91.- Valentýn

1.1K 97 27
                                    

Byla pátek 13. února a vzhledem k tomu, že jsme opravdu vážně dlouho nebyli nikde na chatě, Cal pronajal nějakou menší pro nás dva, Jess a Michaela, který měl mimochodem nově obravenou hlavu,( redheadka skončila a nastala opět galaxy éra) někde u nějaké sjezdovky nebo co (btw pátek třináctýho, bůů). Chtěli jsme je k nim, ale tam už byli Hoodovic rodiče, takže jsme s tím nic nezmohli. Měli jsme tam strávit celý pátek a co víc- sobotu, tudiž Valentýna (v sobotu večer jsme ale už měli jet domu, čistě pro info).

Vyjížděli jsme pomalu do takového prudšího kopce, jednu dobu jsme museli Caluma tlačit, protože jseho autíčko je něco jako angličák a vážně nyblo pravděpodobné, že by to vyjel sám. Zaparkoval na takovém malém plácku u sjezdovky (ale ta nebyla moc velká, přece jenom se tam ale pár lyžařů najde) a na bobech (ano, brali sme s sebou boby) jsme táhli věci po cestičce až k chatě, kde jsme měli bydlet. Byla to nádherná menší roubenka, dvoupatrová s velkým kamenným komínem.

"Tak jsme tady." vtrhl Calum dovnitř, když horkotěžko otevřel dveře. Měl ruce plné tašek a nešlo mu to zrovna nejlíp. I já se nemotorně dobelhala až k němu a rozhlédla se kolem sebe- wau. Skoro všechno bylo ze dřeva, v rohu stály kamna a tahle místost byla v podstatě takový malý obýváček. Nebudu moc tu chatu popisovat celou, je to vcelku zbytečné. V horním patře teda akorát byly pokoje dva, v každém byl jeden pár (ačkoli Mikey s Jess vlastně pár nejsou, ale vy víte, jak to myslím). 

My spali v tom větším. Byly tam dvě postele vedle sebe a naproti další něco, jako postel. Místnost byla vytapetovaná haluzními tapetami (vytapetovaná tapetami, kdo by to byl řekl, co?) se spoustou slunečnic křičících zešil z nás, zešil z nás, zešil z nás. Kýč jak bič. Ale pořád to byl poměrně hezký pokoj. 

(btw. taky jste si všimli, jak dneska furt něco cpu do závorek?:DDDD) 

Michael nás hnedka vytáhnul na procházku. Odkdy začal ten člověk bejt tak aktivní? Procházeli jsme vyšlapanými cestami ve sněhu a obešli tak slušný kus lesa a zase zpátky k nám. Během tohodle "procházení" jsme dělali různé blbosti, koulovali se, sjížděli kopce po zadcích, lezli po stromech a rádoby bruslili po zmrzlých kalužích. Zima byla neuvěřitelná. Sníh byl tvrdý, zmrzlý, a i přes to, že ho byla velká vrstva-nikdo se nebořil, neboť to bylo tak ztvrdlé mrazem, že nám to ten sníh neumožnil. 

Taky to vypadalo, že jsme tam sami. Respektive nikde nebyla žádná auta a lidi jsme taky nepotkávali, takže to bylo víc, než dosti pravděpodobně. 

Když jsme přišli zpátky domu, zahřáli jsme se u roztopených kamen (teda jakože nejdřív jsme je museli roztopit, no) a uvařili si pro sebe hrnky horkého kakaa. To byla ta super zimní idylka. Sníh se z oblohy neustále sypal a pomalu se stmívalo. Teď jsme měli v plánu se teprve pořádně bavit.

Tím pořádně bavit bylo myšleno to, že jsme tam někde vyhrabali starou krabici plnou her a zahráli si Člověče nezlob se, vážně super cool hra, cosi budem povídat. První hru jsem vyhrála já, pak už to šlo z kopce. Vyhrával Michael, jednu hru i Jessica. A pak tu byl Calum.

"Aspoň mám štěstí v lásce." pronesl hrdě a mrknul na mě. Dali jsme si eskymáckou pusu a přitulili se k sobě, protože dlouho nikdo nepřikládal, takže se místností rozhostila zima, zas a raz. Nakonec teda Mike usoudil, že by mohl něco do těch kamen přihodit, tak se na to vrhnul. 

Bylo něco kolem jedenácté večer, my už měli trochu něco připito a mě napadla myšlenka, že vezmem věci, na kterých se dá jezdit a půjdeme tam na tu sjezdovku, v těhle dobách už tam vážně nikdo nebyl, a tak jsme měli celý ten svah jenom pro sebe, totálně.

heyhey || 5sosKde žijí příběhy. Začni objevovat