„Každý svatý má minulost. Každý hříšník má budoucnost."
— Oscar Wilde
***
Atrium Ministerstva kouzel se změnilo k nepoznání. Vzduchem se vznášely zlaté hvězdy, odnikud padal začarovaný sníh a Fontána kouzlených bratří byla obtěžkaná červenými střapatými řetězy. Prostor, kterým se jindy hemžily kouzelníci ze všech koutů Británie, dnes výhradně sloužil nejvybranější ministerské smetánce. Každoroční silvestrovský večírek byl v plném proudu a ani Leanor na něm nesměla chybět.
Dřív sem chodívala ráda. Šla s matkou nakupovat, vybrala si krásné šaty, hezky se namalovala a vyšla do společnosti, pyšníc se tím, že se díky své pozici u Popletala stala jednou z vybraných, kterým přišla pozvánka. Teď už jí to žádné potěšení nepřinášelo. Spíše počínající migrénu a neustálou potřebou konzumovat alkohol, aby otupila své smysly. Seděla na baru, daleko od všech, dívala se na dno prázdné sklenice a v uších jí hrála další písnička Celestiny Warbeckové.
„Neřekla bych, že tě najdu zrovna tady," ozval se jí za zády zvonivý hlas a ona se překvapeně otočila. Tonksová na ni upínala své zářící oči, oblečená do černých, upnutých šatů, které jí velmi slušely a kontrastovaly s jejími růžovými vlnitými vlasy. „Ale hádám, že to je jedna z dalších tvých změn, které jsem nestihla zaregistrovat."
„Nejsem si jistá, jestli je dobré, aby nás lidi viděli spolu," řekla Leanor s obavou, když se Dora posadila na stoličku vedle ní.
„To bych si skoro mohla brát až osobně," ušklíbla se, ale nevypadala nijak dotčeně, „nejsem tvoje milenka, Leanor, ale stará kamarádka ze školy, tak nebuď tak zbytečně vyplašená."
„Fajn," rezignovala unaveně a nechala si opět dolít. Zaregistrovala Nymfadořin upřený pohled s významně povytaženým obočím. „Co?" prskla podrážděně.
„Nic, jen si říkám, že kdybys byla bývala tomu pití přišla na chuť dřív, mohly bychom si v Bradavicích užít o dost víc zábavy," zazubila se a Leanor nad tím jen protočila očima. „A když už jsme u toho... řekneš mi konečně, proč jsi mě po škole odstřihla nebo budeš potřebovat ještě další rundu?"
To, jak náhle vytáhla tak vážné téma, blondýnku zaskočilo a značně znervóznilo.
„Vždyť už jsem ti říkala, že jsme se prostě jenom odcizily. Měla jsem na Ministerstvu hodně práce a nestíhala jsem odepisovat na každý tvůj dopis," pokusila se z toho vybruslit.
„Jo, to určitě," protáhla hořce Dora, „nejsem blbá, Nor. Jestli se mnou nechceš už nic mít, tak to řekni a já se ti přestanu vnucovat. Ale není od tebe fer, abys mě po těch společných letech v Bradavicích začala úplně ignorovat, bez jediného vysvětlení. Máš vůbec ponětí, jak moc jsem se kvůli tomu trápila? Kolik dlouhých nocí jsem se snažila přijít na to, co jsem udělala špatně?"
Když Leanor zaslechla tu bolest a křivdu v jejím hlase, pocit provinilosti ji dostihl. Všechno, co bystrozorka řekla, byla pravda, a ona to moc dobře věděla. Dlouhé roky nedokázala sebrat potřebnou odvahu, aby Nymfadoře vysvětlila původ svého prapodivného chování, protože se za něj styděla. Jenže teď se řada věcí změnila a ona už dál nechtěla být tou slabou holkou. Když zemřeli její rodiče, slíbila si, že před svými strachy přestane utíkat a teď měla poprvé šanci to dokázat.
Hladově si lokla alkoholu na posilněnou, než se upřeně podívala na svou kamarádku, která trpělivě vyčkávala.
„Žárlila jsem na tebe," vydrmolila dřív, než ji odvaha opustila.
Taková odpověď Tonksovou zaskočila. Chvíli na ni jen odzbrojeně hleděla, než konečně dokázala opět promluvit.
„Žárlila?" zopakovala, jako by významu toho slova vlastně vůbec nerozuměla. „Ty na mě? U Merlina a proč?"
„Protože jsi byla vším, čím já jsem nikdy být nedokázala," povzdechla si blondýnka a nedokázala se jí podívat do očí, „vysněnou dcerou mého otce a statečnou bystrozorkou."
„No, dobře... tak tohle jsem opravdu nečekala," protáhla Tonksová a dlouho zamyšleně krčila čelo. „Měla jsi spoustu logických důvodů, proč se se mnou přestat bavit a vybrala sis takovou kolosální hovadinu," řekla nakonec, ale ať blondýnka hledala jakkoliv důkladně, naštvání nebo snad dokonce vztek v její tváři neviděla.
„Žárlila jsi úplně zbytečně, Leanor. Tvůj otec tě moc miloval, byla jsi pro něj vším," zakroutila nad hloupostí její kamarádky hlavou, „v práci se tebou a tvými úspěchy jenom chlubil, vlastně by se dalo říct, že nemluvil o ničem jiném. Některým kolegům s méně chytrými dětmi tím lezl dost na nervy."
To, co zaznělo z úst Dory, ji zahřálo na srdci. Příjemné teplo se rozlévalo jejím tělem, když slyšela ona vytoužená slova, po kterých celé roky tak hladově prahla. Vždy chtěla být tou dokonalou, perfektní dcerou, která by dostála všem nárokům a představám svého otce.
S odstupem si uvědomovala, že kvůli tomu měla tendence často propadat úzkostlivému perfekcionismu, a někdy se radši uchýlila k nicnedělání, jen aby nemusela čelit selhání.
„Já jsem si zase přála být o něco víc jako ty," přiznala růžovláska, „ty jsi byla vždy tak uvědomělá a rozumná. Všechno, na co si sáhla, ti šlo, zatímco já jsem nedokázala ujít ani pět metrů, aniž bych při tom něco nerozbila."
„Ty jsi úžasná, Dor," oponovala jí okamžitě pevným hlasem, „tvůj cit pro spravedlnost je přímo neuvěřitelný. Vždy jsi dokázala poznat, co je správné a odhodlaně za to bojovat, ať už to bylo sebetěžší. A i když jsem ti občas svou náladovostí dávala dost zabrat, nikdy jsi mě v ničem nenechala a dlouhé roky mi byla opravdovou kamarádkou. Mrzí mě, že jsem ti to nedokázala oplatit."
„Ještě se můžeš zlepšit," navrhla s úsměvem, „já o naše přátelství totiž pořád stojím."
Leanor se na ni mlčky zahleděla. Nechápala, proč by se s ní po něčem takovém chtěla dál přátelit. Neměla pocit, že by si zasloužila druhou šanci, přesto se ale nedokázala přinutit odmítnout. Když tak na Tonksovou koukala a postupně si vybavovala jejich společné vzpomínky plné smíchu, uvědomila si, že to pouto, které mezi nimi kdysi vzniklo, nezmizelo. Bylo tam stále. Napnuté až k prasknutí jako ta nejtenčí nit, přesto je pořád drželo pohromadě.
„Já taky," přikývla pomalu.
Kdyby nebyly v atriu plném lidí, skočily by si kolem krku a pevně se objaly, až by několik dlouhých sekund nemohly dýchat. Ale takový projev náklonnosti by byl až moc nápadný, tak se místo toho jen jedna na druhou zářivě usmály. Ta zvláštní hustá atmosféra, která se nad nimi doposud vznášela jako bouřkový mrak, zmizela. A obě ženy dobře věděly, že už se nikdy nevrátí.
Daly se opět do řeči a čím déle mluvily, tím víc a víc si Leanor uvědomovala, jak moc jí celé ty dlouhé roky chyběla její jediná a opravdová nejlepší kamarádka.
„Slečno Dawlishová," přerušil je mužský hlas, „tak tady vás máme. Už jsem si začínal myslet, že jste nedorazila."
V jejím zorném poli se objevil Kornelius Popletal se zářivým úsměvem na rtech, nabitý energií z večera, ve kterém mohl být neustálým středem pozornosti přesně tak, jak měl rád. Chtěla ho pozdravit, když si náhle všimla osoby, která beze slova postávala za ním a srdce se jí nekontrolovatelně rozbušilo. Lucius Malfoy si ji upřeně měřil chladným pohledem, který v ní násilně vyvolával vzpomínky na jejich poslední nemilé setkání.
„Leanor je mou osobní asistentkou už čtvrtým rokem a bez její pomoci bych jen stěží dokázal vést Ministerstvo tak úspěšně, jako doposud," představil ji Popletal významně. „Zrovna jsme tady s panem Malfoyem rozebírali jeho další štědrou investici, kterou hodlá po novém roce podpořit náš úřad," oznámil jí a bylo znát, že je sám se sebou nadmíru spokojený.
„No jistěže," odtušila s výrazem pokerového hráče Leanor, „pan Malfoy je svými sklony k filantropii velmi dobře znám."
Neovládla se a pohlédla přímo do jeho bledě modrých očí. I přestože měla pocit, jako by se jí kolem krku ovinula neviditelná ruka a rdousila ji, neuhnula. Dokázala se soustředit jen na jediné – muž, který před ní nehnutě stál, byl zapletený ve vraždě jejích rodičů. Od jejich posledního setkání v ní začala nebezpečně narůstat touha po lapení prchající spravedlnosti, což jí jistým způsobem dodávalo sílu, zároveň to v ní však probouzelo temné myšlenky, kterých se nejednou zděsila.
Nezdálo se, že by Popletal jakýkoliv náznak napětí vycítil, protože se dál široce usmíval a horlivě jejím slovům přikyvoval.
„Přirozeně," odpověděl Malfoy s ledovým klidem, „blaho kouzelníků a čarodějek má v mém srdci zvláštní místo."
Jeho černočerné panenky se nebezpečně zúžily, ona však jen odhodlaně vystrčila bradu, připravena k protiútoku, když ji kdosi prudce nakopl do nohy. Tonksová jí věnovala dlouhý, varovný pohled, který ji velmi rychle vrátil zpátky do reality. Musela se bolestně kousnout do rtu, aby se jí podařilo ovládnout.
„Nepředstavíš nás, drahý?" ozval se náhle žena, jíž Leanor doposud nevěnovala větší pozornost.
Tiše stála po boku Luciuse, plavé rovné vlasy měla rozpuštěné a její hubenou figuru zdobily zmijozelsky zelené šaty, které hedvábnou a ručně vyšívanou látkou dávaly okatě najevo svou vysokou cenu. Obličej měla krásný, skoro bez jediné vrásky, ale své charisma schovávala za maskou odtažitosti a arogance, jež určitě převzala od svého společníka.
„Ale jistě," přikývl, „Narcissa Malfoyová, má žena."
„Leanor Dawlishová," představila se blondýnka sama a přijala její nabídnutou ruku. Během chvíle se snažila vypozorovat co nejvíce detailů, které by jí pomohly rozluštit, zda je Narcissa jen nevinnou obětí čistokrevných naaranžovaných sňatků nebo inklinuje ke stejně krutým praktikám jako její manžel.
„Snad bychom mohli nechat dámy, aby si spolu popovídaly, zatímco bychom dořešili detaily naší budoucí spolupráce, co říkáte, pane Malfoyi?" navrhl Kornelius a napjatě vyčkával na odpověď.
Blonďák vyhledal pohledem svou manželku, která na něj téměř neznatelně kývla, načež se obrátil na Popletala a s úsměvem, který spíše připomínal pohlazení slizkým chapadlem, přikývl. Lucius ještě naposledy přejel očima mezi ní a jeho ženou, než společně s ministrem odkráčeli a ztratili se v hustém davu. Když se Leanor ohlédla, zjistila, že i Tonksová se se vší nenápadností stihla vypařit, a ona tak zůstala sama v přítomnosti paní Malfoyové.
„Velmi se podobáš své matce," řekla náhle Narcissa.
Leanor se na ni překvapeně zahleděla a velmi dlouho se nezmohla na jediné slovo, čelíc ženině upřenému pohledu a zvláště zastřeným očím, za nimiž jakoby se schovávala tíha vzpomínek, které dlouhé roky pečlivě ukrývala před světem.
„Vy jste ji znala?" dostala ze sebe nakonec a hrdlo se jí bolestně sevřelo, jako pokaždé, když měla mluvit o rodičích.
„Ano," přikývla po krátkém zaváhání, „chodily jsme spolu do Bradavic."
„Nikdy se o vás nezmínila," namítla Leanor poněkud hrubě, ale nezdálo se, že by ženu urazila.
„Jistěže ne," odtušila s hořkým úšklebkem, „byla jsem součástí minulosti, před kterou tak pracně dlouhé roky utíkala."
„Jaké minulosti?" naléhala netrpělivě a už začínala být mírně vytočená. O čem to sakra mluví?
„Mariette se ti nepochlubila?" neodpustila si Narcissa kousavé rýpnutí. „Neříkej mi, že nic nevíš o původu své vlastní matky."
„Samozřejmě, že vím," odsekla podrážděně, „pocházela z rodu Shafiqů, dlouholeté linie těch nejlepších lékouzelníků."
Žena se pohrdavě zasmála.
„Ujišťuji tě, že to bylo to poslední čím byli Shafiqové známí," vyvedla ji nemilosrdně z omylu, „patřili k posvátné dvacet osmičce. Mariette byla dědičkou významné čistokrevné rodiny, a ty mají tendence držet při sobě. Pravidelně jsem ji tak potkávala na rodinných večírcích, kde se sblížila s mou starší sestrou Andromedou. Všechny tři jsme spolu strávily dost času, jenže pak obě nastoupily do Bradavic o dva roky dříve než já a stihly se tam nakazit těmi volnomyšlenkářskými postoji."
To byl na Leanor velmi nečekaný příval úplně nových informací, o kterých nikdy neslyšela a opravdu nevěděla, jak naložit s tím, že se jí máma o ničem takovém nikdy nesvěřila.
„Myslíte Andromedu Tonksovou?" uvědomila si náhle. „Ona je vaše sestra?"
Leanor skoro až rozbolela hlava z toho, jak se snažila dát všechny věci do souvislostí a pospojovat složité rodové linky.
„Už ne," odsekla prudce, „přestala patřit do rodiny Blacků ve chvíli, kdy se rozhodla provdat za toho mudlovského šmejda," vysvětlila s nenávistí v hlase, „stejně jako tvoje matka, mimochodem. Obě se navzájem podporovaly v těch nesmyslech o rovnosti kouzelníků tak vytrvale, až se nakonec obrátily zády k vlastním rodinám. A já kvůli tomu ztratila nejen svou sestru, ale i dobrou přítelkyni."
Přišlo jí, že v jejím hlase zaslechla lítost a přísahala by, že na nepatrných pár vteřin její ledová maska spadla a Leanor tak mohla zahlédnout bolest vetkanou do mimiky její jemné tváře. A právě to jí potvrdilo pravdivost oněch slov a vyhubilo veškeré zbývající pochybnosti.
„Lucius mi tvrdil, že jsi jiná," zvážněla náhle Narcissa, upírajíc na ni pár přísných očí, „ale spletl se. Vidím, jak moc se Mariette podobáš. Máš v sobě přesně to, co tehdy ona... totožný zápal mladistvé naivity a patetické touhy být za každou cenou hrdinkou," vyjmenovávala s téměř výsměšným opovrženým, „to všechno ji ale nakonec stálo život. A ty dopadneš úplně stejně, jestli se poddáš těm heretickým bludům."
„Proč mi tohle všechno vlastně vykládáte?"
„Zdálo se mi, že ještě nejsi tak úplně ztracená," odpověděla prostě, „pořád existuje naděje, že si zvolíš tu správnou stranu a nebudeš tak hloupě hazardovat s vlastním životem. Nestojí to za to. Na všechny rádoby hrdinské skutky se zapomene ve chvíli, kdy na tvou rakev dopadne první hrstka hlíny."
Dřív by o jejích slovech nepochybovala a pravděpodobně by horlivě přikyvovala, zatímco teď jen nehnutě stála a zamyšleně hleděla před sebe.
„Lidé dokážou být velmi kreativní, když se snaží ospravedlnit svou vlastní slabost, paní Malfoyová," promluvila po chvíli váhavého ticha, „vím to, protože jsem to sama dlouhé roky dělávala, znova s tím ale začínat nehodlám. Koneckonců naše vlastní smrt není ani zdaleka to nejhorší, co nás v životě může potkat."
Co jí na to chtěla Narcissa odpovědět se už nedozvěděla, protože je vyrušil hlasitý výkřik Leanořina jména. Ohlédla se a uviděla Percyho, jak ze všech sil cpe davem a horlivě na ni mává. Její společnice jí věnovala významný pohled, kterým jakoby se snažila vnutit jí svá slova ještě naposledy předtím, než se jí bez rozloučení vytratila z dohledu.
„Páni, Leanor!" vyhrkl nadšeně mladík se zrzavými vlasy, když si k ní konečně vydobyl cestu. „Nečekal jsem, že tu na tebe narazím."
„Vždyť víš, že si tyhle večírky nikdy nenechám ujít," odpověděla mu s neupřímným úsměvem.
„No, to sice jo, ale hodně se toho změnilo," znejistěl, „ne, že bych ti to nějak vyčítal, ale – snad chápeš. Nebyl jsem si prostě jistý, jestli tentokrát dorazíš," vysvětloval, „na, tumáš," vrazil jí do rukou skleničku se šampaňským, „brzy bude půlnoc, měli bychom se dostat co nejblíž k fontáně, ať máme dobrý výhled na ohňostroj."
Popadl ji za ruku a vlekl ke zmiňovanému místu s takovou vervou, že půlku šampaňského po cestě vylila, než se konečně zastavili u mohutné pozlacené fontány, na kterou se náhle upíraly zraky desítek nedočkavců. Ten přelomový čas, na který všichni celou noc čekali, se nezastavitelně blížil a všichni začali nadšeně odpočítávat posledních pár sekund roku 1995.
Chtěla se k nim přidat, ale jistý zvláštní pocit uvnitř ní jí v tom zabránil. Snad to byly instinkty, které ani nevěděla, že má, když jako na povel přestala vnímat to, co jí do ucha šeptal Percy a snažila se vyhledat jen jednoho jediného blonďatého muže.
Až teď si uvědomila, že tento moment byl přímo perfektní pro každého, kdo by se chtěl nepozorovaně dostat na Odbor záhad. Srdce se jí z toho prozření splašeně rozbušilo. Ministerstvo bylo poloprázdné, otevřené jen té nejvybranějším, proto se nepředpokládala nutnost ochrany na žádné z pater.
Luciuse Malfoye nikde neviděla.
„Pět... čtyři... tři... dva... jedna!" slyšela vyvrcholení nadšeného odpočítávání, hlasité zaburácení vypuštěných rachejtlí a ještě dřív, než jí její kamarád stihl popřát šťastný nový rok, se ztratila ve vřavě. Mrštně se proplétala kolem kouzelníků a čarodějek, tasila hůlku a odhodlaně mířila k výtahům.
Byla rychlá, skoro nadpozemsky, a konečně se jí podařilo dostat do místa ponořeného do ohlušující ticha. Nadšený povyk z nového roku slyšela už jen vzdáleně. Osaměla, nebo si to aspoň myslela, dokud si nevšimla mužské postavy. Zrychlila, bez většího rozmýšlení pozvedla hůlku a namířila ji přímo na záda dotyčného.
„Hledáte něco, pane Malfoyi?"
Sledovala, jak se Lucius pomalu otáčí a užívala si tu chvíli vítězného triumfu. Teď byla ona tou, která měla v rukou moc a bylo to mnohem uspokojivější, než si kdy dokázala představit. Tak nebezpečně opojné a lákavé...
„Dawlishová," protáhl mrazivým hlasem, který by dokázal odnikud přivolávat sněhové vánice.
„Chci slyšet, co víte o smrti mých rodičů," zavelela tvrdě a nečekaně, stále na něj míříc hůlkou. Avšak odpovědí jí byl pouze mužův chraplavý pobavený smích.
„Nebo co, slečno Dawlishová?" pohrával si s ní bez jediného náznaku strachu. „Proklejete mě? Přímo tady – jen pár kroků od ministra kouzel a dalších desítek svědků?" rýpal do ní a s každým dalším slovem rozbíjel její pracně budovanou bariéru. „To by bylo značně žalostné, dokonce i na vaši amatérskou úroveň."
„Nehrajte si se mnou," procedila pevně skrze zaťaté zuby. Nemínila se tak snadno vzdát, avšak jak se jeho úlisně chladný úsměv pomalu před jejíma očima prohluboval, dávka sebejistoty ji postupně opouštěla.
„Vybrala jste si špatně, Leanor," ignoroval ji a udělal drobný krok vpřed, který v ní vyvolal novou vlnu mocné paniky. Křečovitě sevřela svou jedinou zbraň tak pevně, až jí klouby na ruce zbělely. „Tohle rozhodnutí pro váš krásný krk nebude znamenat nic dobrého."
Zalapala po dechu, když se náhle ocitl v její těsné blízkosti a jeho dlaň si pomalu začala nacházet směr k její tváři. Chtěla ho proklít, omráčit nebo prostě jen zakřičet z plných plic, byla však úplně paralyzovaná. Jakkoliv moc se snažila být statečná, z Luciuse Malfoye šla hrůza a pokaždé, když se zahleděla do jeho modrých očí, měla pocit, jako by se jí dotkla samotná smrt.
„Je to opravdu nesmírná škoda," zašeptal tiše, „protože když se na vás tak dívám, skoro bych i dokázal zapomenout na nečistou krev, která koluje ve vašich žilách." Když se jeho prsty už téměř setkaly s Leanořinou kůží, někdo je vyrušil.
„Tak tady jsi, Luciusi," rozezněl se chodbou hlas Narcissy, která si dvojici měřila kamenným výrazem, ze kterého se nedaly vyčíst žádné emoce. Zdálo se, jako by svého muže obtěžujícího Leanor vlastně vůbec neviděla.
Na nesympatiích, které mladá žena k příchozí chovala, vůbec nezáleželo. Když ji spatřila, okamžitě na ni dopadla vlna nepopsatelné úlevy.
„Jaký manžel zmizí uprostřed noci, aniž by dal své ženě novoroční polibek?" vyčetla mu Narcissa zamračeně.
„Omlouvám se, drahá," zareagoval Lucius naoko kajícně, ačkoliv jeho pravé pocity byly více než zřejmé. Přešel ke své ženě, krátce ji políbil a na moment se zdálo, jako by veškeré stopy po předchozím střetu úplně vymizely. Leanor však tak rychle masky měnit nedokázala.
Tohle měl být její velký triumf. Když opouštěla atrium, byla si jistá tím, že ho dostane a vytáhne z něj informace o jejích rodičích a jen těžko se smiřovala se svou prohrou. Nakonec se však musela přenést přes hořké zklamání a usoudit, že toto místo na přímou konfrontaci vskutku nebylo nejvhodnější. To ale neznamená, že se vzdá.
Její chvíle nakonec jednou přijde.
Jako by její myšlenku plavovláska zachytila, když se jejich oči střetly. Leanor pochopila, že se jí svým pronikavým zíráním snaží připomenout jejich rozhovor a poskytnout jí tak společně se záchranou i jakési poslední varování. Nebelvírka ho však nemínila brát v potaz. Rozhodná tvrdost v její tváři mluvila jasně.
„Šťastný nový rok, slečno Dawlishová," řekl Lucius Malfoy, když okolo Leanor se svou ženou procházel. V půlce kroku se však zastavil a nebezpečně se k ní naklonil. „Můžeme jen doufat, že nebude váš poslední," zapředl jí tiše a hrozivě do ucha až se otřásla.
Ztuhle sledovala, jak jí pár pomalu mizel z dohledu, načež jí ze rtů konečně unikl jeden tlumený výkřik připomínající spíše zoufalý vzlyk, ve kterém se odrážela veškerá frustrace a příšerný, hrozivý strach, se kterým bojoval každý sval jejího vyděšeného třesoucího těla.