My Perfect? Life

Snad To Nebude Trvat Dlouho

Han udělal vše co mu Innie poradil a už si to štrádoval do kanceláře. Zaklepal a když se ozvalo dále, vešel. Byla to velká kancelář s krásným výhledem na město, Han dokonce spatřil budovu kde býval jeho krámek, trochu se rozesmutnil, ale z myšlenek ho vytrhl zvýšený hlas šéfa.

„Tak tohle je Han Ji-" „Ano, já vím už jsi mi to oznámil dříve." řekl Innie ale muž který se měl stát Jisungovím šéfem ho přerušil. „Můžeš jít Yangu Jeongine, děkuji." řekl zatím neznámý šéf. „Mé jméno je Lee Minho, před tím než začneš mluvit mám otázku, pokud bych tě měl přijmout mám očekávat tyto zpoždění každý den?" řekl trochu s úšklebkem. „N-ne, eh já se omlouvám já měl velmi špatný den, já vím že to sice není omluva, ale já nikdy takto brzo nevstával, ale, ale určitě se to už nebude opakovat, teda pokud mě.. Přijmete." vykoktal ze sebe Han.
„Mluvení vám moc nejde abych pravdu řekl, opakujete stále jedny a ta samá slova, nemáte asi úplně velkou slovní zásobu že?" řekl Minho. „Eh.." Jisung začal panikařit a trochu se červenat, měl pravdu, Han nikdy nemluvil takto, většinou mluvil s Inniem a to dost nespisovně a jejich vlastním způsobem (používali slova co jen tak normálně neřeknete třeba v restauraci chápeme se :D -kepuč dejme tomu) a když už mluvil v krámku měl to naučené stejně
Dobrý den-
Jak vám můžu pomoci? -
Dobře, hotově nebo kartou? -
Děkuji -
Naschledanou
Pokud mu to někdo pokazil že musel říkat něco jiného obvykle taky dost koktal, nebo opakoval slova.

„Haló? Tak chcete tu práci nebo ne?"
Ozval se zase zvýšeným hlasem Minho. „Uh, ano, ano, moc se omlouvám." řekl Han a stále červený. „Dobře, zatím je to s vámi příšerné ale tím že nebudete muset mluvit a jen nosit kafe tak to nějak půjde, umíte udělat kafe že ano? "
„Ano to umím. "
„Perfektní. Normálně bych vás nepřijal ale momentálně není nikdo kdo by tuto práci zastal, budete muset stačit, ale varuji vás pokud budete i nadále chodit takto pozdě už nebudu tak mírný." řekl Minho podepisující papír a posouvající ho po stole blíž k Hanovi aby jej také podepsal. Han přišel blíž a podíval se na papír, vzal si pero a začal podepisovat. „První měsíc je zkušební, pak už zde budete pracovat oficiálně, rozumíte?
„Ano rozumím." řekl Ji a položil pero potom co dopsal své jméno. Minho se zvedl a podal ruku na potřesení. Han vykulil oči jak je jeho šéf vysoký. Polkl a začal se zase o něco víc červenat, podal mu ruku a potřásli si.
„Můžete začít třeba hned, docela bych kafe potřeboval."řekl Minho a trochu se usmál. „Do-bře." řekl Han a stále se díval do Minhovích očí. „Tu ruku už mi můžete pustit." Když to dořekl Ji si uvědomil že ji vlastně ještě stále drží, rychle ji pustil, nervózně se usmál a se spěchem odešel udělat kávu.

Hanův POV
Položil jsem hotové kafe na stůl svého nového šéfa a už chtěl odejít když v tom se mě zeptal : „Červenáte se dost často že?" Než jsem stačil něco říct dodal : „Je to roztomilé" usmál se a usrkl kafe. Koukal jsem jak sůva s nudlí... Roz-roz TOMILÝ JÁ? Eeem pane, tady se stala chybaaa. Mezitím co jsem panikařil ve své hlavě on stihl dopít kávu. „To jste to vypil tak rychle?"
„No ano, byla výborná, rozhodně jestli ji takhle budete dělat i nadále určitě vás nevyhodím" řekl šéf a olízl si ret od pěny. „Udělejte ještě jednu prosím." dodal. Zvedl jsem hrníček a trochu víc smutně než jsem chtěl jsem řekl: „Děkuji, jsem rád že vám chutnala." zase jsem byl na odchodu když mě zase přerušil. „Proč tak smutně? Nejste rád že jste dostal práci?"
„Jsem moc rád že jsem dostal práci i přes ten příšerný začátek se kterým jsem se uvedl, ještě jednou se omlouvám, budu se snažit co nejvíce abych vám to vynahradil, jinak nic mi není jsem jen trochu unavený, to víte ten nezvyk na vstávání." řekl jsem stále smutně ale už ne tak moc. Otočil jsem se na paťe a vyrazil udělat další kafe.

Minho POV

Byl hodně zvláštní, něco se mi na něm líbilo, kdyby to byl kdokoli jiný určitě bych ho nepřijal, vidím v něm potenciál a že dokáže víc než si myslí, začátku ze sebe nevydal ani slovo a teď semnou mluví jak kdybych byl jeho dlouholetý spolupracovník. Abych řekl pravdu, nechápu jak někdo může být v jendu chvíli tak červený a roztomilý a pak tak smutný a bez života, zajímalo by mě co se mu asi tak přihodilo. No nic budu mít spousty času na to to zjistit.

A už nese kafe „Dále!" řekl jsem možná až moc vysokým hlasem. Oh to je jen Jimin. „No, co chcete?"
„Um, jen vám nesu ty papíry jak jste chtěl."
„Jo, no jo, položte je sem."

Hanův POV

Nesl jsem další kafe, a tentokrát to trochu přepískl, bylo úplně po okraj doufám že se-
Než jsem to stačil doříct ve své hlavě někdo vyrazil z Minhovích dveří a přesně na mě.
„Do háje, jaaau" zařval jsem přes celou firmu a začal si zvedat košili aby se mi nelepila už i na tak dost spálený hrudník, kafe bylo přeci jen stále vařící a já si ho na sebe celé vylil.

AUTHORS POV

Minho rychle vstal a šel za nimi. „Sakra moje kafe" šeptl „Jsi v pořádku Hane, není ti nic?"
Han se na něj divně podíval. „Teda, omlouvám se.. Není vám nic?"
„Ne, vlastně ano, pálí to jak čert." sykl Han. „Pojď semnou do mé koupelny v kanceláři, mám tam lékárničku." řekl Minho.