My Perfect? Life

Naše Tajemství

Minhův POV

„Hannie? Kde jsi?" kam jen zmizel. To jídlo bude studené. Tak počkat, jídlo. „Tak já to jídlo sním když tu nikdo není."
„Já tu jsem, haha, jsi zapomněl?" vylezl z šatníku Han. „Na tebe Hannie? Nikdy." věnoval jsem mu upřímný úsměv. Taky se usmál. Stáli jsme uprostřed kuchyně a culili se na sebe jak trubky. „Tak budeš teda jíst, nebo tak koukáš protože by sis dal radši mě?" prohodil jsem protože bych jeho úsměv asi dál nevydržel, červená se mi začala hrnout do tváří. Han si toho všiml. Což nebylo vůbec dobře.

Hanův POV

On se červená. Aw, to je roztomilé. Co kdyby se červenal o něco více?„Vlastně to není špatný nápad." trochu mu dám ochutnat jeho vlastní medicíny.
Zabrala. „Jsi hrozně roztomilý když se červenáš." řekl jsem s úšklebkem.
„Kdo se červená? Pf. Je tu hrozné horko, otevřeme okna." mračil se Min.
„Vlastně máš pravdu, není to náhodou tebou?" dále provokuji. Min už z toho nemůže. Musel jsem se nad tou myšlenkou zasmát. „Čemu se směješ?" nadzvedl obočí a dost zvážněl.
Oukej už radši toho nechám, vypadá děsivě (ale sexy). „Ničemu, ničemu." rychle jsem dodal a začal jíst. „Fajn, zatím se napapej já se jdu osprchovat, půjdeš po mně." dodal. „Hroznej daddy." vtipkoval jsem. Naštěstí mě neslyšel.

Minhův POV

Tak daddy jo? Počkej ty.

Authors POV

Hannie si strčil pěknou dávku nudlí do pusy. Málem umřel jak se dusil když uviděl Minha jen s ručníkem okolo pasu. „Ty se dusíš jen z nudlí? Tak to je pro mě velmi špatná zpráva, no vlastně spíš pro tebe. Měl by sis začít zvykat." prohodil Min odcházejíc z kuchyně. „Co tím myslel.. Zvykat, na dušení?" nechápal Han. „Zvykat mít v krku-  HOOLY MOLY."

Han rychle dojedl zbytek nudlí a utíkal do koupelny. Tím že si dům prohlédl už věděl kde co je. Svlékl se a šel do sprchy. „Já to tady nepřežiju." prohodil sám pro sebe.

Po sprše se usušil a odložil ručník. „Sakra já nemám v čem - "
Než dořekl co vlastně chtěl, vtrhl tam Min s věcmi na spaní. „Věděl jsem že je budeš potřebovat." nahodil úšklebek. Ji si překryl intimní místo. „Co tady děláš?! A PŘESTAŇ SI MĚ PROHLÍŽET!"
„Tak za prvé, bydlím tu a za druhé, možnost vidět tě znovu nahého bude asi až za dlouho, tak mi to neupírej." řekl Min.
„Jak znovu? Jak za dlouho?" ptal se Ji i když mu bylo jasné jak to myslí.
„Jako můžeš třeba i dřív, v úterý mám volno." gebil se Min.
„Minhooo!"
„Na!" řekl a hodil po Hanovi jeho oblečení na spaní. Han nechtěl aby spadlo do vody kterou všude rozcákal tak ho chytl.
„Je větší než se zdá." smál se odcházející Min.
„Už sakra zmiz!" křikl Han. Když konečně odešel, začal se převlíkat.

Min ale skutečně nikam nešel. Stál za dveřmi a čekal na něj.
Když Ji vyšel, popadl ho a jako svou nevěstu odnesl do ložnice.
„Co to sakra děláš!?“ ječel a kopal nohama Ji. „Pust mě!“
„Jak si přeješ."
Min ho hodil na postel a rychle šel za ním. Udělal přesně to samé jako když Han ležel na trávníku. „Takže daddy?"
„Minnie eh, já vtipkoval.“ znervózněl. „Tě budu muset potrestat." řekl Min. „Cože!?" Han se zdesil. Ne na dlouho. Minho ho začal lechtat. Tím že na něm seděl to Jimu dost znemožnilo pohyb, Minho si jen užíval jak se snaží vykroutit a jak se směje. „Dooost prosím už dost, já už nemůžu." křičel vyčerpaný Ji. „Takže jak mi budeš říkat?“ Min přestal a naklonil se blíž. „Minho!" řekl.
„Špatná odpověď.“ trochu ho zase zlechtal.
„Min."
„Asi špatně slyším?"
„Minnie."
„To je lepší."
Min z Jiho ještě ale neslezl. Místo toho se naklonil k jeho uchu a zašeptal: „Daddy si nech na později, až ti řeknu. I když myslím že ty na to přijdeš kdy to použít."
Pak teprv slezl. Šel zhasnout světlo jakoby se nic nestalo, lehl si zpět a přitulil se. Han byl sice trochu v tranzu ale začínal si zvykat. Taky se přitulil. „Hannie, chci ti něco říct, je to dost zbytečné po tom všem ale chci aby jsi měl jasno.
„Povídej."
Min se hluboce nadechl a více se přitiskl k Jimu, bál se že to může být naposledy co ho takto drží v náručí.
„Jsem gay, je mi jasný že sis toho všiml, jenže je pro mě velmi důležité aby jsi to nikomu neřekl. Hlavně ne v práci. Jsi první člověk komu to říkám.
„Neboj Minnie, nikdo se to nedozví, bude to naše tajemství."
„Víš, říkám ti to jen z jednoho důvodu."
„Jakého?"
„Strašně moc tě miluji, snad od první chvíle, bál jsem se že si toho všimneš nebo někdo jiný z práce a všichni budou znát mé tajemství, dělat si srandu z naší rodinné firmy, nebo mě nebudou respektovat, proto to hrozné chování, celou dobu jsem se za to nenáviděl. Nebyl jsem si jistý jestli ti můžu s tímhle věřit, teď už si jistý jsem. Ještě jednou ti děkuji za odpuštění."
-
„Hannie? Řekni něco?"