Večerní slunce se přelévalo přes vrcholky stromů Zapovězeného lesa a na nebi se začaly objevovat první červánky, když Regulus Black, s koštětem ležérně přehozeným přes rameno došel k famfrpálovému hřišti.
Když svýma šedomodrýma očima nikoho na hřišti nezaregistroval, vydal se směrem ke tribuně a čekal.
Sám napůl nemohl uvěřit, že je skutečně tady. Samozřejmě, v Jamesově přítomnosti mu bylo až bláhově příjemně, ale pořád v něm hlodaly obavy, že se ztrapní, nebo řekne něco nevhodného a to něco, co mezi nimi je, půjde do háje...
A taky nevěděl, jak si má pro Merlina vyložit to, co se stalo ve středeční večer v tom prokletém přístěnku... Jamesovo chování ani za mák nechápal.
Za několik minut se na obzoru opravdu rozchuchaný Nebelvír objevil a Regulusovu tvář bezděčně prozářil úsměv. Když si uvědomil, co jeho obličejové svaly právě udělaly, rychle se úsměv pokusil zamaskovat zakašláním.
"Tak ty seš přece jenom tady! Nebyl jsem si jistej, jestli přijdeš, minule jsi vypadal nějak vyjukaně," James tím narážel na jejich setkání v přístěnku a přeměřil si ho zkoumavým pohledem a pozvedl koutky úst.
Že to říká zrovna on, prolétlo Regulusovi hlavou a při pohledu na Jamese se mu příjemně zhoupnul žaludek. Zatracená práce. Zatracený Potter. Zatracená Potterova pusa.
"Jak vidíš jsem tady," opáčil Zmijozel a seskočil z tribuny. Nechtěl na sobě dát znát tu nervozitu, která jakoby ho zevnitř úplně požírala. Jak mohl Potter působit tak... bezstarostně? To mu je to všechno jedno?
Nakonec jeho myšlenkové pochody došly k závěru, že nejspíš budou oba prostě předstírat jako kdyby se nic nestalo. Regulus se nemohl rozhodnout, jestli je to ta lepší, nebo horší verze.
James si ho bezostyšně prohlížel, až se Regulus pod jeho pohledem ošil. Netušil, co by případně mohl mít Potter za lubem a tohle začínalo být podezřelé.
Teda - ne, že by mu jeho pohled vadil, bylo docela uspokojující, že mu za něj stojí, ale taky to vůbec nemuselo znamenat to, v co Regulus tajně doufal.
"Ještě než začneme hrát," začal s poťouchlým výrazem James a přistoupil k Blackovi blíž.
"Myslím, že teď je to další příště. Řekni mi o tý záhadný holce ještě něco," dělil je od sebe přibližně jeden krok a Reg hlasitě polknul, když se před ním Nebelvír opřel o koště a roztomile se zaculil.
Studený podzimní vítr mu rozfoukával už tak dost rozchuchané vlasy a aristokrat potlačil nutkání pokusit se mu je svými prsty zkrotit.
V duchu se ptal sám sebe, jestli ho do rozpaků, tím vším, co dělá, Potter přivádí záměrně, protože si - nedej Merline - jeho nenápadné pohledy vyložil správně, nebo si to prostě neuvědomuje. Regulus z celého srdce doufal v tu druhou možnost.
"Nečekej, že ti o tý osobě něco řeknu pokaždý, co se potkáme, to by bylo až moc lehký," Zmijozel se ušklíbnul a následně se zamyslel. Chtěl mu něco málo prozradit - neměl důvod, proč ne a navíc to slíbil.
"Je chytrá. A nadaná, ale svoje schopnosti zrovna k učení nevyužívá. A taky ráda maluje," dokončil bez dlouhého přemýšlení.
Před očima se mu hned promítly hezké náčrtky, které viděl u Jamese v pokoji polepené různě po stěnách, nebo rozházené po stole. Očividně to byl chytačův dlouholetý koníček, o kterém ale věděl málokdo.
"Hm," Potter se zamyšleně poškrábal na zátylku. "Budu si muset počkat na další příště," řekl nakonec, když se na Reguluse ušklíbnul. "Musíš v tom být asi až po uši, co? Když o ní mluvíš, úplně ti září oči."
Regulus se rozkašlal a James ho pohotově bacil po zádech, což ale způsobilo, že se Zmijozel zakuckal ještě víc a trvalo hodnou chvíli, než byl zase schopný normálně mluvit.
"Já - eh, jo. Asi," zamumlal vyhýbavě a v duchu se proklínal za to, že sem kdy chodil. "Mohl bys mi aspoň prozradit v jaký je koleji?" Zeptal se zvědavě James, odhodlaný identitu dívky, která Regulusovi vězela v hlavě, odhalit.
Neuvědomoval si, že jeho ruka pořád spočívá na Zmijozelových zádech. Narozdíl od Reguluse. Tam, kde spočívala Nebelvírova nevinná dlaň, jako kdyby někdo zapálil oheň.
Přesto se sebevědomě napřímil a samolibě se pousmál. "Možná někdy, musíš si počkat," zpod svých dlouhých řas na Pottera mrknul a v následující vteřině popadl koště a s výzvou v očích na chytače naproti němu pohlédl.
Ten mu pohled s jiskřičkami v očích oplatil a jako kdyby mu v tu chvíli došlo, že má ruku pořád položenou na Regulových zádech, rychle jí stáhnul. S ostýchavým pohledem se na Zmijozela ze strany podíval a nasednul na své koště.
Regulus ho bez váhání napodobil, i když mu místo, kde ještě před chvílí spočívala Jamesova ruka, mravenčilo.
Oba se ve stejný okamžik odstrčili od země a vzlétli směrem k oblakům, stále výš a výš...
Stačil jim jediný pohled plný nevyřčené výzvy a začaly se proplétat mezi mraky, zatímco se všemožně předháněli a James se nedokázal přijmout k tomu přestat se předvádět.
Ani jeden z nich netušil, kolik uběhlo času, když James zničehonic zpomalil, protože u nedalekého dubu u jezera rozeznal rudé lokny, spadající přes záda Lily Evansové, která pod oným stromem seděla a listovala něčím, co až podezřele připomínalo učebnici.
Regulus si všimnul, kam jeho pohled míří a stáhnul se mu žaludek. Nechtěl, aby ho tu chytač nechal a prostě odlétnul za Evansovou.
Ke Zmijozelově překvapení - ale i úlevě, James po malinké chvíli pohled od Lily odvrátil a znovu se otočil na Reguluse, aby k němu mohl dychtivě přiletět vzduchem.
Slunce se mezitím pořád sklánělo níž a níž a tvořilo krásnou oranžovou nazlátlou záři. Regulus se sám sebe ptal, jestli James jejich schůzku vybral právě v tomhle čase, protože věděl, jak kouzelné tu západy jsou.
"Mám... nápad," spustil, když si byl jistý, že ho jeho společník poslouchá. Regulus na něj vyčkávavě hleděl, v duchu obdivoval jeho oříškové oči a zároveň se za to proklínal.
"Jde o to," pokračoval Nebelvír, "že bysme mohli uzavřít takovou... sázku."
"A o co by v té sázce šlo?"
"Víš, jak jsi kdysi říkal, že by se hodila umět Vronskýho finta? Já jí umím a rád tě jí naučím." Regulus pozvednul nerozhodně jedno obočí, ale nechal Jamese, ať pokračuje.
"A ty se za to pokusíš nějak Evansku přimět, aby mě začala mít aspoň trochu ráda a při nejlepším mi kývla na rande. Jednoduchý, ne? A tu fintu se fakt znát vyplatí, věř mi!"
Zmijozel musel několikrát zamrkat, aby se ujistil, že se to skutečně děje. James Potter po něm chce, aby mu pomohl získat Lily Evansovou... James Potter. Ten zatracený James Potter.
Dlouho nic neříkal. Najednou se cítil úplně mizerně. Jak vůbec někdy mohl pomyslet na to, že možná u Jamese má - byť úplně maličkou - šanci? Jsem tak bláhový.
Ale co ta kraťoučká chvíle, před týdnem v tom přístěnku? Ptal se sám sebe. Přišlo mu, že když opravdu chtěl, pořád cítil Jamesův teplý dech na svém krku a jeho ruku zastrkující mu vlasy za ucho... A navíc to, že ho Potter skoro políbil bylo samo o sobě dost... zvláštní, vzhledem k Jamesovu aktuálnímu chování.
Regulus musel uznat, že Potter ho docela slušně mate.
"Hej! Tak co ty na to?" Zeptal se po chvíli James a jeho hlas už nezněl tak nadšeně. Prostě na Zmijozela koukal - spíše na něm visel pohledem - a hltal každičký pohyb a výraz jeho tváře.
Regulus zvednul oči a zavrtěl se na koštěti. Vysoko na obloze začínala být zima. Oplatil Nebelvírovi jeho upřený pohled a přemýšlel.
Byla pravda, že Vronského fintu opravdu chtěl umět. Šlo by s ní vyhrát nezpočet zápasů a na hřišti by zaválel... Ale za jakou cenu?
Black si nerozhodně promnul zátylek a snažil se ignorovat oříškový pohled. Netušil, jak by mu mohl zrovna on - Merline, on Regulus Black - s Evansovou pomoct, ale nehodlal se nad tím moc zamýšlet.
Navíc by u učení finty s Jamesem trávil víc času... I když si nebyl jistý, jestli by to všechno ještě nezhoršilo.
Nakonec však dospěl k názoru, že nemá co ztratit. Pokud Potter prostě nebyl na kluky - to, co se stalo v přístěnku Regulus u rozhodování záměrně přehlížel - opravdu neměl co ztratit. A navíc, Potter tu zrzku pitomou prostě chtěl.
Při tomhle pomyšlení ho nepříjemně píchlo u srdce, ale ignoroval to. Už si zvyknul a bylo mu téměř jasné, že on je ten poslední, o koho by Nebelvír mohl kdy jevit zájem, přesto v něm pořád plál malinký plamínek naděje, že si možná všechno vysvětluje špatně...
Ale proč by to Potter dělal? Regulus zatřásl hlavou. Prostě potřeboval nějakou naději, které se mohl držet.
A i když neměl nejmenší tušení, jak sakra chtěl Evansovou přimět, aby začala mít Pottera ráda, možná právě proto, že ten plamínek měl, nakonec pomalu přikývnul a s rozzářeným Potterem tu zatracenou sázku v záři zapadajícího slunce uzavřel.
Zatím nejdelší kapitola, tak doufám, že se vám líbila :D
Určitě teď všichni, podobně jako Reggie, nadáváte na toho zatraceného Pottera, ale nakonec se díky týhle zatracený sázce dají dohromady :)
(Nikdo to nečekal, vůbeec :Dd)
mar