Pokud by moderní společnost pořádala soutěž o nejotravnější zvuk na světě, vsadím se, že bych znala vítěze. A jestli ne přímo vítěze, jistě by se mnou vybraný favorit probojoval minimálně do top deset - budík. Ten děsný tón, který vás vytáhne ze sladkého spánku a uvrhne vás do reality všedního dne. Ať jste si vybrali jakýkoliv zvuk – od cvrlikotu ptáčků, až po rockovou pecku – dopadli byste úplně stejně rozespale.
Já měla v posledních několika měsících to neštěstí, že pokud by mě nevzbudil vřískající mobil, byl by to zaručeně hluk dopravní špičky řádící pod mým oknem. Kdybych si přála příjemné ráno za zvuků poklidné hudby, nesměla bych mít okna na hlavní ulici, kde se okolo půl sedmé sešlo celé město. A jestli Italové něco skutečně milovali, byly to klaksony. A pořvávání. Ráno se tak kruhový objezd pouhých dvacet metrů od vchodu do domu změnil ve válečné pole cyklistů a motoristů.
Jako každé ráno jsem se za kakofonie, která měla k italským sonátám daleko, vyhrabala z postele, abych čelila dalšímu dni na místě, které jsem si já naivka sama vybrala.
Když jsem se na jaře loňského roku rozhodovala, jestli jet na studijní pobyt do zahraničí, viděla jsem svou budoucnost v růžových brýlích. Má očekávání byla nezměrná. Touha po cestování, dobrodružství, samostatnosti bez dohledu rodičů, to vše vedlo k tomu, že jsem se ocitla tam, kde jsem teď. V severoitalském městě střední velikosti, o kterém jsem poprvé slyšela až při vydání seznamu míst, kam bylo možné podat přihlášku.
Mně osobně stačil ke štěstí fakt, že to bylo v Itálii. Co na tom, že italsky neumím? Kdyby každý jel jen do zemí, jejichž jazyk ovládá, nikdo by nikdy nejel třeba do takového Finska. A jaká je to prý pěkná země! Údajně tam pořádají výpravu za polární září v rámci výletu pro nováčky. My v Itálii nesledovali noční oblohu, zato jsme šli na pizzu. To bylo taky bezva.
Naneštěstí po úvodním týdnu už to taková radost nebyla. Přijela jsem na začátku letního semestru s tím, že pokud má člověk jet do slunné Itálie, musí to udělat jedině v letním semestru. Moře, zmrzlina a tak. Škoda, že mi nedošlo, že takzvaný „letní semestr" začíná v únoru. Víte, jaké je v měsíci oslavujícím svatého Valentýna počasí na severu Itálie? Zatracená zima! Vybavená kufrem plným džínů a svetrů namísto letních šatiček jsem vyrazila vstříc svému velkému dobrodružství.
Doufala jsem, že se mi poštěstí, a najdu si v nové domovině nějaké zahraniční přátele a bude to prostě super. Už jsem se viděla, jak budu poznávat nová místa, užívat si života, jíst těstoviny, pít k nim perlivé víno a celkově to bude jako z pohádky.
Po třech měsících tady jsem mohla říct jedno – na začátku května už tu není tak hrozná zima.
Tady samozřejmě přeháním. Nebylo to tak, že by to tu bylo kdo ví jak příšerné. Koneckonců sehnala jsem ještě před svým příjezdem přes internet ubytování, které opravdu existovalo, a neokradl mě žádný podvodník, jako se to stalo mojí kamarádce Tereze. Chudinka měla vážně smůlu. Chlápek jí přes net nalhal, že jí pronajme pokoj ve studentském bytě, nechal si poslat zálohu čtyři sta éček, a když Terka přijela, kde nic, tu nic. Naštěstí pro ni se nakonec uvolnilo místo na školní ubytovně, takže z ní nebyl bezdomovec. Sice sdílela pokoj s třemi dalšími děvčaty, platila tam to samé, co já za vlastní pokoj a večerku měla v jedenáct, ale bohužel nebyla v pozici, kdy by si mohla stěžovat. Mimochodem s tou večerkou nežertuji, opravdu se tam s úderem jedenácté na hodinách kostela uzamkly hlavní vchodové dveře a kdo zůstal venku, měl až do šesti ráno smůlu.
Abych se ale vrátila k tomu budíku. Jeho otravně pípavý zvuk mě stejně jako každé ráno vytrhl z příjemného snění. Bývala bych si chtěla ještě chvíli pospat, ale úděsně neosobní zvuk připomínající sirénu, mě nenechal na pochybách, že byl čas vstávat. Natáhla jsem ruku hlouběji pod polštář, vylovila mobil a utnula tu příšernou věc. Byla účinná, o tom nebylo pochyb, ale těžko říct, jestli to stálo za ty nervy hned po ránu.
Vymotala jsem se z peřin a došourala se do koupelny. Po vcelku úspěšném pokusu ze sebe udělat člověka jsem si už oblečená do spodního prádla tak nudných barev, že by i moje babička zaplakala, vytáhla ze skříně své oblíbené džínové kraťasy. K nim jsem vzala první tričko, které leželo na vrchu jakž takž úhledně složeného komínku ze svršků. Byla jsem na sebe patřičně hrdá. Konečně jsem se dostala do fáze, kdy jsem zvládla špinavé prádlo vyprat, nezapomenout v pračce, nechat usušit na polorozpadlém sušáku a složit jej do skříně.
To totiž není žádná legrace. Při každé jednotlivé fázi starání se o prádlo jsem si vzpomněla na svou maminku, která se o mě a celou mou rodinu doma starala. Teď už to bylo jen na mně. Když jsem se na to vykašlala, neměla jsem za chvíli ani čisté kalhotky.
Po rychlé snídani jsem, pohledem do zrcadla přilepeného na mých vchodových dveřích do pokoje, zhodnotila svůj vzhled. Nebylo to nic moc. Vlasy nijak zvlášť zajímavé hnědé barvy jsem si stáhla do culíku, aby mi nepřekážely. Tmavé obočí rámovalo modré oči, které se mně osobně zdály obyčejné, ale tady v Itálii je kde kdo obdivoval. Měla jsem ráda svůj nos. Malý, kulatý a řekla bych, že i roztomilý. Oproti tomu mé rty byly vždy zklamáním. Ani všechny tutoriály světa o tom, jakou používat rtěnku, tužku a další propriety, nepomohly k tomu, abych změnila fakt, že nikdy nedosáhnu kvalit Angeliny Jolie.
Mnou zvolené oblečení pro dnešní den vypadalo spíše sportovně. Takové, se kterým sice neudělám žádnou velkou parádu, ale ve školní lavici mi bude pohodlně. Měla jsem příliš velká stehna na to, abych mohla nosit kraťounké sukně, a s velikostí mých košíčků jsem si už od deváté třídy nemohla dovolit chodit bez podprsenky, jak to praktikovalo mnoho místních mladých žen. S make-upem jsem se kromě čestné výjimky v podobě řasenky nenamáhala.
Sebrala jsem ze země svou černou školní tašku s několika připnutými plackami Harryho Pottera a vyrazila vstříc školním povinnostem. Studijní pobyty překvapivě obsahují i nějaké to studium.
Už cestou dolů po schodech ven z domu jsem si na uši nasadila svá sluchátka. Jestli něco mohlo vylepšit den, byla to muzika. Jsem takový ten typ člověka, co už bez hudby nedá ani ránu. Mám sluchátka, když uklízím, pouštím si ji nahlas při vaření, ale i když jsem ve sprše. Pomáhá mi přemýšlet, urovnat si myšlenky, inspiruje mě.
Byl čtvrtek a to znamenalo ještě celé dva dny školy před víkendem. V takovém případě bylo nutné zvolit nějakou prima pecku na zlepšení nálady. Při projíždění playlistu mi před očima vyskočila skladba Dancing Queen od skupiny ABBA. Stará vykopávka, ale proč ne? Je to chytlavé, taneční, energické. Úplně jsem viděla nakrucující se Maryl Streep ve filmu Mamma mia! Že ji k tomu přemluvili, nikdy nepochopím.
Na rohu ulice, kde bydlím, a která vede k autobusové zastávce, stálo zelinářství signora Giuseppe. Typický italský krámek, u kterého si nejste jistí, z čeho může profitovat, protože buď tam nikdo nenakupuje, mají zavřeno nebo je zrovna polední pauza. Pan majitel měl ten zvyk, že rád postával před svým stánkem a nabízel na ochutnání náhodné kousky ovoce. I já si od něj občas nějaký vzala, vždy ale jen ty, které jsem bezpečně znala. Nebyla jsem zrovna ten typ člověka, co by rád ochutnával cokoliv neznámého.
I dnešní den signor Giuseppe nabízel ochutnávku. Sundala jsem si sluchátka a obrnila jsem se vnitřní silou, abych zvládla jeden z mála aktivních rozhovorů v italštině, které jsem pravidelně absolvovala.
„Dobré ráno, slečno, dnes vypadáte krásně," uculoval se milý pán okolo padesátky. Jeho slova zněla upřímně, i když na mém vzezření nebylo nic tak fascinujícího, co by si zasloužilo pochvalu.
Také jsem se usmála. „Dobré ráno, pane, děkuji."
Signor Giuseppe mi do ruky strčil velkou mandarinku. Zahlaholil něco o tom, že je vynikající a pak ještě několik rychlých slov, kterým jsem nerozuměla. No jo, pokud si chtěl se mnou pokecat, měl se držet základních konverzačních frází z učebnice italštiny pro začátečníky s namalovanou veselou rybičkou na přebalu.
S rychlým poděkováním a rozloučením jsem si nabízený kus ovoce strčila do tašky a pokračovala směrem k autobusu. Ten už téměř odjížděl, takže mé ráno nakonec zahrnovalo i neplánovanou rozcvičku. Naštěstí hodný pan řidič počkal. I když jsem musela zhluboka dýchat, aby se mi dostal chybějící kyslík do těla, musela jsem se pousmát nad zelinářovým komplimentem. Tohle bylo něco, co se v Čechách nestávalo. Poznámky o vaší kráse, i když jste zrovna neměla svůj nejsilnější moment. Italové rádi pokřikovali nejrůznější komplimenty. Občas to bylo milé, někdy až vulgární, ale rozhodně to bylo jiné, než na co jsem byla zvyklá z domova.
Univerzita byla vzdálená čtyři zastávky. Stejně jako všichni ostatní ve městě jsem vlastnila kolo tak staré, že by se na něm mohl učit jezdit už můj děda, ale dnes jsem si chtěla především pustit hudbu do uší a nebát se, že mě nějaký bláznivý řidič přejede. Adrenalin mohl počkat na zítřek.
Do moderní budovy filosofické fakulty pražilo sílící slunce. Teploty každým dnes stoupaly výš a výš, ale naštěstí byly uvnitř v případě nouze klimatizace. Univerzita se musela ohledně této stavby pořádně plácnout přes kapsu. Byly tu krásné nové učebny, studovny, počítačová místnost, jídelna a rozsáhlá knihovna v nejvyšším patře, jejíž součástí byla upravená terasa.
V učebně, kde jsem měla první přednášku, jsem se usadila na své obvyklé místo. V lavici asi tak uprostřed, aby učitel neměl pocit, že se flákám, blízko dveřím, aby bylo možné prchat v případě potřeby na toaletu a daleko od oken, kudy se dovnitř dostávalo víc tepla než čerstvého vzduchu. Vedle sebe jsem jako obvykle nechala jedno volné místo. Byli jsme tak domluveni s Tomášem. Kdo přišel první, zabral místa.
Tomáš Lendl byl můj spolužák z univerzity v Čechách. Stejně jako já chodil na psychologii, pouze o rok výš. Proto jsme se pořádně neznali až do úvodního semináře před výjezdem do zahraničí. Zjistili jsme, že jsme byli vybráni spolu na stejné místo, a tak jsme si logicky začali povídat. Byl jednoduše úžasný. Charismatický, sportovně založený, zábavný tak, že mě uměl za všech okolností rozesmát, a chytrý takovým tím způsobem, kdy víc používal zdravý rozum než naučené poučky. Byl to kluk, do kterého se holky snadno pobláznily. Včetně mě.
Zbývaly jen dvě minuty do začátku hodiny, když složil své vysoké štíhlé tělo na vedlejší židli. „Dobré ráno, Moni," brouknul a lokl si z plastového kelímku kafe.
„Dobré ráno," oplatila jsem mu. „Jak sis včera zatrénoval?"
Tomáš se totiž přidal k dalším studentům z ciziny, kteří hráli amatérsky fotbal. Univerzita jim jednou týdně půjčovala hřiště. Výměnou nechtěli poplatky, ale fotky do propagačního letáčku na příští rok.
„Bylo to super. Ti dva španělský borci vědí, jak do toho kopnout. Hnali nás tam všechny jak nadmutý kozy." S křivým úšklebkem, který mu tak slušel, se zadíval ke dveřím. Do nich právě vkročila Suzanne, studentka z Francie. Blond vlasy měla dnes vyčesané nahoru a její tvář byla na rozdíl od té mé bez jediné pihy nebo dokonce pupínku. Dnes si oblékla tak krátkou sukni, že nebylo jisté, jestli studuje na psycholožku nebo prostitutku. I když... možná, že ze mě jen mluvila žárlivost.
„Posuň se," sykl na mě Tom a trochu mě postrčil směrem vlevo. Plynule přešel do angličtiny. „Dobré ráno, Suzanne, tady vedle nás je místo!" volal nahlas na celou třídu. Francouzka se rozhlédla, jako by hledala, jaké další má možnosti, a když zhodnotila, že jsme dostatečně vhodní, usadila se vedle Toma. Ten se jí hned začal chlubit se svým včerejším fotbalovým tréninkem. Najednou z něj byl Lionel Messi, který se za tři hodiny běhání na hřišti ani nezadýchal.
Raději jsem se soustředila na vyučování. Studium v angličtině bylo přesně tak složité, jak jsem si ho představovala. Na hodiny jsem chodila se slovníkem, barevně jsem si podtrhávala opakující se slova, která jsem neznala a občas jsem se při výkladu úplně ztratila, takže jsem si musela počkat na přestávku a opsat si nějaké poznámky od schopnějších spolužáků. Tom sice uměl anglicky lépe než já, ale v hodinách se flákal, takže se pak stejně učil se mnou, protože neměl v sešitě ani čárku. Uznávám, že trávit s ním čas (i když nad knihami), bylo to poslední, co by mi vadilo.
Hodina se neuvěřitelně vlekla. Člověk by si myslel, že předmět s názvem Mozek a lidské chování bude mnohem víc vzrušující.
Pár minut před zvoněním mi došlo, že musím udělat ještě jednu věc. Odtrhla jsem ze sešitu kus papíru a rychle napsala vzkaz: „Promiň, na dnešní oběd mám sraz s holkama." Úhledně složený čtvereček putoval směrem k Tomovi. Stalo se dobrým zvykem, že jsme po hodinách, které jsme měli společně, chodili na oběd do blízké menzy. Připadalo mi fér ho informovat o tom, že dnes nemůžu.
Po chvíli přistál složený vzkaz jen kousek od mé ruky. „To je v pohodě, taky už mám plány." Neměla jsem důvod se cítit kvůli jeho odpovědi špatně, koneckonců, byla jsem to já, kdo zrušil společný plán první. I tak jsem z toho neměla dobrý pocit. Až do konce hodiny jsem se pak snažila ignorovat tichý smích, který se ozýval od Toma se Suzanne. Ten její mi totiž trhal nervy a jeho zase srdce.