Mysleli jste si, že peklo neexistuje? Chyba lávky. Já sama jsem to zjistila teprve dnes a mohu vám potvrdit, že to byla ošklivá rána. Důkazem mohu být já sama sedící napůl v depresích na lavičce v areálu Parco della Musica kousek od školy, spolu se všemi mými bývalými partnery. Jak se může tak bláznivá věc stát? Povím vám to.
Píseň dne se mi definitivně rozhodla zničit život i mentální zdraví a vybrala pro mě song Shout Out To My Ex v podání holčičí skupiny The Little Mix. Od božího rána se mi začali postupně zjevovat moje ztroskotané lásky a expartneři.
Jakmile se ta píseň ráno spustila, věděla jsem, že je zle. Měla jsem z toho snad ještě horší pocit než z Rockyho. Co bych teď dala za živého tygra?
Zpočátku to bylo nenápadné. Před domem čekal Jakub, moje první láska ze základky. Vzpomínky do mě narazily rychlostí rozjeté lokomotivy. Bylo to tenkrát tak milé a nevinné. Nosil mi tašku, chodili jsme společně na houpačky na nedaleké hřiště a jednou za čas mi v cukrárně koupil něco dobrého na zub. Já mu za to dovolila, aby o mně mluvil jako o svojí holce. Kde mu teď byl asi konec? Zde v Itálii se mi zjevil přesně tak, jak vypadal v den, kdy jsem mu na konci páté třídy řekla, že jdu na gympl. Měl na sobě džínové kraťasy, příliš velké tričko po bratrovi a ošoupané tenisky. Uši mu odstávaly snad ještě víc kvůli tomu, že ho jeho matka vzala holícím strojkem na ježka, aby mu v létě nebylo vedro.
Kdyby to byl můj první den s aplikací, možná bych si cestou do školy hýčkala myšlenku, že bude Jakub mým jediným průvodcem, ale už jsem Píseň dne tak trochu znala. A skutečně – u školy na nás už z dálky mával Max. Seděl na hraně zádové opěrky lavičky s nohama na místě, kde normálně lidi seděli, za což by ho nejspíš vzala první kolemjdoucí babička po hlavě holí, kdyby to viděla. A kdyby byl skutečný.
Rodiče vybrali Maxovi vznešené jméno Maxmilián ve snaze dát mu do života ještě trochu víc snobství, než už ho čekalo. Jeho otec vlastnil dvě prodejny luxusních vozů a dalo by se říct, že si žili opravdu slušně. Já s ním nechodila kvůli penězům, i když se na toto téma tenkrát šířilo gymplem hodně pomluv, ale hlavně proto, že byl v té době stejně jako já ulítlý na čtení mangy. Japonské komiksy neměly v té době ještě takový úspěch, jako dnes. Jednalo se o záležitost nadšenců, a my trávili hodiny a hodiny čtením, sněním a diskusemi o tom, co mohly postavy udělat jinak. Max se mi v té době zdál děsně cool. Zajímal se o sběratelské figurky, stěny pokoje měl polepené barevnými plakáty. Skončili jsme spolu, když nás jednou jeho nafrnění rodiče načapali, jak se mě Max pokouší nezkušeně políbit před bránou jejich vily. Později toho dne mu zřejmě vysvětlili, že pro něj nejsem dost dobrá a vlastně mě nemá zase tolik rád. Přeříkal mi to tenkrát skoro slovo od slova.
Teď, o mnoho let později, se na mě usmíval, jako kdyby mi nedal kopačky jenom proto, že mu to rodiče nařídili. Abych mu uznala alespoň nějaký kredit, když jsme se loni na jaře náhodou potkali před městským úřadem, kam jsem šla žádat o prodloužení pasu, omluvil se mi. Nechtěl mít tenkrát doma problémy, rodiče do něj šili a on neměl dost sil na to, aby se s nimi hádal. Jeho omluvu jsem, spolu s kávou z blízkého stánku, přijala.
Do učebny jsem vešla spolu se dvěma svými bývalými láskami, na které jsem měla ještě dobré vzpomínky. Nálada se mi o trochu zhoršila po zjištění, že ve čtvrté řadě uprostřed sedí i se svou suitou Suzanne a něčemu se vesele směje nad mobilem. Tom chyběl a na mou SMSku s dotazem, kde se fláká, nereagoval.
„Shout out to my ex, you're really quite the man
You made my heart break and that made me who I am
Here's to my ex, hey, look at me now
Well, I'm, I'm all the way up
I swear you'll never, you'll never bring me down"
Za dopolední vyučování, oběd a dva odpolední vyučovací bloky, jsem stihla posbírat i své tři zbylé expartnery.
Už je jasné, jak jsem se dostala na nepohodlnou moderní kovovou lavičku ze spojovaných trubek, ke které v zimě přimrznete, abyste následně dva týdny řešili zánět močáku, případně se v létě spálili o do ruda rozžhavený kov? Naštěstí byl v květnu ten výjimečný okamžik, kdy ani jedna z dříve uvedených variant nenastala.
Zkrátka jsem potřebovala relativně klidné místo k přemýšlení. A činům.
„Tak mi povězte, pánové, co mám dneska vlastně dělat?" Na chlapy se má prý jít zpříma, když chcete jasnou odpověď.
Slávek, křestním jménem Česlav (ano, rodiče umí být strašlivě krutí), mě objal rozjařeně kolem ramen. Jeho polodlouhé vlasy, na které mě v létě před sedmi lety sbalil, mě lechtaly. Byla to tenkrát letní láska jako trám, Pomáda byla oproti nám jen laciný brak. Ale na rozdíl od světoznámého filmu, my se na konci prázdnin rozešli. „To je jednoduchý! Máš si v naší společnosti užít prima den a usmířit se s náma!"
Nadechovala jsem se k břitké odpovědi, ale hlas po mé pravici mě předběhl. „No, v tom případě to ještě bude zajímavé."
Dan seděl spořádaně vedle mě. Polo košile, značkové džíny a polobotky podle nejnovější módy, to vše pasovalo k perfektně oholené tváři a vlasům upraveným v barber shopu. Při pohledu na něj, jak vypadal v den, kdy už jsem definitivně nesnesla vztah ovlivněný nevěrou, se mi stahovalo hrdlo. „To rozhodně," přitakal jsem a zvedla se z lavičky. Kluci mě po vzoru poslušných surikat napodobili. „Bylo by možné se usmířit cestou domů? Chci si tam nechat školní tašku a zajít do obchodu, jinak nemám co k večeři." Plán byl objasněn, takže jsme mohli vyrazit. Já a moje parta ztracenců.
„Oh, I deleted all your pics
Then blocked your number from my phone
Yeah yeah, you took all you could get
But you ain't getting this love no more"
Nemohla jsem si pomoct, ale kromě zběžného porovnání všech přítomných, jsem si neodpustila ani srovnání s místními muži. Italové obecně velmi dbají na něco, čemu říkají Bella figura. Nesouvisí to ani tak s dokonalou postavou, jak by se někomu mohlo zdát, ale především se stylem oblékání a chování. Jedná se o to, jak člověk působí před zraky veřejnosti. Já sama bych to popsala jedním trefným českým příslovím: Navrch huj a vespod... Budu milá a raději to nedokončím.
Správný Ital dbá na svůj zevnějšek, to jsem pochopila hned po příjezdu. Ohromný výběr pánské kosmetiky v drogériích tomu také nasvědčoval. Muži tu nosí značkové oblečení a luxusní hodinky. Ženy si málokdy oblečou kalhoty, preferují sukně. Často je však možné vidět, jak lidé nosí oděvy a doplňky luxusních značek až do úplného roztrhání. Na co jsou vám boty od Prady, když se jim odlupuje podrážka a vybledlá košile Gucci, kterou už ani Persil nezachrání? Zkrátka stačí, když to na sobě má značku. To čeští muži se sice neumějí oblékat, ale zase si nehrají na něco, co nejsou.
Blížili jsme se k domovu. Kluci se už stačili jeden druhému navzájem představit, takže se vesele bavili mezi sebou. Tvořili jednu velkou pospolitou smečku stvořenou k tomu, abych už nikdy v klidu oka nezamhouřila.
Filip, můj jediný delší vztah před tím, než jsem potkala Dana, právě vyprávěl veselou historku z jednoho našeho rande. Vždycky to byl komik, to se mi na něm líbilo. Chodila jsem s ním tři roky, z toho dva, když jsme ještě oba byli na střední škole. Byl to můj spolužák z vedlejší třídy. Všechno šlo dobře až do okamžiku, kdy jsme nastoupili každý na jinou vysokou. Změnil se nám rozvrh, priority a nakonec i city. Po nějaké době jsme zjistili, že už si vlastně nemáme moc co říci. Vyšumělo to. Náš rozchod nebyl nijak dramatický, shodli jsme se na něm. Přesto mě to tenkrát velice zasáhlo. Myslela jsem si, že naše středoškolská láska bude hory přenášet, ale to se nestalo.
Když jedno Filipovo vyprávění skončilo, kluci se okamžitě dožadovali dalšího. Nechala jsem je při tom. Sama jsem musela vymyslet, jak se usmířit s tím jediným, na kterého jsem měla pořád ještě pifku. Myšlenky na usmíření se však rozplynuly, když jsem rozeznala osobu, čekající před mým domem s cestovním kufříkem u nohy.
V prvním okamžiku jsem měla dojem, že do mě uhodil blesk, jinak totiž neexistovalo vysvětlení pro to, jak mohla před barákem stát Danova živá verze.
V první chvíli mozek navrhl zbabělý útěk, ale to už jsem byla zpozorována. S ochotou odsouzence jdoucího na popravu jsem vyrazila k němu.
„Guess I should say thank you
For the hate yous and the tattoos
Oh baby, I'm cool by the way
Ain't sure I loved you anyway
Go 'head, babe, I'mma live my life, my life, yeah"
„Co tady, sakra, děláš?" zeptala jsem se na uvítanou a dala do té otázky všechny nahromaděné negativní pocity. Pes, který štěká, nekouše. Platí to i o ženách?
Ačkoliv se zcela očividně snažil působit v pohodě, otíral si zpocené dlaně do kalhot. Imaginární Dan se celý rozzářený držel v Danově bezprostřední blízkosti. Kdyby to nebylo tak divné, mohla bych se té tragikomedii zasmát.
Skutečný Dan si odkašlal a zvedl ke mně psí oči. „Ahoj, hrozně rád tě vidím."
Dřív by mi i jen jeho samotný hlas způsobil ruměnec, ale ty časy byly dávno pryč. „To není odpověď na mou otázku."
Nahlas natáhl kyslík nosem a ještě hlasitěji vydechl. „Když jsem ti naposled psal, nedával jsem si žádné naděje. Myslel jsem si, že tu zprávu buď budeš ignorovat, nebo napíšeš něco krátkého a odměřeného." Před očima mi vyskočil moment, kdy jsem minulý čtvrtek v ranních hodinách psala v baru tu proklatou SMSku, o které se zmiňoval. „Jenže ty jsi napsala tak mile, že jsem prostě musel zkusit své štěstí!"
A je to jasné. Rada pro všechny ženy – nebuďte milé na své ex, vysílá to velice špatné signály, že u vás mají ještě šanci. Vidíte, do jakého srabu to dovedlo mě?
„Jak jsi získal moji adresu?" V duchu jsem procházela seznam všech potenciálních zrádců, kteří mě mohli Danovi prásknout.
„Od Markéty. Musel jsem ji hodně přemlouvat, ale když jsem slíbil, že si s tebou chci všechno vyjasnit, povolila a dala mi ji. Nezlob se za to na ni, myslela to dobře," bránil mou mladší sestru o sto šest.
Přísahám, že je ze mě od dnešního dne jedináček.
„Ani to ti nedává právo se sem navézt. Cos čekal? Že tě tady uvítám s otevřenou náručí?"
Nervózně se poškrábal pod uchem. „No, to samozřejmě ne, ale doufal jsem, že bychom si mohli promluvit. Choval jsem se jako totální vůl, nikdy jsem s ní neměl spát, to je jasný. Když ty jsi najednou začala být úplně jiná! Pořád jsi jen mluvila o tom, že sem pojedeš, jak to bude super a tak... Nezvládl jsem to. Omlouvám se! Zas a znovu se omlouvám, protože tě miluju a nechci, aby to mezi námi skončilo, i když jsem to kolosálně podělal."
Netrvalo mu ani pět minut, aby nezačal svalovat vinu na mě. Vždyť to přeci byla moje chyba, že jsem od něj chtěla na pár měsíců odjet, že jsem se měla na co těšit a na čem jsem tvrdě pracovala. Všechna dřina znamenala v jeho očích to, že se mu dost nevěnuji a proto má královské právo vlézt pod sukni první, která mu to dovolí.
Mlčení si asi přebral jako posuzování jeho pravdomluvnosti. „Chápeš? Jel jsem přes půlku Evropy až sem za tebou. Musíš mi přeci věřit, že ti nelžu."
„Dane, na tohle vážně nemám náladu," zaúpěla jsem.
Ozvalo se hlasité zalapání po dechu. Jenže ne od Dana. Pár kroků od nás stál Tomáš, vyzbrojený koženou bundou v jedné a mobilem ve druhé ruce. Zíral na nás jako na zjevení. „Dan jako TEN Dan?" zeptal se šokovaně. Pochopitelně už ode mě slyšel o Danově hanebném podvádění se servírkou. Já taky věděla o tom, jaká byla jeho poslední ex a proč se rozešli. Zkrátka jsme si hodně povídali, tak došlo i na takováto intimnější témata.
„Koukám, žes o nás mluvila s kdekým. To je fakt skvělý. Nemyslíš, že je to soukromá záležitost?" pustil se do mě bývalý vyčítavě. Ne tolik, jako to dělával, ale stále víc, než by mi bylo milé.
„Máš jiný vlasy!" odbočil náhle Tomáš zcela od tématu. Díval se na mě hodnotícím pohledem. Hlavu mírně na stranu, oči přivřené. Daniela ostentativně ignoroval.
Ten se chytil na první dobrou. „Jo! Já věděl, že je na tobě něco jinak! Máš je kratší a takové živější."
„Ta barva ti sedí," pokračoval Tom.
Štípanec do paže mi potvrdil, že to není sen. Moji imaginární bývalí byli rozestavěni okolo nás v kroužku a královsky se bavili. Zaslechla jsem Slávka, jak si mumlá pod vousy, jak ho mrzí, že si s sebou nevzal popcorn, protože tohle je lepší než kino.
„Vy dva se mi snad zdáte!" přerušila jsem záplavu poznámek o mém účesu. Že přišly od Dana, bylo pochopitelné, snažil se mi vemluvit do přízně, ale co tím sledoval Tomáš? „Jak si se tady vlastně objevil? Psala jsem ti, ale neodpověděl jsi mi," vyslýchala jsem se toho jediného, s kým jsem z celé té potrhlé party nikdy nechodila.
Hodil po Danovi nepěkný pohled, jako by se mu nechtělo mluvit před ním. „Chystal jsem se do centra dát si drink, tak mě zajímalo, jestli se nechceš přidat. Zkoušel jsem ti volat, ale nezvedalas to. A teď už i vím, proč." Neměl k tomu sice jediný důvod, ale jeho hlas zněl ublíženě.
Překřížila jsem si ruce na prsou. Nebylo mou povinností mu cokoliv vysvětlovat. To on randil s někým jiným!
„Tím to není, mám ještě ze školy vypnuté zvonění. Ale ani tak s tebou jít dnes nemůžu, mám tady... něco k řešení." To byla pravda. Potřebovala jsem najít způsob, jak odeslat Dana pryč z této země.
„Hm, vidím." Významným pohledem přejel po Danovi, který se pod jeho zkoumáním očividně pokoušel zůstat v klidu, ale podle stále se hýbajících prstů na rukou, se mu to příliš nedařilo. Tomáš byl sice mladší, ale zato o půl hlavy vyšší a rozhodně vysportovanější. „Tak já půjdu. Ať se ti řešení vydaří. Kdyby sis to náhodou rozmyslela a chtěla si později vyrazit, dej mi vědět." Na odpověď nečekal. S výrazem zabijáka si naposled změřil Daniela, než hrdě odkráčel směrem k centru.
„Tvůj nový přítel?" zeptal se Dan kysele.
„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale ne. Není to můj přítel."
„Zatím," dorážel Dan. Kopal si vlastní hrob už od svého příjezdu, ale postupně měnil lopatu za bagr.
„Na to nebudu reagovat. Ty taky nejsi můj přítel, nemusím se ti zpovídat," bránila jsem se.
Skousl si spodní ret a strčil si ruce do kapes džínů. Znala jsem ho velmi dobře, takže jsem věděla, jak moc sebeovládání musel vynaložit na to, aby v počátcích hádky nepokračoval.
Museli jsme si promluvit a nepřicházelo v úvahu, abych Dana pustila do svého dočasného domova. Jak se jednou usadí, bude příliš těžké ho vystrnadit. Los padl na blízkou indickou restauraci. Jíst v podobných podnicích bylo drahé, ale když platil on, proč ne?
Po několika srdceryvných vyznáních, jsem ho musela znovu odmítnout. Nebyla reálná šance, jak se dát znovu dohromady. Vůbec nic se nezměnilo. A pokažené vztahy, ve kterých nedojde ke změně, nemohou nikdy fungovat. Tak to zkrátka je.
„Kde budeš dneska spát?" zeptala jsem se spíš ze zdvořilosti než opravdového zájmu, když jsme vyšli před restauraci. Pro mě za mě, ať si lehne třeba na tu prima čupr lavičku v Parco della Musica.
S výrazem tak otráveným, že by kvůli němu Greeanpeace svolalo tiskovku, vytáhl z příručního zavazadla papír s mapou a adresou, potvrzující ubytování v nedalekém hostelu. „To víš, doufal jsem, že tuhle možnost nebudu muset využít, ale stalo se."
Neodpustila jsem si pobavené odfrknutí nad jeho egoismem. To vážně předpokládal, že mě za jediný večer ukecá a já ho u sebe rovnou nechám přespat? Ukázala jsem na nejbližší autobusovou zastávku. „Desítka jede přímo k náměstí Garibaldi, odtamtud to budeš mít kousek."
Se svěšenými rameny si hluboce povzdechl. Člověk by mu vážně dal korunu za ten bravurní herecký výkon. „Hádám, že je čas se rozloučit. Měj se krásně, Moni. Opatruj se." Natáhl se a na chvíli mě sevřel v náruči.
Nebránila jsem se. I já sama jsem si teprve teď definitivně utvrdila správnost svého rozhodnutí. „Ty taky, Dane. Ať se ti daří."
„'Cause now I'm living so legit
Even though you broke my heart in two, baby
But I snapped right back, I'm so brand new, baby
Boy, read my lips, I'm over you, over you, uh"
Na rozloučenou jsem mu spolu s mými pěti mušketýry, kteří mi věrně stáli po boku, zamávala. Imaginární Dan byl stejně smutný jako ten opravdový. „Hádám, že se asi neusmíříme, co? Ty mi tu nevěru neodpustíš."
Poplácání po zádech sice nebylo nijak zvlášť uklidňujícím gestem, ale lepší než nic. „Přesně tak. Je mi to líto, ale ještě to nejde."
Na rozdíl od včerejška, jsem si hlasitý gong poslechla s klidnou odevzdaností.
Jakub, Max, Slávek, Filip a Dan se porůznu rozvalili v mém pokoji a až do noci mě vesele ignorovali, zatímco si mezi sebou vyměňovali další zábavné příhody z randění se mnou.
Já měla jiné věci na starosti. To, že nás s Danem Tomáš potkal, se mi ani trochu nehodilo do krámu. Vážně se tam musel zjevit zrovna v ten nejhorší moment? Jediným možným vysvobozením bylo mu napsat.
Trvalo mi dlouho sesmolit něco rozumného. Samé mazání a přepisování. Bylo nutné, aby SMSka obsahovala vysvětlení, ale zároveň to nevypadalo, že dolejzám.
V pyžamu, nachystaná do postele, jsem si ještě jednou přečetla odeslanou zprávu.
„Ahoj, to „řešení" se poněkud protáhlo. Nemám už dnes na paření náladu, promiň. Uvidíme se zítra ve škole?"
Těsně před tím, než mi ztěžkla víčka a já se propadla do spánku, mi přišla jeho jednoslovná, mé nervy drásající odpověď: „OK."