Nová kapitola is hereee 😁
Rozhovor sourozenců...a možná někoho dalšího? 😏
Uvidíte 💗
Když se večer vrátila Carina z koupelny do pokoje, který byl pro ni a Scorpiuse připraven, byla už půlnoc.
A on nadšeně seděl a psal něco do svého deníku. Určitě své první dojmy o Dracovi.
„Co říkáš tomu deníku, můžeš říct i...co já vím, třeba... mně?“ pokrčila rameny a hodila ručník na topení.
„Nemůžu tebe pomlouvat u tebe,“ zakřenil se do notesu.
„Naser si,“ věnovala mu úšklebek a posadila se na postel, která se zhoupla, a tak na ní poskočila znovu a znovu.
Blonďák zaklapl sešit a svýma temnýma očima se zkoumavě podíval na sestru.
„Co to tady předvádíš?“ zeptal se jí narovinu.
„Já? Divadlo o tom, jak sedím na bílé posteli,“ řekla, když se pustila do česání vlasů.
„Nech toho, ty víš, o čem teď mluvím,“ zamračil se a věnoval jí přísný pohled.
„Já nevím, Scorpe, jasný? Já fakt nemám nejmenší tušení. Chtěla jsem být hodná, fakt jsem se snažila. Chtěla jsem to zkusit, ale prostě mi to nejde. Kdykoliv se pokusím donutit se k nějaký konverzaci, úplně to ve mně začalo vřít, kdykoliv něco řekl, měla jsem pocit, že mu namlátím a já...já vím, že za to nemůže, ale mám vůči němu strašnou averzi,“ povzdechla si. „A fakt mě to mrzí, protože vidím, jak moc se snaží, abych ho měla ráda, jo, ale prostě...to nejde.“
„Draco Malfoy má být údajně expert na ženská srdce,“ zazubil se Scorpius.
„Tak evidentně ne na srdce vlastní dcery,“ protočila oči.
„Tys to řekla nahlas,“ zasmál se její bratr a posadil se vedle ní.
„Co jako?“
„Že jsi jeho vlastní dcera,“ usmál se na ni.
„Scorpe,“ povzdechla si hlasitě Carina. „Je to pravda, nic s tím neudělám, tak proč to obcházet?“
„Pravda,“ pokrčil nakonec nebelvír rameny. „Tak jo, přestaneme o tom mluvit,“ rozhodl. „Psala mi Alice.“
„Proč ti psala?“ zeptala se okamžitě.
„Jen tak,“ usmál se. „Je hezký, že se nebojí napsat,“ loupl po sestře okem.
„Ne,“ odsekla. „Ne, to odmítám.“
„Tak se hned nečerti,“ dobíral si ji Scorpius Granger. „Já jen říkám, že bys tím nic nezkazila.“
„Víš, kolik holek mu musí psát?“
„Víš, kolik z nich je zmijozelská chytačka?“
„Víš, kolik z nich je hezkých?“
„Víš, kolik z nich je Carina Grangerová-Weasleyová?“ dokončil jejich dohady.
„Jedna,“ přiznala poraženě. „Ale...ale já ho nechci -“
„Chceš!“
„Uhánět! Nech mě taky někdy domluvit, Scorpiusi,“ zamračila se. „Nechci, aby si myslel, že jsem jen další, která ho chce kvůli tomu, že je kapitán.“
„Bavíte se od prváku,“ připomněl jí Scorp.
„Jako kamarádi. A najednou je druhým rokem kapitán a ta dlouholetá kámoška se o něj začne snažit?“
„Před čtyřmi, skoro pěti lety, Caro, jsi ho vnímala jinak. I on tě vnímal jinak. V jedenácti jsme byli všichni děti, nevnímali jsme se jako...kluci a holky, ale jako kamarádi. Tohle si nevybíráme, Car, to se prostě stane nebo...“
„Nebo ne,“ doplnila ho. „To mělo docela hloubku,“ utahovala si z něj.
„Mělo to být hluboký,“ ušklíbl se. „Ale teď vážně. Jestli k němu něco cítíš, tak se toho neboj.“
„Nikdy v životě,“ zavrtěla hlavou. „My dva bysme spolu chodit nemohli,“ povzdechla si hluboce.
„Jak to?“ zvedl blonďák obočí.
„Prostě...prostě se neptej, stejně bys tomu nerozuměl,“ odmávla ho. „Odepiš Alici, já se jdu ještě nadýchat čerstvýho vzduchu,“ oznámila mu, vzala si mikinu a vyrazila na terasu, zatímco Scorpius jako paralyzovaný seděl na posteli a nechápal nic z toho, co se teď vlastně stalo.
Nakonec se ale rozhodl neřešit to a udělal to, co mu sestra poradila - chopil se propisky, vzal si papír a začal psát odpověď na Alicin dopis.
Oblíbil si ji, za poslední rok až moc, stále nevěřil, jak silné by to mohlo být.
Než se zakoukal do Alice, chodil s Josephine. Malou, nenápadnou Jo, která jej milovala z celého srdce už od druhého ročníku. Šanci jí dal ke konci třetího ročníku, ale bohužel.
Zkusili to, nevyšlo to, a tak se rozhodli, že si dají šanci jako přátelé. A i když nebylo jejich přátelství tak silné jako předtím, bylo to přátelství.
A pak si všiml Alice, kamarádky své sestry, se kterou sem tam prohodil pár slov, když ji potkal s Carinou.
Alice, ač měla s Josephine, jež byla přesně jeho typ, pramálo společného, v něm vyvolala tak silné pocity a ty jej srazily na kolena.
A i když oba tvrdili, že jsou pouze přátelé, věděli oba tak dobře jako všichni ostatní, že je to k sobě táhne.
Jenže se jeden druhého báli, aby se snad vzájemně nevystrašili či co, takže jediná věc, ke které mezi ním a jí došlo bylo objetí, letmé pohledy a občasné držení za ruce, když se nikdo jiný nedíval.
A jeho sestra to měla tak jednoduché.
Ona a Sasha se chovali jak kdyby spolu chodili, jediné, co viselo ve vzduchu, byla ta otázka.
Jediné, co stačilo bylo vyslovit ta čtyři slova a bylo by to.
Jen kdyby teď projevil kapku zájmu, pomyslela si Cara a vydechla.
Nerada přemýšlela, raději dělala věci spontánně, zkrátka bez rozmyslu, do všeho skákala po hlavě. A teď? Teď přemýšlela...a vůbec jí to nedělalo dobře.
Samozřejmě že když dělala spoustu věcí bez rozmyslu, nakonec svých rozhodnutí leckdy litovala, ale nikdy nad tím nepřemýšlela před tím, než to udělala, vždycky až potom.
A teď?
Muselo jí na něm asi vážně záležet...
Ztracená ve svých myšlenkách stála Carina opřená o zábradlí a hleděla na hvězdy.
Už dávno se přestala snažit najít svou hvězdu, smířila se s tím, že je na astronomii zkrátka antitalent, a tak jen hleděla na hvězdy, některé jasné, jiné méně, ale všechny byly krásné.
Odjakživa ji fascinovaly.
Jen tam tak byly a existovaly už takovou dobu...tolik toho viděly, musely mít legraci z toho, jak si malí, hloupí lidé žijí na jedné mrňavé planetce a zažívají své nudné, jednoduché příběhy.
„Jak dlouho tam bude ještě takhle stát?“ divil se Draco Malfoy, když tam blondýnka stála už bezmála dvacet minut bez hnutí.
„U Merlinových smradlavých fuseklí!“ vyjekla na celou ulici a úplně naježená držela nataženou ruku s hůlkou.
„No teda,“ vydechl bývalý azkabanský vězeň a pokýval hlavou. „Klobouk dolů.“
„Já jsem tady jenom -“
„V pohodě, nic neříkám,“ zvedl ruce v obranném gestu. „Přemýšlet asi není úplně na škodu, přiznám, že kdybych kdysi sem tam přemýšlel, nemusel jsem dopadnout takhle,“ řekl a ukázal na sebe.
„Jak?“ nechápala Cara.
„Nemusel jsem se stát smrtijedem, tím pádem jsem nemusel jít do Azkabanu a tím pádem bych mohl být váš táta.“
„Všechno, co se v životě děje, má nějaký důvod. Má nás to někam posunout,“ řekla blondýnka. „Třeba to bylo potřeba,“ pokrčila rameny.
„Je pravda, že nebýt smrtijedství, tak jsme s Hermionou dodnes na nože,“ připustil a to se v Carině probudila ta stará známá zvědavost.
„Tímto zahajuji night talk a chci všechno vědět,“ prohlásila se zvědavými jiskřičkami v modrých očích a posadila se na stůl.
„Dobře,“ nebránil se Draco a jeho srdce poskočilo, když si uvědomil, že se možná se svou dcerou trochu sblíží.