Zamyšlení z mé mysli vypadlo, až ve chvíli kdy jsem uslyšela křik.
Gabriella se celá vyděšená sesunula k zemi.
‚'Co se děje?''
Musela jsem se poptat, protože jsem byla skutečně několik málo minut mimo situaci.
Třesoucími se prsty ukázala před sebe. Mně nezbylo nic jiného, než se smát, nebylo to ani vhodné, protože mě okamžitě propalovala svým nechápavým pohledem.
‚'Má drahá, představuji ti motýla.'' Dramaticky jsem pokynula rukou.
‚'Mot-?'' Zasekla se a pozorovala ho s rozvahou.
Viděla jsem v tom sebe jako malou holku a znovu jsem se podvědomě vrátila ke vzpomínkám.
Pozorovala ta pestrobarevná křídla s ohromením.
‚'Odkud to znáš?''
Zarazila jsem se, nechtěla jsem hovořit o svém otci, snažila jsem se to zamluvit.
‚'Je krásný, že?'' Pousmála jsem se na ni a ona jen nepřítomně pokývala hlavou.
‚'Existuje více druhů, oči by ti přecházely z jejich barev.''
Žádná odezva na můj pokus o rozhovor.
‚'Thálie, ptám se znovu, odkud to znáš?''
Beze slova otevřu se zaskřípěním chodební okno a nalákám barevného motýla ven, když zavřu, nadechnu se abych byla dostatečně připravena ji odpovědět bez zbytečných vzlyků.
Pohlédne na mne s tázavým pohledem.
‚'Můj otec, zajímal se o přírodu...''
Snažím se potlačit slzy ale nedaří se.
‚'Omlouvám se ti, těžko se o tom mluví, Gabriello, moc mi chybí lidé, kteří ke mně byli hodní.''
‚'Ššš''
‚'Až měsíc dostane vrcholu ty ucelíš co ztratilo se. Dopadne to dobře.''
‚'Ničemu nerozumím, vážně ničemu.''
Vzpomněla jsem si na svou kamennou mysl, otřela si slzy a pomalu dýchala.
‚''Opravdu se v hradu nenachází jediná léčitelka?'' Zeptala jsem se zoufale ve chvíli, kdy mi naše bloudění po chodbách připadalo únavné.
‚'Vlastně ano, jedna tu je.''
Otočili jsme se spolu s Gabriellou za hlasem vycházejícím z dveří vedle nás.
Postával tam ten mladší ze strážných.
‚'Prosím, pokud nám pomůžete budu vám do smrti vděčná.''
‚'Myslím, že s vaší prořízlou pusou mi vaši vděčnost do smrti ani nestihnete splatit.'' Pobaveně se zasmál, ale hned na to zase zvážněl.
Pomohl mi podepřít oslabenou Gabriellu a dovedl nás do další části široké chodby.
Zastavili jsme se a on bez váhání zaklepal na masivní dveře
Otevřela je postarší baculatá žena a jakmile nás uviděla, její úsměv opadl.
‚'Jaydene, drahoušku.''
Objala toho laskavého strážného a pak se opět obrátila k nám.
Objevil se na její tváři ustaraný výraz.
‚'Nikdo nesmí vědět o tom že tu jsem. Kdo je tahle chudinka?''
Pohlédla na Gabriellu zblízka.
‚'Pojďte dovnitř, myslím, že mi máš co vysvětlit.''
‚'Ano tetičko.'' Řekl poslušným tónem a vtáhl nás dovnitř místnosti.
‚'Posaďte se.''
Rozhlížela jsem se po místnosti, byla obyčejná jako každá jiná, s tím malým rozdílem, že všude okolo byli police s velkým množstvím lektvarů a snad všech druhů bylinek, nemohla jsem si nevšimnout motýlů přibitých na zdi.
Zvedla jsem se a šla to všechno prozkoumat zblízka.
‚'Ničeho se nedotýkejte , slečinko.''
‚'Madam, ve vaší sbírce Vám chybí ten nejkrásnější, glaucopsyche.''
Podívala se na mě se značným zájmem, ale udržela si nechápavý výraz.
‚'Modrásek.'' Objasnila jsem ji svůj výrok.
‚'Zajímáš se o tyhle okřídlené potvůrky?''
‚'Můj tatínek ... s-se zajímal.''
Ukápla mi slza, ale snažila jsem se zahnat své pochmurné myšlenky.
‚'Ale drahoušku.'' Pohladila mě po vlasech a chlácholila potichu tak, aby to neslyšel nikdo jiný kromě nás dvou.
Usmála jsem se a zamířila spolu s ní ke Gabrielle a Jaydanovi.
‚'Který hulvát ti takhle ublížil, maličká?''
Zeptala se zatímco ji máčela rány svými lektvary.
Věděla jsem že od Gabrielli se odpovědi nedočká. Její manžel ji sice prováděl odporné věci ale bála se, bála se promluvit o tom před někým.
A jeji strach byl větší, než její bezpečí.
Moc jsem si v tu chvíli přála aby promluvila a přiznala to, osvobodila by se.
Pán káže nenásilnost mezi mužem i ženou, církev by jistě rozvod zařídila.
Ale takové věci bez přiznání jednoho z nich jednoduše nejdou.
‚'Její manžel.''
Promluvila jsem a tetička se na mě s hrůzou otočila.
‚'Takže je pravda to, co mi Jaydan vyprávěl, skutečně se takové věci v hradu dějí, Thálie, jsi jediná naděje nás všech, kež by tu byl Lord Crouf.''
‚'Tetičko ona o ničem neví.'' Napomenul ji Jaydan.
‚'Neví? Má na to právo!''
‚'Ještě není připravená, je to nebezpečné.''
‚'Mnohem nebezpečnější je spát bok po boku s falešným člověkem.'' Vykřikla plna hněvu a já se nestačila udivovat, kde se to v jejím nevinném výrazu bere.
‚Smím vědět o co jde?''
‚'Má drahá, dle mého názoru si zasloužíš znát pravdu a nikdo mne nezastaví v tom ti jí proříct.''
‚'To ale nemůžete.'' Ozvala se Gabriella z ničeho nic.
‚'Jsi barevnější, než-li duha je, neplýtvej slovy, já mohu, věř mi.'' Osočila se na ni tetička.
‚'Lord Crouf za kterého si se vdala, není Lord Crouf za kterého ho máš.''
‚'Jak to myslíte?''
‚'Buď prosím natolik zdvořilá a neskákej mi do řeči!'' Věnovala mi ostrý pohled, který mě dostatečně přesvědčil nad tím, že už to opravdu víckrát nemám dělat.
‚'Omlouvám se.''
‚'Ten pravý a všemi milovaný Lord Crouf by nikdy neublížil ani mouše, ke všem byl vždy velmi vstřícný, snažil se pomáhat, za jeho vlády se všichni měli moc dobře, bylo zde veselí.''
Odmlčela se a já poznala že vzpomíná.
Znala jsem ten zasněný výraz plný naplnění a zároveň velkého smutku.
Nesnažila jsem se přerušovat ticho, které v té chvíli panovala, protože jsem sama neměla ráda, když někdo přerušuje, biť jen tok mých myšlenek.
Ale vždy se našel někdo, kdo takovou situaci jednoduše nepochopil, v tomto případě to byla Gabriella, která si hlasitě odkašlala a tetička se tím vrátila zpět na zem, do přítomné chvíle.
‚'Žádná žena nebyla znehodnocována, slova našeho pána se dodržovala, žádné přísné tresty nebyly ku potřebám, jméno boží, ani sliby boží se nebraly nadarmo.''
Poznala jsem, že už se vším důležitým skončila, ale já se potřebovala posait, bylo toho na mě přespříliš.
Jakto, že jsem se vdala za někoho jiného? To nenímožné, a pokud to tak skutečně je, kde se tedy nachází pravý Lord Crouf?
Mou hlavou právě procházelo nespočetně mnoho myšlenek, nešlo je vyslovit všechny najednou, byl by to totiž až nadlidský výkon.
Zatočila se mi hlava a já si musela sednout.
Všichni přítomní na mne upínali své zraky a zřejmě čekali jaká bude má další reakce.
Sama jsem nevěděla, která z mých otázek je dostatečná na prolomení ticha.
‚'Co se tady děje?''
Prostě jsem to vyslovila, už jsem nad ničím nepřemýšlela.
Otázky šli ven samy.
‚'Kde je můj manžel?''
‚'Kdo je muž, který mne dnes ráno uhodil?''
‚'Kdo jsou okolní lidé?''
‚'Co tady vlastně dělám?''
‚'Co se děje se ženami?''
‚'Proč je to, jak to je.''
‚'Dýchej, zlatíčko, popadni dech, vše se dozvíš.''
‚'Nechci se to dozvědět, já to chci vědět, hned, teď!'' Žalostně jsem křičela a plakala zároveň.
‚'Moc bych si přála být pryč u své rodiny.''
‚'Já tomu rozumím, ale také věřm na to, že se věci dějí z nějákého důvodu, když mi Jayden vyprávěl, že se na hradě zjevila silná žena, která by mohla osud všech obrátit znovu na šťastnou stranu ze začátku jsem příliš nedoufala, ale stačilo mi pár chvil strávených v tvé blízkosti , vyzařuje z tebe neuvěřitelná energie, sluníčko, určitě sis toho moc prožila, ale teď jsi tady a máš možnost zachránit nebohé osoby, máš dobré srdce a jsi nadějí nás všech.''
‚'Nepřeji si být znovu ta, která všechny zklame.''
‚'Věř mi, že ať se rozhodneš jakkoliv, tvé rozhodnutí, nikdy nezklame.''
Tato slova pronesla se zvláštní jistotou, jakoby tomu skutečně věřila.
‚'Nezvládnu pomoci ostatním, je mi to líto.''
‚'Ani v případě, když ti řeknu, že skutečný Lord Crouf je zde, na hradě?''