Black and ginger [FF, Fred Weasley] POZASTAVENO

Prolog

Ticho. Mučivé ticho. Po předchozím sledu hlasitých ran, které se ozývaly ze zdola ani ne tak dlouhou chvíli po té, co se vchodové dveře pomalu otevřely s groteskní samozřejmostí, jako by je nechránila ani ochranná kouzla ani zámek, se zdálo až nesnesitelné. Počítala jsem minuty. Jednu... Dvě... Tři... Když jich uběhlo deset, můj sedmiletý rozum se vzdal naděje, že uslyším maminčiny kroky na schodech do ložnice.

Bála jsem se sejít dolů. Bojovala jsem s pocitem povinnosti poslechnout příkaz, zůstat nahoře za všech okolností, který mi maminka šeptem dala před tím, než dolů sama odešla. Pomalu, beze spěchu. Její hlas, který ke mně doléhal z chodby, když promluvila k narušiteli, byl čistý a ani se nezachvěl. Co si říkali, jsem nerozuměla. Z rozhovoru jsem pouze zachytila, že nezvaný promlouvá klidným, až mrazivým hlasem. Několik pronikavých prasknutí, jak se kletby odrazily od štítu, který vyslala maminka, bylo tvrdých a nečekaných. Po nich, až na tichý, kvílivý zvuk větru od otevřených dveří, nebylo slyšet nic.

         

Až ke schodům jsem došla téměř neslyšně. Cestou dolů jsem několikrát zaváhala. Znovu jsem před očima viděla mámin obličej předtím, než odešla. Držela mi tvář v dlaních a hleděla mi přímo do očí.

,,Neboj se, Holubičko. Zůstaneš tady, dobře? Jen buď potichu. Nechoď dolů. Přijdu za tebou, všechno bude v pořádku. Maminka tě miluje,'' vtiskla mi na čelo polibek a zvedla na zemi položenou hůlka.

Její hůlka bylo to první, co jsem pod schody uviděla. V hladkém javorovém dřevě  se táhla hluboká prasklina. Na okamžik jsem zachytila lehounký odlesk odhalené žíně jednorožce.  Od hůlky mi zrak padl na dlouhou chodbu v předsíni.

Ležela na zádech s hlavou otočenou na stranu. Přes látku oblečení na hrudi prosakovaly čtyři jasně rudé pruhy. Seběhla jsem chodbou k ní. Hned, jak jsem si klekla a otočila její tvář k sobě, otevřela oči. Zpozorovala jsem další krev, která odkapávala z koutku jejích úst, když pootevřela rty.

,,Holubičko... Buď statečná,'' zašeptala. ,,Tatínek se pro tebe vrátí. Věřím mu, víš? Stejně jako tobě.'' Na chvilku se odmlčela. Pokusila se zhluboka nadechnout, ale pouze tím posílila pramínek krve, který jí stékal po bradě. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horko. V očích mě zaštípaly slzy a hrdlo se mi sevřelo.

,,Mami... no tak, maminko,'' snažila jsem se ovládnout svůj hlas přes slzy, které se mi v horkých kapkách valily z očí dolů po tvářích.

I její tmavě zelené oči se zalily. Slza pomalu sklouzla z tváře na rty a smísila se se stále tekoucí krví. Přes tvář jí přelétl stín lehounkého úsměvu, když slabě stiskla mou dlaň do své. Vedla mojí ruku směrem k jejímu krku a zastavila u zlatého řetízku s malinkým přívěskem holubice.

,,Vezmi si ho,'' zasípala téměř neslyšitelně. Nechápavě jsem stočila oči ke krví zborcenému šperku. Nedokázala jsem pochopit, proč bych si ho od ní měla brát.

,,Proč? Vždyť ty přece nikam nejdeš,'' zavzlykala jsem.

,,Také, že nepůjdu, když si ho necháš. Miluju tě, Holubičko moje.''

Její hlas byl stále tišší. Stále slabší.

,,Tebe i tátu. Strašně moc.''

Vetchý stisk, který jsem cítila ve své dlani povolil. Maminčina tvář se pomalu uvolnila a její oči se zahleděly do prázdna. Obraz mi okamžitě rozmazal příval palčivých slz.

V tu samou chvíli jsem ucítila, jak mi někdo třese ramenem.

A byla to pravda. Ramenem mi ve skutečném světě třásl Alastor, aby mě probral z toho snového. Zabralo mu to notnou chvíli, než jsem se z dobře známého snu o dobře známé minulosti naplno probudila. Posadila se na posteli a z obličeje si odhrnula pramen dlouhých tmavě hnědých vlasů. Zamžourala jsem na Alastora, který už byl připravený mě, jako každý poslední den před začátkem školního roku, vypravit k Weasleyovým. Stál přímo proti mně a vedle něj byl můj kufr a prázdná klícka.

,,Hergot, ženská, kolikrát ti ještě mám opakovat, že vstávání je v tvojí kompetenci. V osm hodin tě očekávají v Doupěti. Sbal se a přijď na snídani.''

,,Nepotřebuju snídat,'' zavrčela jsem otráveně.

,,To si piš, že potřebuješ. Konec diskuze. Poslední hodinu, co jsi doma, se s tebou dohadovat nebudu,'' usadil mě a oddupal do kuchyně. Potlačila jsem chuť pokračovat přes dveře na téma zbytečnosti jíst ještě doma před vydatnou snídaní u Molly a ostatních a vstala z postele.

V rychlosti jsem vyřídila vše potřebné v koupelně a zpátky v pokoji na sebe navlékla spodní prádlo, ponožky, šedé tričko s dlouhým rukávem a černé džíny. Učesala jsem si neposedné vlasy a nechala je rozpuštěné. Srovnala jsem si na krku mámin řetízek přetočeným zapínáním dozadu a z nočního stolku vzala hůlku. Několika přesouvacími a zdvihacími zaklínadly jsem do kufru umístila oblečení a další potřebné věci a do batohu a brašny přes rameno naskládala učebnice.

Zavřela jsem kufr a zajistila ho. Zrak mi na malou chvilku sklouzl na visačku, která byla připevněná k rukojeti zavazadla. Stálo na ní:

Aurelia Severia Filomenne Blacková, Škola čar a kouzel v Bradavicích, Nebelvír, 4. ročník

Za posledních pár dní jsem úplně zapomněla, jak jsem se do Bradavic těšila.

A je to! Prolog, možná i takový menší trailer je na světě. Hodně dlouho jsem uvažovala, zda tuhle fanfikci vůbec psát, ale nakonec jsem se rozhodla, že za pokus nic nedám. Aurelia, nebo také jen Aura, je pro mě taková srdeční little thing, protože jsem ji měla v hlavě už opravdu dlouho. Ze jména asi uhodnete, čí dcera to je (mrk mrk) :3 Pokud budete mít zájem zažít s ní celý příběh a možná změnit pár smutných událostí, které z tohoto filmu jistě znáte, napište dolů, jak se vám prolog líbí. Ano, říkám film, protože moje dílo je inspirované hlavně filmem. Vím, že knížka je lepší (samozřejmě jsem ji četla taky), ale přijde mi, že prostřednictvím filmu se do toho dokáže vžít více lidí uwu Jinak Auřina maminka v médiích! Zkuste tipovat, komu byla příbuzná. Opět napoví Auřino jméno. Užívejte čtení a nezapomeňte dole zanechat svůj názor (i když bude negativní) a zájem o další díly, pokud bude qwq

Mějte se krásně, vaše Maddie uwu