My Perfect? Life

Spolu

Minhův POV

Hannie❤️

Hannie❤️:
Řekl jsem jí to.

Já:
A jsi v pořádku? Kde jsi? Přijedu pro tebe.

Hannie❤️:
Snad jo.

Hannie❤️:
Jsem v parku. V tom kde je ta fontána.

Hned po přečtení jsem schoval telefon do kapsy a vyrazil. Byl jsem si pro jídlo v jednom z krámku poblíž, takže cesta netrvala dlouho.

Zaparkuji auto a běžím k fontáně u které seděl Hannie. „Jsem tu." řekl jsem zadýchaně a objal ho. „Já jí ublížil Minnie." řekl se slzami v očích. „No tak nebreč, je to možná tak lepší, vem si že by jsi byl ve vztahu který jsi nechtěl, ubližovali by jste si mnohem víc." snažil jsem se ho utišit. „Asi máš pravdu. Já jen- Innie byl vždy můj jediný kamarád a když jsem pak poznal ji- já nevím, bylo to jiné." řekl, teď už více v klidu.
„Pojď, půjdeme ke mě do auta, furt můžeme stihnout maraton filmů. A mám zmrzlinu."
„Tak když máš tu zmrzlinu." zvedal se.
Musel jsem se pousmát. „Ne počkej." zarazil jsem ho. „Co se děje?"
„Měsíc krásně svítí a ta fontána, celkově tohle místo je nádherné."
„To máš pravdu, kam tím ale míříš?"
Klekl jsem si jen tak ze srandy na koleno a chytl ho za ruku. „Hane Jisungu, budeš mým přítelem?" jako odpověď mě praštil. „Vstávej ty, já se lekl že mě žádáš o ruku." řekl. „To byl účel." zasmál jsem se. „Ale to neodpovídá na moji otázku."
„Jasně že ano!" také se začal usmívat a objal mě. „Vážně jsem s tebou začal chodit na místě kde jsem se v ten samý den rozešel se svou přítelkyní?" mumlal do mého ramene. „Už to tak bude."
„Já jsem fakt hroznej."
S touhle větou jsem ho musel pustit. Chytl jsem ho za ramena a podíval se mu do očí. „To už nikdy neříkej, jsi to nejúžasnější stvoření co znám a miluji tě celým svým srdcem. Není na tobě nic hrozného."

Hanův POV

Po tom co mi tohle řekl jsem to nevydržel a zase se rozbrečel. „Proč brečíš Hannie? Řekl jsem snad něco špatně?"
„Taky tě miluji Minnie." a znovu jsem ho objal. Po krátkém vzlykání do jeho ramene jsem nabral odvahu a políbil ho. A tak jsme tu stáli jen my dva. U fontány. A líbali se.
Na tohle určitě nikdy nezapomenu.

~time skip~

Authors POV

Hannie a Min seděli v posteli a společně se koukali na televizi. Když v tom Minhovi něco došlo: „Měli bychom to říct rodičům." řekl. Han vykulil oči. „Jako- to že jsme spolu? Není to brzy? Co když to nevezmou nejlépe? Co když -"
„Tak to ale na našem vztahu nic nezmění." přerušil ho Min. „ Čím dřív tím líp, pamatuješ?" Han jen kývl. „Nechci tě ale do ničeho nu-"
„Tak fajn, ale ke komu půjdeme dřív." ptal se. „Uhh- kámen nůžky papír?"
„Ty jsi fakt dítě Minho." smál se Ji. „Hele neprovokuj, máš snad lepší nápad?" zvážněl.
„Dobře, tak to uděláme takhle."
Oba : Kámen, nůžky, papír!
Kámen,papír.
„Ha! Papír balí kámen, stejně tak tě teď zabalím do peřiny a půjdeme se vyspat na zítřejší setkání s tvými rodiči." smál se Min u vypínání televize a jak řekl, zabalil Hana do peřiny. Nakonec zhasl. Ji jen zavrčel a otočil se na bok zády k Minhovi. Min si hodil nohu přes Hana a přitulil se k němu. „Být tebou už mi dítě nikdy neříkám." zašeptal Hanovi do ucha. „Nebo co?"
„Nebo ti ukážu něco co děti vážně nedělají." řekl s ušklebkem který sice Han nemohl vidět ale cítil ho velmi dobře. Dost ho to rozhodilo ale nedal to na sobě znát, měl chuť prostě provokovat i když moc dobře věděl co tím Min myslel. „Jako placení daní, chirurgické operace, řízení letadla? Nebo co tím myslíš?"
„Ty moc dobře víš co jsem myslel, něco po čem nebudeš schopný týden chodit, pokud budu mírný."
„MINHOO!" Han to už nedával, vymanil se z jeho objetí a praštil ho polštářem. „Co je? Nebo bys to rád teď?" smál se Min.
„Tak a dost, jdu spát na gauč." zvedal se Han a i když nechtěně, musel se trochu smát. „Neee ty nikam nejdeš." začal se zvedat i Min. „Jen pod podmínkou že mě ve spánku neznásilníš."
„Pokusím se."
Ji vážně nechtěl spát na tvrdém gauči, tak radši zalezl do postele. „Dobrou" řekl Min. „Dobrou. Dítě."
„COS TO ŘEKL?"