Black and ginger [FF, Fred Weasley] POZASTAVENO

6. Když na zem padá první sníh

,,Nespěchej. Pamatuj si, že tvým cílem není předmět oddálit. Chceš ho dostat k sobě. Hlavně pomalu. Tvá mysl musí být naprosto klidná. Představuj si vodní hladinu za úplného bezvětří. Jakmile ji něco naruší, celá se rozčeří. S tvou myslí je to stejné. Stačí jediná prudká myšlenka a můžeš začít znovu. Teď to zkus,'' poručil mi trpělivě Brumbál a viditelně smířen s osudem sledoval už notně otlučené jablko, jak to odpoledne asi už po sté střelhbitě odletělo z malého odkládacího stolku na druhou stranu ředitelny.

Spustila jsem nataženou paži a se zavřenýma očima rezignovaně zavrtěla hlavou. Cítila jsem, jak se mi pod víčky hromadí slzy. Pečlivě jsem se snažila zůstat klidná, protože brečet před Brumbálem se mi opravdu nechtělo. Mimo fakt, že to byl zřejmě jediný člověk na hradě, který mě ještě brečet neviděl, jsem taky od Halloweenu, kdy došlo k útoku na Buclatou dámu, nedělala skoro nic jiného. Žádná slza si ale cestu na mou tvář nenašla, a tak jsem zase otevřela oči. Brumbál stál stranou s rukama za zády. Zavrtěla jsem hlavou po druhé, tentokrát spíše omluvně. Bělovlasý kouzelník pozvedl ruku a nebohé jablko se lehce zdvihlo a přistálo v míse, zpět ke svým hladkým a blyštivým soukmenovcům, kterým se přesně podobalo před mým tréninkem. Nyní ale bylo nesouměrné, svraštělé a působilo smutné. Odevzdané, poznamenané. Skoro až ironicky rychle jsem si přiznala, že já a pomlácený kousek ovoce jsme na tom podobně.

,,Pro dnešek skončíme,'' zkonstatoval věcně Brumbál a poodešel blíže ke dveřím.

,,Moc se omlouvám, pane řediteli,'' řekla jsem tiše, zatímco jsem ho se svěšenymi rameny následovala.

U dveří se starý kouzelník ještě na chvíli zastavil. Způsobně jsem udělala totéž. Poměrně dlouze na mě pohlédl a nakonec mě otcovsky poplácal po rameni. Pod nečekaným dotekem jsem se znatelně zachvěla, načež jsem se okamžitě začervenala.

,,Nebuď na sebe zbytečně tvrdá, Auro,'' promluvil Brumbál, ,,Jsem si jist, že časem se domůžeme nějakého výsledku.''

Trochu roztřeseně jsem přikývla a rozloučila se. Bělovlasý ředitel mi pokynul a já se vydala z ředitelny rovnou na kolej. Ve společenské místnosti jsem sebrala ze stolku u krbu čerstvé vydání Denního věštce a posadila se na pohovku. Schválně jsem od titulních zpráv putovala zrakem směrem k rubrice zabývající se brzy vydanými knihami od mně neznámých autorů. Několik minut jsem se až příliš snažila soustředit se, když jsem ucítila, jak se vedle mě z obou stran prohnulo polstrování gauče. Vzhlédla jsem od novin a setkala se s úsměvy Freda a George, kteří se ke mně přehoupli přes zadní opěradlo. Trochu nechápavě jsem na ně mlčky střídavě hleděla, což mělo za následek menší výbuch smíchu.

,,Bradavice volají rusalku!'' popíchl mě Fred a zamával mi dlaní před očima.

,,Co chcete?'' zavrčela jsem odtažitě. Neměla jsem valnou náladu s dvojčaty laškovat.

,,Venku sněží,'' zkonstatoval spokojeně George, ,,A to znamená, že s námi půjdeš ven. Dřepět pořád tady tě dýl nenecháme.''

Pootočila jsem hlavu směrem k oknu. Za ním se z nebe opravdu snášely drobné vločky. Myslí mi přeběhl stín nadšení, který jsem ovšem rychle zažehnala a pokrčila rameny.

,,Ven nechci.''

,,Ale půjdeš. Nezaškodí ti trocha sebezapření,'' nenechal se odbýt Fred a dloubl mě loktem do žeber. Okamžitě jsem dostala chuť jemu loktem napálit do zubů.

,,Jestli budeš takhle zapšklá, zítra ti přimícháme do čaje kapku Laškovného likéru,'' strčil mi George pod nos lahvičku se světle oranžovou tekutinou. Povytáhla jsem obočí a zavrtěla hlavou.