My Perfect? Life

Dokonalé Rande

Tento den si mají Ji s Minhem konečně vyjít na krásné, opravdové rande. Jisung nemohl radostí dospat, zvlášť, když věděl že se jde do botanické zahrady. „Minnie-?" šťouchl do něj lehce. Min jen zabručel a otočil se na druhý bok. „Minnieeee?" zvedl trochu hlas. Min nehodlal vstát ani za nic. „MINIEEEE"? zařval a skočil na něj. Min leknutím zaječel a sletěl z postele. „No dobré ráno." usmíval se Ji jako sluníčko. „Co se děje, hoří? Nastala apocalypsa? Někdo se nám vloupal do bytu!?" Minha napadali jen ty nejhorší scénáře protože nedokázal pochopit proč by jinak byl Han vzhůru ještě před východem slunce. „Ne, jen se těším na naše rande. Vzhledem k tomu že jsi se vyděsil, ti teď řeknu tajemství. Já vlastně umím vařit, dokonce výborně, mamka mě to naučila, a za to krušné ráno ode mě dostaneš obrovskou neskutečně-úžasně-chutnou snídani." řekl Han a odhopsal do kuchyně. Minho který stále ležel na zemi to vůbec nepobral. „Co se sakra stalo a kde je Han a kdo je tohle." opatrně se zvedl a hledal něco podezřelého, stále tomu nevěřil. Po chvíli ale ucítil úžasnou vůni linoucí se z kuchyně. Tak se rozhodl jít za ním.

Stůl byl ozdoben všemožnými jídly, hlavně těmi, co měl rád. „Jak to že umíš vařit?" Min měl za to, že Ji nikdy nevařil a pokud ano, dopadlo to katastrofou. „No to víš, jednou jsem takhle dělal vajíčka na tvrdo, a vyvařila se mi úplně voda, no prostě to bylo celé na vyhození, jsem rád že nezačaly hořet. Omylem jsem o tom řekl mamce, takže jí došlo že chodím jen na jídla ve městě, což není moc zdravé ani levné. Osobně na měsíc přijela a naučila mě vše co sama umí. Nikomu jsem to neřekl." dopověděl Han svůj úžasný příběh o vaření. Min žasl. „Wow, kéž bych měl mamku jako ty, já se to naučil sám, podle kuchařek na YouTube. Ve vaření se můžeme střídat, protože ne jen že to vypadá dokonale, ono to i dokonale chutná." mumal Min s plnou pusou. „To jsem rád." usmál se a taky usedl k jídlu.

Po výborné snídani se začal Ji vyptávat : „Tak kdy pojedeme?" nemohl se dočkat. „Brzy, z rána tam nikdo nebude. Bude to jakoby to patřilo jen nám." načal Min. Ta představa zněla opravdu krásně. Pomyslel si Hannie. „Po jídle by jsme třeba mohli, co říkáš?" navrhl Minnie. Jako odpověď dostal Hanovo rychlé cpaní si jídla do pusy jakoby měsíce nejedl. „To beru jako souhlas." zasmál se a pokračoval v jídle.

O pár minut později už oba seděli v autě. Min vyrazil. „Ty víš kudy?" divil se Han. „Možná se budeš divit, ale celou cestu jsem plánoval už dříve. Chtěl jsem tě překvapit." odpověděl. Han se jen rozplýval. „Je tohle snad sen?"
„Bohužel není Hannie, kdyby ano, odvezu tě tam na drakovi, nebo bys radši dinosaura?"
Oba se smáli.

Cesta probíhala hladce. Žádné dohadování nebylo. I přes celkem chladné období roku, svítilo slunce. Dokonalý den.

Jen co dorazili, oba uchvátil doslova obrovský palác ze skla. Min chytil Hana za ruku a vedl ho kamenitou cestou přímo ke vchodu. „Vy budete Lee Minho. Již jsme vás očekávali." řekl správce a otevřel dveře. Han se s údivem podíval na Minha. „Překvapení! Když jsem říkal že tu z rána nikdo nebude, nelhal jsem." usmál se. Han by ještě rád diskutoval o tom jak moc drahé to muselo být, že to neměl dělat a podobně. Nestihl to, dech mu vyrazily nádherné květiny všude okolo. Vše bylo perfektně naaranžované, působilo to opravdu majestátně.