Kapitolka nemastná neslaná, já vím, ale počkejte si na další, to budete čumět 😜💗
Ale snad vás tato neodradí, no 😂
Dobrou noc 💓
Nechtěla na něj myslet.
To bylo to poslední, co si přála, myslet na otce svých dětí.
Co z toho měla?
Akorát narušený spánkový režim.
To bylo k vzteku.
Chtěla vyrazit za svou nejlepší přítelkyní, všechno s ní probrat a požádat ji o radu.
Jenže Ginny Potterová nebyla ta správná osoba.
Nejen proto, že se jí nelíbila představa, že by v Doupěti, kde se nyní její nejlepší přítelkyně zdržovala, vidět Rona, ale i proto, že věděla, že sama Ginny má určitě s nejmladší dcerou Lily.
Na to bych už neměla nervy, napadlo ji.
Spousta jejích kamarádek byla najednou těhotná. Měla kolem sebe najednou tolik miminek a ani jí vlastně nedošlo, jak je ráda, že je jejím dětem, kolik jim je.
Ano, mít v osmnácti děti, ke všemu dvojčata, je opravdu brzy, na druhou stranu, měla potom více energie na ně a potom více času na sebe, kdežto její kamarádky...měly toho nad hlavu.
Nicméně výhoda patnáctileté dcery byla, že s ní mohla už spoustu věcí probrat.
Ne, že by se Scorpiusem nemohla, ale holčičí drbání zkrátka...bylo jejich.
A tak se vydala navštívit svou dceru do pokoje, aby se jí mohla svěřit.
Doufala, že si Carina stále zachová neutrální postoj, který zastávala vždycky.
„Car?“
„No, mami?“ zvedla bouřkové oči od časopisu.
„Můžu s tebou hodit řeč?“
„Jen do mě,“ přikývla a posadila se, aby tak na posteli udělala místo matce, která si k ní sedla a začala se svěřovat se svými problémy.
***
„Takže,“ hleděla po dlouhém monologu Carina na Hermionu. „Myslíš na mýho tátu, vzpomínáš na vaše dávný společný chvíle...a myslíš si, že je to špatně?“
„Přesně tak,“ potvrdila brunetka, při čemž obočí její dcery vyletělo vzhůru.
„Můžeš mi vysvětlit, co se ti na tom nelíbí?“ nechápala blondýnka.
„Je to můj bejvalej,“ vydechla.
„No a?“
„A to bych na něj asi myslet neměla,“ zamračila se.
„Nenapadlo tě, že na něj myslíš proto, že ti, co já vím, třeba chybí?“ podívala se na ni s otazníky v očích.
„Kdyby mi chyběl, chyběl by mi celých patnáct let,“ argumentovala, ale poměrně nejistě.
„Mami,“ usmála se Carina tím nejtrpělivějším úsměvem, který se na její tváři kdy objevil. „Vím, že ti chyběl,“ řekla.
„Jak?“ vydechla brunetka a poplašeně se rozhlédla po svém pokoji.
„Já ty dopisy četla. Ale byla jsem asi první,“ přiznala. „Vím, jak moc jsi ho milovala, i vím, jak moc tě bolelo, když sis myslela, že se na tebe vykašlal. Ale,“ zadívala se jí přímo do očí, „pro něj jsi znamenala totéž.“
„Ale to neznamená, že na něj musím myslet.“
„Slyšela jsi někdy, že stará láska nerezaví?“ po přikývnutí pokračovala s hrdým úšklebkem, jenž se nápadně podobal tomu malfoyovskému: „U první lásky to platí dvojnásob. Já bych byla ráda, kdybyste to zkusili.“
„Zlato-“
„Ale,“ přerušila její přerušení, „dělej to tak, jak to cítíš,“ pohladila matku po paži. „Nicméně pokud sis přišla pro tu odpověď na otázku, tak je to ne. Ne, není to špatně.“
„Kdy jsi tak vyrostla?“ pousmála se Hermiona a láskyplně pohladila svou dceru po tváři.
„Kdy? Když jsem byla zklamaná životem? Nevím, hele,“ pokrčila rameny a zasmála se.
„Zklamaná životem?“ podívala se na ni nechápavě.
„Ta věc se Sashou, Scorp a Jo, pak Scorp a Alice, ty a Ron, ty a táta...nevím, nějak mě to všechno semlelo,“ řekla jakoby nic.
„Já a Ron?“ vydechla ministryně překvapeně. Ona a Ron, ona a táta.
A Ron a táta nebyl jedna a ta samá osoba...byli dva. Ron a táta znamenalo Ron a Draco.
Nevěděla, kdy se z Draca stal v očích jejích dětí táta, ve skutečnosti jí to bylo jedno, ale co ji opravdu zajímalo bylo, kdy se z táty stal Ron.
„Jak jsi dneska říkala tátovi na tom famfrpále?“ zvedla obočí.
„Já ho radši neoslovovala, já vlastně...já vlastně nevím, co se to se mnou děje. Rona mám moc ráda, ale...za ten týden mi táta, jako Draco, dokázal přirůst k srdci tak...tak přirozeně, máme mezi sebou nějaký...jak to říct, zvláštní pouto, že všechno jde tak přirozeně, že se vůbec nemusíme se Scorpem snažit, abysme s ním udrželi konverzaci, protože jde sama a...já nevím, prostě tátovi jde to rodičovství tak samo a...blbě se to vysvětluje.“
„Caro,“ povzdechla si Hermiona.
„Vím, že nejsi ráda, ale...já mám pocit, jako by to všechno začalo dávat smysl. Sice jsem měla nejdřív pocit, že nikam nepatřím, ale u táty je to tak...tak bezpečný,“ usmála se.
„Ne, já jsem ráda, ale nevěřím tomu, že se to děje.“
„Co?“
„Když už Draca bereš jako tátu,“ začala, „znamená to, že...že jsme rodiče,“ pokrčila rameny a v jejích očích se zaleskly slzy.
„To jste vždycky chtěli,“ usmála se Carina.
„Jen jsme se chtěli...chtěli jsme to jinak.“
„Ovšemže. Kdybyste to chtěli takhle, považovala bych vás za magory,“ ušklíbla se.
„A to přece nechceme,“ zasmála se brunetka. „Můžu se tě jen zeptat?“
„Na cokoliv,“ přikývla její blonďatá dcera.
„Co Sasha udělal? Víš, já myslela...jak jsi psala v tom dopise, že to vypadá slibně...já jsem doufala, že u nás bude na prázdniny a ono...stalo se mezi vámi něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „právě že se nic nestalo,“ povzdechla si a podívala se na jediného plyšáka, kterého měla - jednorožce v barvě zmijozelské koleje s kolejní šálou kolem krku, na níž stálo Nejkrásnější a nejlepší chytačka. Dárek od Aleksandra k minulým Vánocům, dostala jej jen pár dní po tom, co chytila první Zlatonku sezóny.
„Řekneš mi víc?“ zadívala se Hermiona na dceru.
„Je to...já nevím, je to... Je to strašně nefér, proč prostě nemůžu mít tak jednoduchý vztahy jako Scorpius? Chtěl Josephine? Měl Josephine. Pomyslel na Alici, Alice byla najednou tady. Chtěl chodit s Alicí? Pomalu spolu chodí! Přeju mu to, každý narozeniny, každý Vánoce, každej kouzelnej čas přeju to nejlepší jemu, ale pravda je, že bych taky chtěla...a ono to prostě...já nevím, prostě to nejde.“
„A proč si myslíš, že to nejde?“
„Já nevím... Famfrpálisty vždycky všichni chtěli. A pořád všichni chtějí famfrpálisty, ale tak evidentně ne mě. A proč bych se divila? Tak škaredou nezajímavou blondýnu!“ povzdechla si nakonec.
„Co to povídáš, Caro?“ vyvalila na ni Hermiona oči. „Jak jsi, prosím tě, došla na takovou blbost?“
„Vždyť je to pravda.“
„Proč si to myslíš?“
„Nemám dlouhý rovný vlasy, se kterýma by se dalo tak smyslně pohazovat, neumím se chovat jako dáma, mám rovnátka, s tím taky dvakrát nevynikneš. Můj obličej není symetrický, na holku jsem až moc vysoká! Na holku je prostě metr sedmdesát pět hodně, vždyť jsem větší než skoro každej kluk! Prsa? Do háje, kam se mi ztratily? Byly tu vůbec? Nezabalily si náhodou batůžek a nešly někam na výlet? Protože já mám pocit, že jo. Že chytím každou Zlatonku? No jasně, to je fajn, ale k čemu to, když nejsem hezká?“
„Car,“ zadívala se válečná hrdinka na hromádku neštěstí před sebou.
„Chci tátu,“ vydechla zničehonic Carina a překvapila tak nejen matku, ale i sebe. „Chci tátu,“ zopakovala.
„Draca?“ zeptala se ministryně kouzel, ačkoliv odpověď na otázku znala.
„Ano,“ přikývla.
„Dobře, ráno se tam přemístíme, co říkáš?“
„Ne! Ne, chci s ním mluvit hned,“ zavrtěla hlavou.
„Je jedenáct večer, nikam nepůjdeš,“ zamračila se.
„Myslíš?“ zdvihla bojovně bradu a zvedla se.
„Nemůžeš se přemisťovat, máš hlídáček!“
„No a?“ pokrčila Carina rameny a seběhla dolů ke krbu.
„Carino, já tě varuju!“
„Oxford Street!“ vykřikla i přes varování a byla ta tam.