,teď už vyděšený, muž.
A z té dálky se hlasitě smála, ne zlým smíchem ze kterého vám po zádech běhá husí kůže, ale její smích mi připomínal jak moc je volná, utekla od všeho a nejsem si jista, zda-li se ještě vůbec vrátí.
Zatímco lord Arthur křísil mé tělo, které nejevilo známky probouzení, já stále jako neviditelná duše bloudila kolem.
Vychutnávala jsem si ten pocit, že o mně nikdo neví, mohu bezpečně opustit hrad, aniž by mne někdo nechal zabít stráží. Mohu se smát a nikdo to neuslyší.
Mohu za sebou nechat vše a prostě a jednoduše odejít.
Nezemřu, stále budu existovat, ale to nikdo nebude vědět, protože to oni budou truchlit nad mým hrobem v domnění že už nejsem mezi živými.
A i když nebudu, tak budu stále naživu, skotačit okolo, neviditelná a volná. Nebudu znát problémy, nebudu znát rány světa které mi tak štědřil.
Ale i přes takový radostný nápad jsem se rozhodla vrátit zpět, pomoci tak lordu Arthurovi od dalších bezmocných slz, usnadnit život ženám v hradu, nedat těm lidem pocit že to dokázali a zlomili mne. Protože to nedovolím.
Lusknutím prstu jsem se znovu probrala k životu.
Pohlížela jsem na svět očima, hmotná osobnost o které najednou každý znovu věděl.
‚'Vyděsila jste mne, bledá jako smrt se plížila kolem.'' Vydechl si.
‚'Jak to myslíte?'' Můj hlas byl sotva slyšitelný, avšak zněl jako radostné cinkání, v porovnání s děsivým kapáním vody všude okolo.
‚'Myslím to tak, že vím, že vaše duše obcházela kolem.''
‚'Tomu nevěřím.''
‚'Slyšel jsem váš vzdálený smích, nemohl jsem vaše tělo nechat napospas.'' Pronesl, avšak tentokrát zněl nadmíru odhodlaně.
‚'Možná by to tak bylo lepší.''
‚'Nemyslím si, jste nadějí nás všech, neponechal bych to jen tak, v náhodě.''
‚'Měl jste.''
‚'Thálie, život je dar seslaný k našim nohám přímo z nebes, jen vy můžete rozhodnout jak s ním naložíte, ale prahnout po smrti je nemožné.''
‚'Pokud je to nemožné, proč ji právě teď potřebuji tolik jako jídlo a vodu?''
‚'Nepotřebujete, jen si to nalháváte.''
‚'Jak můžete vědět, co si nalhávám a co ne?''
‚'Protože vidím do vašeho nitra, uvnitř jste silná žena, ale nyní mi ukazujete jen tu slabou část která se z ní pomalu ale jistě stává, musíte se znovu probudit k životu.''
‚'Jak bych mohla, když mne očekává blízká smrt?''
‚'Jednoduše.''
‚'Očekávám jasnější vysvětlení.''
‚'Nadechněte se, proberte všechny své myšlenky a vyřaďte ty, které vám nějákým způsobem ubližují, chytněte za ruku povahu staré Thálie a vraťte se s ní zpět.''
‚'To už bohužel nepůjde, ona... ona... zemřela.'' Vydechla jsem poslední slovo jakoby to bylo to nejlahodnější co jsem na jazyku měla a zároveň jsem musela umírat závistí k mé povaze která mne, jak jsem prohlásila opustila, zemřela.
‚'Ne, nezemřela, a vy to víte, jen ji nechcete vypustit.''
‚'I kdyby, divíte se mi? Nechci aby má šťastná část měla pohled na to, co právě teď prožívám.''
‚'Co myslíte, že by se jí stalo?'' Pronesl jakoby nic.
‚'Už by nikdy nebyla ta šťastná a mně by už uvnitř nezůstal ani maličkatý kousíček dobroty.''
‚'Mýlíte se Thálie, celé vaše srdce je tvořeno štěstím a dobrotou, v téhle chvíli jste můj zlomek světla, díky kterému mohu hledět do tmy, vyzařuje z vás krása.''
‚'Nedělejte si hlavu s tím, co mám pod povrchem a už vůbec ne semnou, za pár dní o mne přijde celý svět.''
‚'Chci takové ztrátě zabránit, i kdyby mne to mělo stát život.''
‚'Nedávejte v sázku svůj život za někoho kdo o to a ani za to, nestojí, prosím.''
‚'Jste výjimečná, nesmírně výjimečná, přijít o vás by byla věčná škoda.''
‚'Tak to skutečně není, ujišťuji vás v tom.''
‚'Nenechávejte mne ve lži.''
‚'To bych si ani v nejhorších snech nedovolila.''
Bolest všude po mém těle byla takhřka k nevydržení.
Začínala jsem mít mžitky před očima.
Umění mluvit mne vysílilo a připravilo o zbytek mé čilosti. Nemohla jsem ani hýbat rty.
Lord Arthur odhrnul zrzavé pramínky vlasů, překážející mi ve tváři a zadíval se hluboko do mých modrých očí, ze kterých už dávno byly povadlé pomněnky.
Už z nich nesršela radost, ale trápení a smutek. Zapomínala jsem na sliby, které jsem dala sama sobě. Zapomínala jsem na to, co jsem chtěla být.
Políbil mne na líčku.
‚'Thálie, poslouchejte mne, musíte zůstat zde, semnou, vaše duše vás nesmí vylákat ven, rozumíte mi?''
Nejistě jsem přikývla, ale věděla jsem, že život mne opouští.
Možná jsem si to jen nalhávala, ale je pozdě na to zjišťovat, co je pravda a co ne.
Naklonil mou hlavu a pomalu mi do ní lil vodu z nějáké prapodivné mísy. Následně do mých úst vložil kousek něčeho měkkého.
Skousla jsem a po celém mém jazyku se rozlila chuť mokrého chlebu.
Musela jsem kousat pomalu, nezbyly mi síly, ale věděla jsem, že hned jak dojím, zbavím se té ukrutné bolesti, která mne provázela už nejméně pár hodin celého mého života.
Nechtělo se mi zjišťovat, kde lord Arthur přišel k takovému množství jídla a vody, jediné co jsem si moc přála bylo se zasytit a dostat mé tělo z pocitu že z nedostatku jídla umírá.
Ačkoliv se pocit osvobození nedostavil hned, snažila jsem se kousky jídla držet v sobě, i přes to, že se snažily zběsile dostat ven, ládovala jsem do sebe další.
Chtěla jsem se znovu cítit naplněná a schopná čehokoliv, neomezena bolestí.
‚'Už bude jen lépe, jezte.'' Lord Arthur stále seděl vedle mne a kouskoval mi krajíc chleba abych ho mohla snadněji polykat.
Když jsem dopořádala poslední sousto , chytla jsem se za břicho.
‚'Já vám... moc.... Děkuji.'' Dostala jsem ze sebe vděk patřící lordovi, který mne hladil po vlasech.
‚'Máte krásný úsměv.'' Pronesl do vzduchu, jeho slova byla provázena cinkotem a kapající vodou.
___________
Neskutečně mockrát vám chci poděkovat za 544 reads, je to neskutečný že se vážně najdou lidé, kteří si to přečtou, ačkoliv bych tomu nikdy nevěřila, ještě jednou, moc děkuji.:)
Dnešní díl jsem také přizpůsobila délkou k mojí radosti, i přes můj spisovatelský blok. :D
Vím, že se toho prozatím moc neděje, ale věřte mi, že v následujících dílech bude spousta zvratů a nečekaných zjištění!