Sam
S Alexem se procházíme hvězdami ozářenou krajinou a mně příjde, že je to snad poprvý, co si s někým užívám pouhý ticho.
Ten okamžik mi přijde tak vzácný a křehký a já si ho už navždy uchovám ve svým pošramoceným srdci.
Je to skoro až nemožné, že ten malinký orgán uvnitř mně ještě funguje.
Jsem hrdá na svý srdce. Bylo využitý, popálený i zlomený a ještě pořád bije.
,,Na co myslíš?" Prolomí ticho jeho hlas, z kterýho mi poskočí srdce.
,,Na to, že jsem si ještě nikdy s nikým neužívala ticho, aniž by to bylo trapný."
Zvednu hlavu, abych mu viděla do očí.
,,Tak to jsem rád." Usměje se a mně polije teplo.
,,Pojď za mnou." Vyzve mě zničehonic a rozeběhne se vstříc tmě.
,,Počkej!" Zavolám a o něco opacknu.
,,Sakra!" Zakleju, ale ustrojím to.
,,Co děláš?"
,,Kde jsi?" Zavolám a zastavím na místě a neúspěšně se rozhlídnu okolo, jestli něco neuvidím.
Nic.
,,Alexi!" Zavolám a ucuknu u leknutím, když mě něco chytne za zápěstí.
,,Pojď," pobídne mě a někam mě odvede.
**
,,Alexi!" Zavolám na něj a sotva popadám dech.
,,Já neběhám každý den několik kilometrů, jako ty!" Zastavím se a sleduji v dálce jeho tmavou postavu, když si sednu.
,,To bych do tebe neřekl."
Pronese, když se posadí se smíchem na dřevěnou lavičku u pláže vedle mně a tím mě donutí odtrhnout pohled od měsíce.
,,Co?" Nechápu a opřu se.
,,Andílek s ďáblem v duši." Zasměje se.
,,Jo," Nadzvednu obočí.
,,Rohy mám jen proto, abych si na ně položila svatozář."
Usměju se a Alex se opře lokty o kolena.
,,Člověk myslí, že někoho zná a pak kouká."
Nadzvedne koutek rtů a já se raději podívám na krajinu před sebou, a když k němu otočím hlavu, pousměju se.
Vůbec se teď nějak moc usmívám.
,,Někdy dokonce umí překvapit sám sebe."
Opřu se o kolena stejně jako on a blonďák zavrtí hlavou.
,,Já byl překvapenej, že jsem tě políbil." Řekne zničehonic tiše.
,,Já taky." Pokrčím ramenem a usměju se.
,,Ale to je-" Skloním hlavu zpátky ke svým rukám.
Semknu rty a snažím se nerozbrečet, a tak se raději zadívám před sebe a zhluboka se nadechnu.
,,Co říkáš?" Rýpne do mně loktem.
,,Že asi nechci nikomu dělat náhradnici." Semknu znovu rty.
,,To chápu. Taky nechci nikomu dělat náhradníka." Dobírá si mě a u posledního slova nadzvedne koutek rtu.
,,Tak na to zapomeneme?" Pokrčím nakonec znovu ramenem a čekám, jak na to zareaguje.
,,Jen, jestli chceš ty. " Zavrtí hlavou a to mně donutí se pousmát.
,,Ale my dva přece nemáme šanci." Vyslovím větu, která ve mně hlodá od schůzky v baru.
,,Nechci si začít s někým, s kým nebudu napřed kamarádka-" Pokrčím rameny.
,,A ty zas tvrdíš, že kamarádi být nemůžeme." Smutně se na něj usměju.
,,Tak dokaž, že se pletu..." Řekne hlasem jako štěrk a to mě zarazí.
,,Jó?" Nakloním s úsměvem nevěřícně hlavu.
,,Prostě když to nevyjde-" Pousměje se a já se už zase podívám na zem.
,,No tak to nevyjde." Dodá a já od země zvednu hlavu k jeho očím a pousměju se.
,,Pusu ti nedám, ale ruku na to." Řeknu a s úsměvem semknu rty, a pak k němu natáhnu ruku.
,,Kámoši?" Zeptám se.
,,Jo." Usměje se a stiskne mi ruku.
,,Kámoši." Potvrdím, když mi s tím svým zářivým úsměvem, ze kterýho se mi podlamují kolena, potřese rukou.
,,S kým si to před chvílí mluvila?" Zeptá se a jeho tón dává jasně najevo, že jestli o tom nechci mluvit, nemusím a to se mi líbí. Teď totiž chvíli chci jen sedět v tichosti a nic neřešit.
,,S minulostí." Odpovím a zadívám se na to překrásný noční nebe, jehož kousek určitě darovali do jeho očí.