Black and ginger [FF, Fred Weasley] POZASTAVENO

5. Dcera vraha

Deštivé páteční odpoledne většina studentů trávila ve Velké síni nad šálky čaje a poněkud nepříjemně velkým množstvím úkolů, které se všichni snažili vypracovat co nejrychleji, aby si mohli užít poklidného víkendu. Zírala jsem do učebnice přeměňování a už hodnou chvíli marně hledala pár posledních informací potřebných k odpovědi na poslední ze zadaných otázek.

,,Meg,'' šeptla jsem směrem k místu, kde naproti mně seděla Megan s Leem a oba dva se věnovali spíše sobě navzájem než úkolům na stole. Meg přirozeně nezareagovala. Rozhodla jsem se hledat odpověď u někoho jiného a nenápadně se rozhlédla kolem sebe.

Oči mi mimoděk zabloudily na protější stranu stolu, kde o kus dál ode mě směrem nalevo seděl se spolužáky Oliver. Dříve, než jsem si uvědomila, jak dlouho jsem na něm spočívala pohledem, zvedl ten svůj od rozvinutého svitku a zadíval se přímo na mě. Ještě jsem zachytila, jak se na mě usmál, ale to už jsem chvatně klopila zrak  k práci, v obličeji rudá jako kouř v pamatováčku.

Nějakou chvíli jsem bezcílně listovala knihou, ale po pár minutách ji mrzutě zaklapla s úmyslem dodělat úkol později. S otráveným povzdechem jsem si posbírala věci a tentokrát úspěšně zašeptala Megan, že jdu na kolej. Ta, v o poznání lepší náladě, s úsměvem přikývla.

Rychlým krokem jsem zamířila ke dveřím. Snažila jsem se pečlivě ignorovat již dobře známé pichlavé pohledy, které na mě směřovaly z lavic všech stolů okolo. Sem tam jsem dokonce zaslechla tiché šeptání, jak jinak než též na mou adresu. Hlava mi velela shrbit ramena a utéct před všemi páry očí, které mě nepřátelsky propalovaly ze všech stran. Nicméně jsem se naopak narovnala a zvedla bradu přesně tak, jak by mi to poradil Alastor. Nevzdávat se bylo to jediné, čím jsem mohla být sama sobě i otci prospěšná.

Zrovna jsem stiskla studenou mosaznou kliku a zapřela se loktem do těžkých dveří, když jsem za sebou uslyšela kroky. Oliver mi jednou rukou způsobně podržel dveře, zatímco ve druhé držel několik svitků a učebnici. Trochu neohrabaně jsem se okolo něj protáhla. Uvědomila jsem si, že je o dost vyšší než já, ačkoliv to tak bylo u většiny lidí.

,,Díky,'' broukla jsem ze slušnosti.

,,Za nic,'' prohodil hnědovlasý brankář a obdařil mě dalším úsměvem. Neochotně jsem si přiznala, že mu velice slušel. Vydala jsem se směrem na kolej a on mě s nenucenou samozřejmostí následoval. Podstatnou část cesty chodbami hradu jsme až na krátkou výměnu událostí převážně školního charakteru oba mlčeli. Nevěděla jsem, o čem jiném bych mohla mluvit. Od setkání u jezera uběhlo už několik týdnů a po celou dobu jsme se jen několikrát pozdravili na chodbě, u jídla nebo ve společenské místnosti. Oliver mě vyrušil ze zabrání do rytmu vlastních kroků před posledním kusem schodiště k nebelvírské věži.

,,Poslyš, nechtěla bys v neděli něco podniknout? Jdeme s pár lidmi do Prasinek, můžeš se přidat. Nebude nic zvláštního, zajdeme jenom na něco k pití ke Třem košťatům.''

,,Nejsem plnoletá,'' namítla jsem tiše, ,,A stejně by to asi nešlo. Měla bych se přes víkend učit to zatracené přeměňování.''

,,A jo,'' pokýval hlavou Oliver a na moment se zamyslel, ,,Tak co třeba,  kdyby ses zítra stavila na hřišti? Máme v deset ráno trénink. A učení v pohodě zvládneš odpoledne.''

,,Nevím to jistě, musím se tomu začít pořádně věnovat. Naposledy jsem místo přeměny sklenice v hrníček málem sestřelila McGonagallovou střepem,'' ušklíbla jsem se nad nepříliš chvályhodnou vzpomínkou.

,,Ale netrefila ses,'' opáčil významně Oliver. Nevesele jsem se uchechtla a nádavkem se otřásla studem, když jsem si vzpomněla na nevybíravou domluvu od vysoké ředitelky nebelvírské koleje, která zahrnovala nejen můj zdraví ohrožující výstup, ale i pravdivý fakt, že poslední dobou v učení tápu.