Hahaha, koukáte, kdo to stihnul ještě ve středu, že? 😂
Urvala jsem si kousek spánkového režimu a jela jsem, takže mám kapitolku i na příští týden 😊
Chtěla bych se vám moc omluvit za tak dlouhou čekací dobu, nicméně povinnosti volaly a moje hlava neměla na psaní ani pomyšlení, doufám, že to chápete 😅
Užijte si kapitolku 💗
Trapné ticho.
To panovalo necelé dvě minuty po tom, co Carina a Scorpius s Alicí odešli.
Ani jeden nevěděl, jak začít s konverzací, a tak jen seděli a poslouchali tikající hodiny.
Nakonec však byla Hermiona ta statečná, která se pustila do konverzace: „Co jsi to předtím říkal v tom krkolomném jazyce?“
„Že jsi pořád stejná jako před lety,“ pokrčil rameny.
„Fakt jsem?“ podívala se na něj.
„Jsi. Jen máš takový...to je jedno,“ mávnul rukou.
„To teda není jedno!“ rozčilovala se. „Řekni to.“
„Prostě jsi pořád stejná, jen máš takový mateřštější rysy...a taky je na tobě vidět, že se trápíš,“ řekl a dodal: „A jsi nervózní. Pořád rozepínáš tu náušnici.“
„Pořád si to pamatuješ?“ zadívala se na něj nevěřícně brunetka.
„A Cara dělá to samý,“ přikývl. „Scorpius po tobě má to mrkání.“
„Mrkání?“ nechápala.
„No, že když řekne něco nevhodnýho, tak mrká zrychleně,“ zasmál se.
„Zkoumáš moje děti?“ zamračila se.
„Ne, všímám si nových věcí, kterých sis ty mohla všimnout a já ne,“ napodobil její postoj.
„Neměla jsem povinnost ti o nich říkat, Draco.“
„Pouze prostá lidská slušnost tě k tomu mohla trochu pobídnout,“ broukl prostě.
„Omluvila jsem se tě, co víc po mně ještě chceš?“ vydechla.
„Myslíš, že stačí omluva? Na ty je už pozdě, Hermiono. Pouto, který má s nima vybudovaný Weasley je to, co mělo být moje. Ale nemám ho, protože holka, kterou jsem miloval nade všechno na světě a pro kterou bych klidně i umřel i přes to, že nebyla ani schopná mi říct o mých vlastních dětech, mi drze zatajila, že jsem jejich otec.“
„Nechápeš to Draco! Jak bys to mohl pochopit?! Nikdy jsi nezažil tu bezmoc. Vím, že jsi byl kolikrát na dně, vím, že jsi to neměl jednoduchý, ale tady už nešlo jen o mně. Nezažil jsi to být matkou, nezažil jsi ten pocit, nevíš, jaký to je. Ty bys pro mě umřel, ale já pro ty dva dál žila! Žila a dýchala, donutila se každý den vstát. Musela jsem jim zajistit ten nejlepší život, jaký jsem mohla!“
„Beze mě?!“
„Ano, bez tebe! Nemohla jsem je nechat žít ve světě, kde jsme ty a já spolu, Draco! Snili jsme o tom, všechno jsme si to naplánovali jinak. A pak tě zavřeli, já jsem musela něco udělat! Nemohla jsem za tebou do vězení přijít s pláčem a prosíkem. Tvoji rodiče by to navíc neunesli. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy a pak...pak přišel Ron a -“
„A tys mu v klidu nechala všechno, co bylo moje. Gratuluju, Hermiono, to je fakt hrdinství.“
„Proč házíš veškerou vinu na mě? Psala jsem ti. Psala jsem, že ti potřebuju říct něco důležitého, neodpověděl jsi. Zařídila jsem si s tebou návštěvu v Azkabanu, jela jsem tam, aby mi řekli, že si mě nepřeješ vidět a musím odjet. Proč mi máš ty vyprávět o hrdinství, když jsi sám ani neotevřel jednu jedinou obálku, která mohla náš život úplně změnit?“
„Chtěl jsem to nejlepší pro tebe!“
„Já zase to nejlepší pro ně,“ odpověděla mu zamračeně.
„Co jsem pro tebe vlastně byl, Grangerová?“
„Byl jsi kluk, za kterýho bych dala život,“ odpověděla bez váhání, „kterýho jsem milovala,“ přiznala. „A tak moc jsem si přála, abys byl můj první a poslední,“ zašeptala. „Ale život nám občas nedá to, co chceme.“
„To jsou slova moudrý ženy,“ pokýval Draco uznale hlavou a pohlédl jí do očí. „Chtěl bych být na tebe naštvanej, Grangerová,“ řekl a pousmál se. „Chtěl bych, ale nejde to.“
„Mohla bych říct to samé,“ přikývla. „Jakmile máš pro někoho slabost jednou...“
„Máš ji už navždycky, s tím se bohužel nic nedá dělat,“ pokrčil rameny.
„Něco se nedá změnit, ani kdybysme se stavili na hlavu,“ napodobila jeho gesto a těknula očima do přihrádky pod stolem, což udělal i Draco.
Rozvodová smlouva.
„Nikdy jsem vám moc nefandil,“ řekl, „ale vím, že ho máš ráda. Je mi to líto,“ podíval se na ni zcela upřímnýma očima.
„Mně taky,“ přikývla. „Sepsali jsme dokumenty potřebné k tomu, aby mohl být náš rozvod nesporný,“ povzdechla si.
„Chápu, že to chcete mít rychle za sebou,“ pokýval chápavě hlavou.
„Změnil ses tak, nebo je to jen přetvářka?“ zahleděla se mu do očí. „Vždycky když jsi lhal, tak jsi...to bude znít stupidně, ale vždycky když jsi lhal, jsi měl rozšířený zorničky a čuměl jen na jedno místo.“
„No jo, stal se ze mě dobrý herec,“ přikývl se zářivým úsměvem a Hermiona se na něj káravě podívala.
„Nekecej mi,“ řekla. „Děti budou vyslýchat ve středu.“
„Ano?“
„Chtěla jsem tě jen poprosit, jestli...jestli by sis pro ně pak nepřišel já...nevím, na co se je budou ptát, ale...vlastně tuším a oni řeknou nahlas tolik věcí, já...nechci, aby viděli Rona a litovali ho. Nebo mě a nesnášeli mě. Ty jsi v tom nevinně, vlastně pro ně budeš hrdina, chtěla bych, aby sis je vzal.“
„Nemyslím si, že by tě nenáviděli,“ vydechl. „Byl to pro ně jen šok jako pro nás všechny, o nic jinýho jim nešlo.“
„I tak si nepřeju, aby mě potom viděli...ale jestli máš svoje plány -“
„Děti na prvním místě. Všechno ostatní jde stranou.“
„Myslím, že jsi pochopil základní pointu rodičovství,“ usmála se Hermiona.
„Ano,“ přikývl blonďák spokojeně a oplatil jí úsměv. „Stačila mi na to chvilka.“
„Ale měli bychom si o něčem ještě promluvit. Pár věcí pořešit.“
„To jistě ano,“ souhlasil.
„Když u tebe mají teď druhý domov,“ začala, „a jsi jejich druhý rodič, měli bychom držet spolu. Myslím být spolu ve věcech za jedno.“
„Například?“
„Že já jim řeknu, že tu čokoládu nesmí a ty jim jí dovolíš. Například. Ale je pro to potřeba komunikace mezi námi dvěma a to-“
„To se dá přežít,“ poškádlil ji.
„To doufám,“ zasmála se. „A zadruhé, ráda bych tě do papírů napsala jako otce.“
„To bych byl rád,“ přikývl. „Jen mi řekni, co mám kdy kde co podepsat a rád to udělám.“
„Soud.“
„Musím kvůli tomu k soudu?“
„Přesně tak,“ potvrdila.
„No tak fajn. Stejně bych tam rád zašel kvůli jedné věci.“
„A sice?“
„Příjmení,“ řekl jednoduše.
„Jsou na to zvyklí celý život, Draco, já si nemyslím, že -“
„Tvoje příjmení ať si klidně nechají, to je mi jedno,“ kmitl rameny. „Ale Weasleyovi to nebudou.“
„Ale -“
„Já o téhle věci nebudu diskutovat. A podám ten návrh při určení otcovství.“
„Ale zeptal ses jich?“
„Zeptal.“
„A?“
„Souhlasili. Dokonce vylovili i nostalgckou vzpomínku, aniž o tom věděli.“
„Jakou?“ zajímala se, aby odvedla téma co nejdále od příjmení.
„Grangerová-Malfoyová? To vůbec nezní špatně,“ citoval větu, jež vyslovila Carina středečního večera a Hermiona před necelými šestnácti lety.
„Tahle vzpomínka je živá,“ přiznala, při čemž její pleť zrůžověla.
„To tedy je,“ přikývl Draco s poněkud spokojeným úsměvem.
„Tenkrát to bylo...jak to jenom říct -“
„Nádherný. Hlavně to bylo po dlouhý době na dlouhou dobu poprvý a naposled.“
„Byli jsme zasnoubení?“ podívala se na něj tázavě.
„Ne, Hermiono, nebyli. Popravdě, neměl jsem to zatím ještě v plánu,“ řekl.
Pravda byla jinde.
Pravda byla taková, že v šuplíku u kravat měl připravený prstýnek.
Chtěl na konci války pokleknout a vyslovit se, být s ní do konce života.
Jenže nemohl, nedostal k tomu příležitost.
Kolem Harryho Pottera se všichni seběhli. Jako k hrdinovi.
Protože on byl hrdina.
Přišla k němu i ona.
Nahlas polkl a zašmátral v kapse.
Malý kroužek s kamínkem tam byl, jen čekal, kdy bude moci zdobit prst té nejúžasnější a nejstatečnější mladé ženy, kterou kdy Draco Malfoy vůbec poznal.
Když je opustil dav, obklopili je novináři a když se k ní konečně mohl přiblížit...dostal strach.
Když všem šlo o život, nevadilo mu, co by si řekli okolí.
Ale teď?
Věděl, že by mohl tím, že se k ní rozběhne, obejme ji, vroucně políbí, poklekne před ní a požádá ji o ruku, zničit její pověst.
Nevěděl, zda je na to připravená.
Nevěděl, zda to tak doopravdy chce.
A tak odešel jako zbabělec.
Nechtěl, ale musel.
Počítal s tím, že jej vyhledá.
Vyhledala, ale až po nich.
Bystrozoři si pro něj, tehdy již bývalého smrtijeda, přišli.
A bylo pozdě.
U soudu ji rychle obejmul a věnoval jí polibek.
Bolelo jej, že ji musí znovu opustit.
Viděl, že i ji to bolí.
A i když věděl, že to bude jen na pár let, bylo to horší než celá válka.
Když se na ni naposledy otočil, zahleděl se do jejích upřímných temných očí, které na místo slz zdobila jen naděje, pochopil.
Bylo jí osmnáct let. Nemohl ji odsoudit k tak dlouhému čekání.
Nezasloužila si to.
Takže když mu do Azkabanu dorazil první její dopis, rozhodl se neodpovědět.
Neodpověděl ani na další dva, protože jak jinak dát ženě najevo, že nemáte zájem, než když ji okázale ignorujete?
Věděl, že trpí. On i ona.
Ale věděl, že časem to bude lepší.
Že on pro ni bude první láska, na kterou bude vzpomínat a ona pro něj bude navždycky světlo v temném tunelu války.
Nechtěl jí dávat sbohem, ale musel, protože ji tak moc miloval...
„Máš pravdu, Hermiono,“ přikývl, „tahle vzpomínka je živá.“
„A ty máš pravdu v tom, že je nádherná. Díky ní vznikli -“
„Oni dva,“ dokončil za ni Draco. „Pak že se nic nestane,“ zasmál se.
„Ale nelituju toho,“ stiskla mu povzbudivě ruku.
„Ani já ne,“ pokýval s úsměvem hlavou a stisk jí oplatil.
Připadalo mu to jako dřív...ale ono nebylo.