Šli jsme spolu s Calem dolu, když jsem tam na pohovce viděla rozvaleného Dallase, zvedl se mi žaludek.
"Dobré ráno." zamlaskal a pozdravil nás. Prokřupl si prsty a pak krk. Nechutný.
Ani jeden jsme neodpověděli a šli hned do kuchyně pro něco k snídani. O chvíli později už jsme kuchyň sdíleli i s Faith a Joem, vlastně ono za chvíli jem byli vzhůru všichni, až na Michaela. Ten měl odjakživa tendenci spát do tří odpoledne. Všichni jsme se najedli u toho velkého stolu a pak mělo dojít na takovou tu chvíli, kdy jsme si měli začít povídat. Jenomže se určitě začnou bavit o včerejšku a to já trpět nehodlám.
"Já.. já půjdu nahoru, na chvíli si ještě lehnout, moc dobře jsem nespala." začala jsem vstávat.
"Jasně, jen běž." usmál se Cal a pohladil mě po ruce. Vyšlápla jsem schody a šla po chodbě. Dveře do pokoje, kde spal Mikey byly trochu pootevřené, tak jsem nakoukla dovnitř a když jsem viděla, že ten magor tam zase leží a jenom čumí do telefonu, dveře jsem rozevřela úplně a opřela se o futra.
"Hodláš někdy vstávat?" zasmála jsem se a zakroutila hlavou. On odlepil pohled od mobilu a upřel ho na mě. Natáhl ruce a sedl si. Promnul si oči dlaní a zívnul si, byl jako koťátko.
"Ne." usmál se taky a znova sebou plácl do peřin.
"Jednou ale budeš muset." stoupla jsem si k němu a koukala na něj zeshora, jak se pohodlně válí ve svých ještě vyhřátých peřinách.
"Co se to tady včera večer dělo?" ale ne, narazil na to nejhorší, co mohl.
"Cameron zkoušel.. No, nejde o to, co zkoušel, spíš o to, že se mu to nepovedlo, tak." snažila jsem se to co nejvíc zestručnit a už se k tomu dál nevracet.
"To je zmrd, já ho zabiju."
"Nech to bejt. Jsem ráda, že se staráš, ale nech ho napokoji. Je to jenom nadržený prase."
"No jasně. Ale jestli na tebe ještě jednou šáhne, rozmrdám mu ten jeho hnusnej ksicht."
"Mikey klid." zasmála jsem se.
"Co je k smíchu? Vážně mě to sere.." posadil se.
"Pojď sem." rukou mi naznačil, že to mám udělat taky. Přisedla jsem si k němu a on se na mě podíval s docela vážným výrazem.
"Omlouvám se, Hope, za všechno." vydechl a zaskočil mě tím.
"Za to, jak jsem měl ty oplzlý kecy, jak jsem se tě pořád snažil dostat, jak jsem byl hnusnej na Luka a prostě to všechno, mrzí mě to, jsi skvělá kámoška a já tě nechci ztratit. Rozuměli jsme si doteď, tak si můžeme rozumět i teď a bez vztahu... jakože.. víš jak?" rozesmál se ke konci věty
"Takže... odpustíš mi?" podíval se na mě těma jeho neodolatelnýma psíma očima.
"A že ti to trvalo, ty můj idiote." zašklebila jsem se a rozcuchala mu rukou vlasy, pak jsme si padli kolem krku a oba se smáli. Tohle mi chybělo. On mi chyběl. Starej Michael, co se víc než o to, jak mě opíchá, staral o to, jak mi je. Miláček.
"Ale moje city k tobě zůstávaj pořád stejný, to nezapomínej."
"Seš miláček, ale já jsem to zas dala dohromady s Calem."
"Díkybohu."
"Tobě to nevadí?"
"Na Cala jsem zvyklej, navíc přijdeš na jiný myšlenky. Budeš zase v jeho dobrej rukách. A já zas budu mít blíž k tobě, víš?" objímal mě a hladil mě po vlasech.
"A kdybys cokoli potřebovala, ohledně čehokoli, víš, že jsem tady."
"Hej, ty, starej Miku, kde ses celou dobu toulal?" luskla jsem prsty před jeho obličejem.
"Na chvíli jsem se vypařil, ale jsem zpátky, kotě."
"To jsem ráda. Tamtoho Michaela nemám ráda."
"Ani já."
Kdo potřebuje Luka, když má kolem sebe tak super lidi? Navíc tahle prvně neznámá parta byla taky super, až na Cama. Ten si to u mě posral až do konce časů. Teď jsem měla náladu jenom na ležení vedle redheadky a dělání píčovin. Měla jsem se po dlouhé době zase dobře. Byla jsem skutečně šťastná. Protože nejdůležitější osoba v mém životě se vrátila. Teď to bylo jako za dob, kdy jsem se ještě nepotkala s Lukem. Ale pryč s myšlenkama na něj. Nebudu si plýtvat mozkem na někoho, u koho už jsem to vzdala.
"Kámoši?" koukl na mě znova Mikey.
"Kámoši." přivřela jsem oči a dala mu pusu na tvář.
"Hej!" do dveří se vyřítil Calum.
"Co?" vyjekli jsme s redheadkou sborově.
"Jdeme na procházku!" křikl s nadšením malého kluka.
"Děláš si prdel?" zvedla jsem jedno obočí a pokoušela se ho propálit pohledem. Jsem moc líná a happy na to, abych teď někam chodila.
"Ne. Půjdeme se podívat na jednu hráz tady kousek. Pojďteeee." zaskučel.
"No jo." začala jsem se zvedat.
"Super!" zavýsknul Cal a tleskal.
"Ty seš jak naši." prohlásila jsem, mezitím, co jsem si na sebe brala lepší a teplejší oblečení.
"Co?"
"Ty by taky furt chodili na procházky, tyvole."
"No a co, je to cool náhodou."
"Strašně." protočila jsem očima.
"S Mikeym dobrý?" otočil se na mě.
"Jo, proč?"
"Že jste se k sobě poslední dobou moc neměli."
"Jo, teď už jsme v pohodě. Jako za starejch časů."
"Super. To jsem rád." pousmál se
Došli jsme dolu, všichni jsme vypadali jak koule, protože jsme byli tak moc nabalení, že jsme se pomalu ani pohnout nemohli. Museli jsme vypadat komicky, ale proč ne.
Venku ale kupodivu zas tak strašná zima nebyla, takže po chvilce jsme si i rozepínali bundy. Což se mi stalo osudným, protože za chvíli mi přistála za krkem velká koule sněhu od Michaela.
"Kdo to byl?" pištěla jsem a otočila se na zbytek lidí. Všichni byli v klidu, jen rudohlavec zadržoval záchvat smíchu.
"Clifforde?" zvedla jsem jedno obočí a on vyprskl smíchy.
"Tos posral." rozeběhla jsem se a skočila po něm, za chvíli už jsme se oba váleli ve sněhu. Jednu hrst za druhou jsem mu pod svetr cpala sníh.
A tak, jako bychom se přesunuli na začátek všeho, i můj život se dostával zase do normálu a takhle to asi původně mělo být, řekněme, že posledních pár měsíců s Lukem bylo jenom oživení tohodle jinak stereotypního života. Ale je to ten život, co tak miluju.
_______________________________
tohle se hodí jako skvělej závěr příběhu, co? :)
Danke, vaše Elíí xx